Na dohodě předsedy soudu se soudcem, který nestíhá, nevidím nic špatného, říká prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, která pět let zasedala v kárném senátu Nejvyššího správního soudu. V rozhovoru pro Českou justici rovněž vysvětluje, proč jsou téměř všechny verdikty kárných senátů mírnější, než požadovali žalobci. „Většinou bývá úspěšná pouze část žaloby, kárný senát je dále povinen přihlédnout k okolnostem, jako je například velký počet věcí, které měl soudce přiděleny k rozhodnutí,“ vysvětluje Zemanová.
Je kárných žalob na soudce podáván odpovídající počet?
Nemyslím, že by byl problém v jejich počtu, spíše mi vadí, že někdy jsou podávány žaloby pouze z alibistických důvodů, a někdy není žalováno to, co by být mělo. Ale snad se tato situace zlepšuje.
Proč vlastně kární žalobci nepodávají více návrhů?
To by byla zajímavá otázka pro každého z nich. Ale znovu upozorňuji, počet sám o sobě nic neznamená. Setkala jsem se opakovaně s názory, že určité problematické jednání soudce by nemohlo být v kárném řízení úspěšně žalováno, ale já jsem přesvědčena, že by to bylo možné.
Do jaké míry zde hraje roli i profesní solidarita?
Žádnou nebo minimální. Kární žalobci nejsou pouze soudci, pokud by jednání soudce mělo byt projednáno kárným senátem, vždy může žalovat kárný žalobce – nesoudce.
Od jednoho předsedy soudu jsem slyšel, že kárnou žalobu raději ani nepodá, protože v řadě případů dotyčného zprostíte nebo mu uložíte nižší opatření, než které navrhoval. Není tedy problém i u kárných senátů?
Považuji to za alibismus. Většinou takto kritizují kárná rozhodnutí žalobci, kteří nebyli úspěšní nebo nebyli úspěšní v plném rozsahu. Nejčastějším kárným provinění jsou průtahy, pokud soudce prokáže neúměrné zatížení, což v podmínkách českých soudu je běžné, a žalobce neprokáže opak, kárný senát k tomu musí přihlédnout. Za neúměrné zatížení soudců často předseda soudu nemůže. Chápu tedy v takových případech frustraci předsedů, ale zásadní problém neshledávám v činnosti a judikatuře kárných senátů.
Proč jsou v drtivé většině případů sankce nižší než navrhované?
Už to zaznělo – většinou bývá úspěšná pouze část žaloby, kárný senát je dále povinen přihlédnout k okolnostem, jako je například velký počet věcí, které měl soudce přiděleny k rozhodnutí.
Do jaké míry se změnily náhledy kárných senátů, případně jejich výroky, po jejich rozšíření i o další právní profese?
Já osobně považuji názory a pohledy členů kárných senátů – nesoudců za přínosné. Ze zkušenosti z kárného senátu, ve kterém jsem působila, nemohu potvrdit, že by docházelo pravidelně ke střetům názorů soudců a ostatních profesí, které by ovlivňovaly konečná rozhodnutí.
Reagují podle vás ministři spravedlnosti adekvátně na neplnění kárné pravomoci ze strany soudních funkcionářů?
Nemohu vědět, zda tato otázka byla předmětem jejich diskusí, ale nikdo z nich o tom nikdy nemluvil. Ministr jmenuje předsedy soudů jako orgán státní správy soudů, určitě by se měl nejméně zajímat o to, jak své pravomoci následně vykonávají.
Podle prezidentova mluvčího má hlava státu ztíženou pozici při rozhodování o kárných žalobách, protože nemá právo nahlížet do soudních spisů. Mělo by ministerstvo navrhnout legislativní změnu?
Prezident republiky bude kárnou pravomoc nad soudci uplatňovat vždy výjimečně. Pokud by chtěl podat kárnou žalobu a chtěl si některé informace ověřit, věřím, že by to bylo možné.
I další z kárných žalobců, ombudsmanka Anna Šabatová, požaduje přístup do osobních spisů soudců s odůvodněním, že je potřebuje kvůli uplatňování své pravomoci kárného žalobce. Je tento její požadavek legitimní?
Pokud je ombudsman kárným žalobcem, měl by se vždy dostat k informacím, které pro výkon této pravomoci potřebuje. Ale nevím, jestli k tomu potřebuje mít plošný přístup do všech osobních spisů. Pokud odůvodní, proč určité údaje potřebuje, měl by je od soudu dostat. Samozřejmě je nutno upravit nástroje zaměřující zneužití takto získaných údajů.
Jak vnímáte snahu ministra Roberta Pelikána o rozšíření kárné odpovědnosti i po zániku mandátu soudce?
K tomu jsem se již opakovaně vyjadřovala, pouze stručně tedy zopakuji, že to považuji za neekonomické a neefektivní řešení, které bude v důsledku nejvíce negativní pro účastníky řízení a soudnictví jako systém. Jediným důvodem je vymoci po soudci regresní náhradu, tento cíl bude ale splněn jen u malého počtu věcí.
Žalovaní soudci se občas s předsedou soudu raději dohodnou na rezignaci, aby se vyhnuli kárnému řízení. Není to obcházení zákona?
Takto formulované to vyznívá negativně, ale pokud předseda soudu dokáže špatného soudce přesvědčit, aby sám odešel, odvede dobrou práci a soudnictví prospěje. Samozřejmě by to tak nemělo být, pokud se soudce dopustí jednání, které je nepřípustné a vyjde dokonce veřejně najevo. Ale takových případů je naštěstí málo. Daleko více je případů, kdy soudce dlouhodobě nestíhá svoji práci, případně ji nevykonává v potřebné kvalitě. Tam je pro celý systém daleko prospěšnější, pokud předseda soudu dosáhne rezignace takového soudce.
V čem je to prospěšné?
Vedení kárného řízení by bylo dlouhé, pro prohřešky uvedeného typu by soudce byl zpočátku pravděpodobně pouze finančně postižen (což odpovídá zákonu), účastníci řízení by museli čekat několik let, než by byl soudce nahrazen jiným, lepším. Z pozice předsedy soudu to vůbec není jednoduché, a pokud se mu to podaří, mělo by to byt hodnoceno pozitivně, nikoliv kritizováno.
Dušan Šrámek
