Advokát Tomáš Sokol, který v tzv. zpravodajské větvi kauzy Nagyová hájí bývalého ředitele Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka, vysvětluje, proč se rozhodl k velmi neobvyklému kroku – poskytnout médiím svou závěrečnou řeč pronesenou v soudní síni za zavřenými dveřmi.
Není úplně obvyklé, aby obhájce dával svou závěrečnou řeč k dispozici médiím. Proč to podle vás bylo v tomto případě třeba?
Důvod byl jediný. Po nějakou dobu jsem si já a pravděpodobně i klient od závěrečných řečí, které představují určité vyvrcholení procesu, sliboval, že novináři uslyší i to, co říká druhá strana. Tedy naši konzistentní výpověď, se všemi argumenty, s poukazem na důkazy. A najednou se zjistilo, že toto není možné, prostě proto, že proces se stal postupně utajovaným. Napadlo mě tedy, že tento způsob zveřejnění obhajoby ústně, v přítomnosti novinářů, kteří zastupují veřejnost, nahradím tím, že nabídnu ke zveřejnění to, co není v důvěrném režimu.
Hrozí vám nějaký postih? Jaké jsou vůbec reakce ze strany dejme tomu soudu nebo státních zástupců?
Žádné. Ani žádné nečekám. Svou řeč jsem nejprve korektně přednesl, nejdřív ji slyšel soud a státní zástupce, účastníci řízení. Teprve ve chvíli, kdy jsem dosedl, kdy normálně dávám kanceláři pokyn, aby to v elektronické podobě poslala soudu, to šlo na dvě další adresy, serverům Česká justice a e-pravo.cz. Neříkám, že je to běžné, ale že by to bylo něco šíleného, na co by bylo třeba reagovat, to by mě i překvapilo.
Už jste to řekl, že se proces stal utajovaným postupně. To mohl být jeden z důvodů, který běžné postupy kolem rozsudku zkomplikovaly…
Ten vývoj měl svoji logiku. Na začátku se nikdo nezabýval tím, jestli mají být obžalovaní zbaveni mlčenlivosti, nebo ne. Pro vaši informaci: v pondělí řekl pan státní zástupce u soudu, že obžalovaní neměli žádné omezení, protože ve chvíli, kdy jsou obviněni, mohou vykládat cokoli. S tím po právní stránce nemohu souhlasit. Je podle mne důležité, že soud považoval za potřebné o zbavení mlčenlivosti požádat a že obvinění zbaveni mlčenlivosti byli. Bylo to potřeba, aby se mohl klient účelně hájit. Z logiky věci pak vyplývá, že to bylo potřebné i pro ostatní, v té chvíli se ovšem proces přehoupl do uzavřeného režimu. Mě to nijak netrápí, víceméně jsem s tím počítal. Ale bylo třeba začít uvažovat, jak nahradit to, čím je běžně přednes závěrečné řeči v takto sledované věci.
Setkal jste se ve své praxi s procesem, kde byla podobná míra utajování?
Především jsem se setkal s procesem, který byl tak tajný, že se nikdy nekonal. Ani nemohl proběhnout, protože utajované skutečnosti, o které šlo, byly na stupni utajení „NATO“. K tomu český advokát ani nemá žádný přístup, čili tam museli řízení prostě zastavit.
Počkejte, to se odehrálo v Česku? Kdy?
Před nějakými čtyřmi, pěti lety. Stalo se, že byla podána obžaloba k soudu, a my jsme říkali: Aha, ale my jsme ještě neviděli spis. Nakonec přišlo usnesení od městského soudu, že se řízení zastavuje, protože není možné, aby obhájce hájil bez seznámení se spisem. Což se týkalo i obžalovaného, kterého do spisu rovněž nepustili. Moc si na to už nevzpomínám, šlo o vojenské zakázky, kde figurovaly dodávky pro NATO, a ohrožení státního tajemství. Já jsem tehdy říkal, to jsem zvědav, co s tímhle budete dělat, a oni mě mile překvapili, když to zastavili.
Je podle vás český advokátský stav připraven na to, že se tady budou podobné věci soudit častěji? Nebo je na to vůbec připraven justiční systém?
Není. Na to není připraven vůbec nikdo, včetně soudů. Vezměte si, že soud nemá certifikovaný elektronický systém vyžadovaný zákonem o utajovaných skutečnostech, to znamená, že se tam píše na psacím stroji. A to se pohybujeme na stupni utajení Důvěrné, čili na druhém nejnižším. Kdybychom šli dál, a to je například proces, kde jsou kolegové (další větev tzv. kauzy Nagyová, kde jde o údajné úniky tajných zpráv BIS – pozn. red.), tam si nesmějí dělat ani poznámky. Otázka zní, jak má obhájce hájit, když nesmí mít ani poznámky? Tato věc dříve nebo později bude zralá na rekodifikaci.
Koneckonců vy jste členem komise pro přípravu nového trestního řádu. Můžete to zkusit navrhnout.
Ta rekodifikační komise zřejmě díky péči pana ministra spravedlnosti letěla pod stůl, takže o té bych nemluvil. To je nebožka. Ale v říjnu se koná konference, na níž jsem chtěl toto téma nadnést. I když uznávám, že to není věc nejvyšší priority. Zatím vím o jediném případu a tomto případě kdybych se někde uřekl, tak to zase bůhvíjaké utajované skutečnosti nejsou. Ale kdyby se nedejbože objevil případ, kde by skutečně o něco šlo, a může to být už kauza úniku informací z BIS, která je ve stupni Tajné, bude potřeba to nějak řešit. Na jedné straně rozumím bezpečnostním opatřením, včetně systému, který má být příslušně certifikován, na druhé straně obhájci musí nějak pracovat. A pokud mi nepustí počítač, protože není certifikovaný, nedovolí mi udělat si poznámky, jak už mám potom hájit?
Robert Malecký
(Psáno pro HlídacíPes.org v rámci projektu Svobody v ohrožení.)
