Námitky podjatosti soudní řízení nezdržují, za zdržování nese spíše odpovědnost soudce Robert Pacovský. Navíc úvahy o tom, že by se na základě tohoto případu měla omezovat v připravovaném trestním řádu práva obhajoby, jsou scestné. Oslovení advokáti tak reagují na vystoupení ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (za ANO) v Otázkách Václava Moravce, v nichž kritizoval Rathovy obhájce za údajné průtahy v jeho procesu.
„V souvislosti s jedním dnes probíhajícím trestním procesem obžalovaného MUDr. Ratha se zvedly hlasy proroků namítajících, že trestní proces je zneužíván advokáty, vede k neúměrnému protahování trestního řízení, oddalování spravedlnosti a bůhví čeho ještě, advokáti, využívající procesní instituty patří minimálně před kárnou komisi a nejlépe před soud spolu s obžalovaným. Hlavně – jde to pomalu a mělo by to jít rychle. Já tvrdím – nejde to pomalu a mělo by to jít přiměřeně rychle,“ říká v souvislosti s voláním po krácení práv obhajoby předseda České advokátní komory Martin Vychopeň.
Soudní proces jako řízený konflikt
Jak dále říká, trestní proces, jako ostatně každý soudní proces, je řízený konflikt, který mezi sebou vedou lidé (soudci, žalobci, žalovaní či obžalovaní). Lidé, nehledě na to, na které straně procesu vystupují, jsou tvorové omylní. Málokdo si chce ale připustit, že by se mohli zmýlit právě v jeho věci.
O postavení obhajoby „Obhajoba je neoddělitelnou součástí ústavního práva na spravedlivý proces. Spravedlivý proces si, chtě-nechtě vyžaduje určitý čas. Pokud to bude jinak, bude zle.“ (Martin Vychopeň)
Smyslem a účelem procesu je nejen hledání a nalezení práva a tomu odpovídajícího rozhodnutí soudu o věci, ale také úprav postupu pro případ rozhodnutí věcně nesprávných, nezákonných či nespravedlivých. Proces proto musí mít pravidla, která zaručí oběma stranám procesu přiměřeně stejné postavení a přiměřeně stejná práva. Jen tak může být spravedlivý i samotný proces. „V trestním procesu stojí proti obžalovanému celá státní mašinerie. Na jeho straně vystupuje jen jeho advokát. Má-li být proces spravedlivý, musí být postavení obhájce jako zástupce advokáta přiměřeně v trestním řádu upraveno tak, aby advokát mohl svého klienta hájit. A k náležité obhajobě musí mít obhájce zákonem stanovenou možnost využít všech zákonných prostředků, které mu zákon dává. Obhajoba je neoddělitelnou součástí ústavního práva na spravedlivý proces. Spravedlivý proces si, chtě-nechtě vyžaduje určitý čas. Pokud to bude jinak, bude zle,“ říká dále Vychopeň.
Ve svém vyjádření pro Českou justici varuje, že je bychom se měli mít na pozoru před voláním po tvrdší (silnější) trestní represi a připomíná v této souvislosti výrok vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové v Hospodářských novinách ze 13. dubna. Ta zde uvedla doslova: „Bude se to muset zrevidovat (trestní řád) a říci si, zda celá škála všech práv není na újmu základního práva, a to je právo na spravedlivé odsouzení v přiměřené době.“ Advokáti již dříve na její slova reagovali.
U veřejnosti je poptávka po „zavírání“
Podle předsedy ČAK současné poptávce laické veřejnosti, prahnoucí po senzačních odsouzeních by odpovídalo to, aby zadržený podezřelý byl zřejmě na místě rovnou odsouzen a umístěn do výkonu trestu. S tím nelze souhlasit – ostatně i demokratická Amerika nakonec trestní proces stylu „soudce Lynch“ neakceptovala. Jak je tedy možné to, ptá se, že současné obžalobě nestačí trestní řád, který stvořili komunisté v roce 1961 a jehož novelizace v naprosté většině směřovaly k posílení trestní represe – ať již jde o prohlídky, odposlechy, zajišťování majetku?
Vychopeň připomíná, že stávající trestní řád zcela postačoval k rozhodnutí např. ve známém případu tzv. Berdychova gangu, kde bylo několik desítek obžalovaných, úkony v zahraničí, obrovské množství důkazního materiálu, a nikdo si na průtahy nestěžoval.
Prezident Unie obhájců ČR Tomáš Sokol říká, že obžalovaný má právo na spravedlivý proces, a obhájce je tu proto, aby toto jeho právo chránil. Je podle zákona povinen prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, a řídit se jeho pokyny. V této logice ve vztahu klient – obhájce funguje i otázka možné podjatosti soudce.
„Podle trestního řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že z důvodů, v zákoně uvedených, nemůže nestranně rozhodovat. Zdůrazňuji „lze mít pochybnosti“. Není zapotřebí jistoty. A dodávám, pochybnosti nemusí být společné, tedy klienta i advokáta, stačí, je-li na pochybách o nepodjatosti klient. Má-li advokát jiný názor, může se pokusit klienta přesvědčit, že je vše v pořádku, ale pokyn klienta, aby advokát formuloval procesní námitku podjatosti, není zcela určitě ani v rozporu se zákonem, ani se stavovskými předpisy,“ říká Tomáš Sokol.
O vztahu soudců k námitkám podjatosti „Soudce, vůči němuž byla uplatněna, pokud se podjatý necítí, ji prostě odmítne a jede se dál. Nejde o nic, v důsledku čehož by se soudní řízení zastavilo a bylo nutno čekat na vyřešení. Námitkou podjatosti tedy nelze soudní řízení nijak zpomalit a její obstrukční potenciál je nulový anebo zcela minimální.“ (Tomáš Sokol)
O možném rozporu se zákonem by se dalo maximálně hovořit, pokud by klient nutil advokáta, aby opakovaně, poté, kdy námitka podjatosti byla zamítnuta, ze stejných důvodů vznášel za stejné situace námitku znovu. Anebo, kdy by z klientem uváděných důvodů bylo zcela zjevné, že v nich není nic, co by mohlo vyvolat i jen pochyby o nepodjatosti soudce. „Jde tedy primárně o vztah mezi advokátem a klientem, sekundárně o pocity, které klient jako laik má a má na ně i právo. Komentovat námitku podjatosti „na dálku“, bez znalosti souvislostí a s tím, že jde o obstrukci, je nesmysl,“ kritizuje Sokol Pelikánovy úvahy.
V životě zkušeného soudce navíc podle Sokola nehraje rozhodování o podjatosti důležitou roli. „Už proto, že soudce, vůči němuž byla uplatněna, pokud se podjatý necítí, ji prostě odmítne a „jede se dál“. Nejde o nic, v důsledku čehož by se soudní řízení zastavilo a bylo nutno čekat na vyřešení. Námitkou podjatosti tedy nelze soudní řízení nijak zpomalit a její obstrukční potenciál je nulový anebo zcela minimální.“
Svlékneš talár a z advokáta je kritik
Bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera si povšiml, že tři z hostů v debatě ČT jsou nebo byli advokáti. „Kdo to viděl, a především slyšel, těžko uvěřil, že tři hosté posledních Otázek Václava Moravce jsou, nebo alespoň byli advokáti či dokonce řečí trestního řádu obhájci. Svlékneš advokátský talár a všechno je jinak, z advokáta je jejich kritik a kritizuje je i za to, co možná v zájmu klienta sám dělal. Výkon advokacie je služba, služba klientovi a od práv klienta je odvozena i většina práv advokáta,“ zdůrazňuje advokát a bývalý soudce Pavel Kučera.
O proměně advokáta v politika „Advokát, a kdo by to měl lépe vědět, než dříve advokát, podání, která činí, nečiní z rozmaru, ale proto, že si to jeho klient přeje, nebo, že mu to přímo přikazuje.“ (Pavel Kučera)
Pokud na to dříve advokát, dnes ministr spravedlnosti zapomněl, bude se mu do advokacie vracet těžce. Možná ale, že na to ale podle Kučery ani nepomýšlí. „Obecné prohlášení, že advokáti svými návrhy jen prodlužují trestní řízení, tomu nasvědčuje. Advokát, a kdo by to měl lépe vědět, než dříve advokát, podání, která činí, nečiní z rozmaru, ale pro to, že si to jeho klient přeje nebo, že mu to přímo přikazuje. Dokud neplatí „podle sebe soudním tebe“, o důvodnosti těchto podání rozhoduje soud, a ne ministr spravedlnosti.“
Lepší deset viníků na svobodě než jeden nevinný v báni
Podle advokáta a bývalého státního zástupce Zdeňka Koudelky je třeba zdůraznit tézi, podle níž evropské trestní právo vychází z principu, že je lepší, když nebude odsouzeno deset vinných, než když bude odsouzen jeden nevinný. Při obrovském počtu trestních stíhání, kterých bývá přes sto tisíc ročně, je jisté, že i u nás dochází k justičním omylům a je odsouzen nevinný.
„Není to časté, ale pro postiženého člověka je to křivda nesmírná, kterou nemůže odčinit ani rehabilitace,omluva státu a peněžní odškodnění. Přitom mohou být uloženy i velké tresty.“
Koudelka připomíná případ Jiřího Kajínka odsouzeného na doživotí, v jehož prospěch podali stížnost pro porušení zákona bývalí ministři spravedlnosti Pavel Rychetský a Jaroslav Bureš. Oběma dělal prvního náměstka Josef Baxa. „Jestliže dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, dnešní předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš a dnešní předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa ve svých dřívějších funkcích svými kroky vyjádřili pochybnosti o správnosti procesu s doživotně odsouzeným, je to významný signál od vrcholných představitelů justice o pochybnostech nad tímto doživotním trestem.“
Právo na obhajobu je podle advokáta nadřazeno ostatním zájmům v soudním řízení. Musí jej mít všichni, byť se zdá, že věc je jasná. Jinak bude přibývat tragických justičních omylů. Do práva na obhajobu patří i možnost využívat procesní návrhy a postupy, které zákon umožňuje. Je na soudci, aby v konkrétním případě nepřipustil zbytečné obstrukce. Je však proti základům evropské trestněprávní kultury pod záminkou zrychlení řízení připravovat zákonné změny, které by oslabily práva obhajoby, uzavírá Koudelka svou úvahu.
David Rath byl odsouzen již dopředu
Podle Koudelky je podivné, když ministr v kauze bývalého středočeského hejtmana útočí jen na obhajobu a nekomentuje pošlapání práva Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem a Nejvyšším státním zastupitelstvím.
„Každý má právo, aby státní orgány v jeho trestním řízení postupovaly podle zákona. Dodržení formální stránky trestního řízení je pojistkou proti zneužití moci. Patří sem, že ve věci musí být činné příslušné státní zastupitelství a všichni mají právo na zákonného soudce,“ připomíná advokát příslušná právní ustanovení. „Trestní řízení dozoruje a obžalobu podává státní zastupitelství, kde se čin stal.“
O „čachrech“ s příslušností státních zástupců „Jednání státních zástupců, kteří trpí nezákonnou příslušnost v trestních řízeních, je jednáním mrzkým. Je nutné na něj poukazovat a v zájmu obhajoby právního státu jako pokleslé kritizovat. Pokud svá práva ztratí obhájci, ztratí je všichni lidé v této zemi.“ (Zdeněk Koudelka)
Podle Koudelky se v případě Ratha čin stal ve Středočeském kraji, snad část jednání proběhla v Praze. Z těchto dvou krajů ze zákona měl být určen státní zástupce i soudce pro přípravné řízení. Nicméně věc byla z počátku řešena v severních Čechách, kam trestní věc předalo Nejvyšší státní zastupitelství pod vedením Pavla Zemana. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem bylo činné dlouhou dobu, než věc předalo středočeskému Krajskému státnímu zastupitelství. Dokonce soudce rozhodující o vazbě byl do Prahy přivezen z Ústí nad Labem.
„Jednání státních zástupců, kteří trpí nezákonnou příslušnost v trestních řízeních, je jednáním mrzkým. Je nutné na něj poukazovat a v zájmu obhajoby právního státu jako pokleslé kritizovat. Pokud svá práva ztratí obhájci, ztratí je všichni lidé v této zemi. Proto je správná činnost Unie obhájců, která v zájmu všech budoucích nevinně obviněných pranýřuje bezpráví, “ říká Koudelka.
Advokát Tomáš Sokol si všímá i toho, jakým způsobem soudce Robert Pacovský celý proces řídí. „Jestliže soudce ve věci, v níž je více obžalovaných., obžalováno ze spáchání společného skutku, vyloučí jednoho k pozdějšímu projednání, a zbylá pak uzná vinnými, ten vyloučený se samozřejmě může obávat, že až na něj dojde řada, dopadne stejně. Tedy namítat, že v jeho případě je už vlastně rozhodnuto, i když ještě o něm ještě rozhodováno nebylo. Tedy, že soudce je vlastně svým předchozím rozhodnutím limitován a nucen, aby i tohoto „osamělého“ obžalovaného odsoudil stejně.“ Pravděpodobnost, že onen vyloučený dopadne stejně jako jeho dřívější spoluobžalovaní má tak podle Sokola svoji logiku, ale formálně ji má i případná námitka podjatosti. Je ale na soudu aby se s tím vypořádal a jak řečeno, v dalším postupu mu taková námitka nebrání.
„Davida Ratha soudí přísedící, které jako hejtman do funkce jmenoval, soudce z povolání dal k dispozici osobní údaje obžalovaného médiím, délka vazby, ve které ho soud držel, byla protiústavní. Který obhájce by tyto skutečnosti nepoužil jako námitku podjatosti?“, klade řečnickou otázku Kučera.
Ten si ostatně stejně jako Sokol všímá toho, že o vině Ratha je již rozhodnuto ještě před vynesením rozsudku o něm. „A aby toho nebylo málo, v odůvodnění odsuzující Rathovy spolupachatele se údajně uvidí, že je vinen i Rath a další námitka podjatosti je na spadnutí. Zda důvodná či nedůvodná, rozhodne soud, ale řízení to neprotáhne. Podjatý o sobě rozhoduje bez prodlení a případný opravný prostředek nemá odkladný účinek.“
Pokud už se tento konkrétní případ trochu protáhl, pak podle Kučery jen proto, že si soud na několik měsíců odskočil odsoudit jinou věc. Za to ale Rathovi advokáti nemohou.
„Nepopírám, že ideově odpovídá stávající trestní řád době, v níž byl přijat a že jsou v něm některá ustanovení problematická, například nutnost někdy zcela zbytečného opakování svědeckých výpovědí. Ale odmítám apriorní tvrzení, že musíme rychle přijmout jiný, v němž nová věcná řešení opřeme o závěry, někdy dost pochybné, z jednoho, mediálně sledovaného trestního procesu,“ uvádí k Rathově kauze předseda ČAK Martin Vychopeň.
Mediálně by se mělo podle něj pečlivě průběžně sledovat a vyhodnocovat, kolikrát policie zahájila trestní stíhání, které následně muselo být zastaveno, kolikrát došlo v soudním řízení ke zproštění obžaloby a podobně. A každý by si měl uvědomit, že už samotné zahájení trestního stíhání, pomineme-li notorické recidivisty, je pro běžného člověka, a pro nevinného o to více, velké osobní neštěstí, obvykle spojené se ztrátou osobní cti, postavení ve společnosti či zaměstnání, v rodině, časovými i finančními výdaji. Mnohé z těchto ztrát jsou ztráty fatální a nevratné, uzavírá předseda advokátní komory.
Dušan Šrámek
