Když letos počátkem února eskaloval problém s dopady rozhodnutí Nejvyššího soudu o platech soudců na státní rozpočet, politici zjistili, že vlastně není s kým jednat. Dostali se tak do vlastní pasti, kterou neochotou vytvořit reprezentativní orgán justice sami pomáhali léta vytvářet. Situaci tehdy zachránili oba předsedové Nejvyšších soudů Pavel Šámal a Josef Baxa. Vahou své autority, nikoli funkce, vstoupili do jednání a garantovali dohodu. Je to jen jeden z příkladů, k čemu je třeba Nejvyšší rady soudnictví, o jejíž potřebnosti se znovu vede diskuse.
Existuje jednoduchá analogie, podle které má každá moc ve státě svou reprezentaci. Za moc výkonnou hovoří vláda v čele s předsedou, moc zákonodárnou pak reprezentují komory Parlamentu. Jen soudní moc nic.
Vede to často k úsměvným situacím. Když nedávno ministr spravedlnosti Robert Pelikán rozčílil soudce způsobem, jakým k zákonu o státním zastupitelství přilepil bez projednání zásadní změny v kárné odpovědnosti, chvíli to vypadalo, že problém „vysedí“, dokud se bouře sama nepřežene. V klidu přešel výtky předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy i prezidentky Soudcovské unie Daniely Zemanové.
Teprve když se na ministerstvo donesla informace, že Kolegium předsedů krajských soudů chystá ostré vystoupení, Pelikán otočil. Jeho pravá ruka Michal Franěk urychleně slíbila předsedkyni kolegia Ivaně Švehlové jednání výměnou za zastavení příprav prohlášení. Mimochodem, schůzka se stále neuskutečnila, ale prý se chystá. Soudci jsou stále připraveni prohlášení vydat.
Kolegium předsedů krajských soudů je přitom zcela neformální platforma, jeho faktická moc je ale značná. Za uplynulý rok vystoupilo na obranu justice ve dvou zcela zásadních sporech: nejprve se ohradilo proti šíření nepodložených obvinění o klientelismu v justici na základě nekonkrétních zpráv BIS, pak ostře kritizovalo intervence předsedy hnutí ANO Andreje Babiše do jmenování soudce Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze.
Současný ministr Robert Pelikán je typickou ukázkou toho, proč i nadále povede dělící čára mezi politiky a představiteli justice po těchto tématech. Přesvědčení lidu, že „justice je žumpa“, zvolil jako základ své mediální strategie. Nejdřív „zachránil“ národ před zlotřilými exekutory, předminulou neděli zase v Otázkách Václava Moravce ukázal, jak se čachruje s kárnými řízeními u advokátů. Co na tom, že jeho argumenty advokátní komora vyvrátila. Pelikán si buduje image neohroženého vymetače Augiášova chléva a zdejší lid to po zásluze ocení.
Jako vyslanec Andreje Babiše na ministerstvu spravedlnosti má navíc pohlídat, aby do rukou soudcovstva nepřešly personální pravomoci v justici. Jeho obskurní role v případu Sváček je dostatečně známá: jako člen výběrové komise Sváčka podhodnotil, a když to nepomohlo, mával vlastní rezignací.
Také aktuální dění kolem tzv. Baxovy komise k přípravě ustavení Nejvyšší rady soudnictví ukazuje, že Pelikánovi chybí schopnost jednat přímo. Dva měsíce nechal bez odpovědi Baxův dopis s nabídkou schůzky. Teprve teď v květnu zjistil, že Baxa vlastně již v listopadu propásl termín k návrhu členů komise. Baxovi napsal, že co za půl roku na přípravě odvedl, je jeho soukromá (!) iniciativa a ať si ji strčí za klobouk. To přece není jednání ministra spravedlnosti, ale kluka z ulice.
Baxa k tomu říká: „Kdyby férově napsal: Bývalá ministryně vás pověřila a já to pověření ruším, tak to musím respektovat a je to tak v pořádku. Ale když ten dopis čtu jednou, dvakrát, desetkrát, tak nevím. Mám pokračovat, nemám pokračovat?“
No, spíš nepokračovat, ukázalo se ve čtvrtek během semináře na Nejvyšším soudu v Brně. Pelikán tam přijel říct následující: „Debatu je třeba vrátit na začátek a znovu si položit otázku, k čemu potřebujeme soudcovskou samosprávu.“
Pelikán o soudcovskou samosprávu nestojí, jen to neumí říkat napřímo. Má nad sebou ale dvojí závazek, se kterým si bude muset poradit. Ustavení Nejvyšší rady soudnictví je vepsáno do koaliční dohody, což ministr relativizuje „(Koaliční smlouva) není dogma, které by nemohlo projít revizí, pokud zjistíme, že by to nebylo vhodné řešení,“ řekl. Zjistíme? Kdo? K tak zásadnímu kroku, jako je revize koaliční smlouvy, by nutně potřeboval podporu minimálně šéfa hnutí Babiše. Možná se tedy brzy dozvíme, že vítr fouká odsud.
Druhým závazkem je program hnutí ANO, který psala Pelikánova předchůdkyně (a stále silnější kritička) Helena Válková a který bude pro Pelikána jako brzkého člena hnutí závazný. I tento dokument závazek směřovat k soudcovské samosprávě obsahuje.
Ministr rizika Nejvyšší rady soudnictví spatřuje v tom, že se může soudnictví uzavřít do sebe, případně se uchylovat k profesnímu populismu. V tomto bodě Pelikán svými posledními kroky ukázal, že rozhodně ví, o čem mluví.
Robert Malecký
