S historikem a archivářem Petrem Kreuzem o předlistopadové justici, o tom, co vše lze z archivních materiálů zjistit o tehdejší soudní praxi i o jednotlivých soudcích. Podle něho se tomuto tématu na rozdíl například od Německa čeští právní historici prakticky nevěnují, ačkoli by měli. Celá řada soudců, kteří soudili za minulého režimu, soudí dodnes.
Lze vůbec učinit nějaký obecnější úsudek o předlistopadové justici nebo dokonce o jednotlivých soudcích?
V tom nelze učinit žádný paušální závěr, protože tato problematika není standardně historiograficky prozkoumána. Ať již zkoumám rozhodovací činnost jednoho soudce či zkoumáme určitý typ trestného činu – kriminálního nebo politického, případně vývoj rozhodovací praxe daného soudu, tak je potřeba dospět k fundovanému závěru výlučně na základě vědeckého studia obrovského množství materiálu. K tomu bohužel zatím v České republice, zejména srovnám – li to například s bývalou NDR, nedochází. Pak samozřejmě diskuse o tom, do jaké míry byly prokuratura či soudy ovlivňovány komunisty, jsou povrchní, a jsou dojmologické. Jde jenom o různá klišé, která se neopírají o seriózní výzkum.
Máte před sebou sadu desítek či stovek spisů, které musíte u každého zkoumaného případu projít. Tento výzkum u nás zatím neprobíhá. To znamená, že nejsme schopni ani odpovídat na tak základní otázku, zda ti soudci tvořili jednolitou masu nebo zda jednotliví soudci rozhodovali rozdílně. Přitom v archivech existují dostatečné materiály, z nichž lze témata seriózně prozkoumat.
České historiky tato témata nezajímají a nebo nejsou natolik atraktivní?
Je to způsobeno otřesným stavem české právní historiografie a české právní vědy. Čeští právní historikové, kteří působí na univerzitách, vůbec nechodí do archivu, vycházejí pouze z nějakých tištěných pramenů a archivní materiály tohoto typu nezkoumají. Pokud tady někdo zkoumá archivní materiály, tak jsou to většinou historikové ze zahraničí, kteří se zabývají českými tématy jako je kriminalita mládeže sedmdesátých let nebo trestní postih žen za závažné kriminální delikty v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Kdo konkrétně by se měl podle vás problematice předlistopadové justice věnovat?
Zde jednoznačně už dlouhodobě selhává Ústav pro studium totalitních režimů. Sice disponuje potenciálem několika desítek pracovníků, ale problematice justiční každodennosti, což je naprosto klíčová oblast, se vůbec nevěnuje. I přesto, že to byla jedna ze základních mocenských složek minulého režimu. Pokud se podíváte na mou prezentaci, se kterou kandiduji do Rady ÚSTR, tak právě téma předlistopadové justiční každodennosti jsem si vytkl jako jedno z hlavních.
Má studium těchto archiválií i nějaký praktický význam pro dnešek?
Nepochybně. Celá řada soudců, kteří soudili za minulého režimu, soudí dodnes. Někteří jsou dokonce čelnými představiteli justice. Je přece správné vědět, jak tehdy judikovali. Mohli jsme si vzít příklad z Německa, kde zkoumali v šedesátých letech nacistické soudnictví. Stejně tak tam probíhá v současné době výzkum soudnictví v bývalé NDR, přestože tamní soudci do soudní soustavy po sjednocení nebyli převzati.
Je možné se z těchto materiálů dozvědět i nějaké konkrétní informace o tom, jak fungovaly v politicky motivovaných procesech různé převodové páky – ať KSČ nebo StB?
Tyto zákulisní věci včetně toho, jaký byl vliv KSČ či StB na soudy, se z těchto písemností zjistit nedají. Jediný takový případ, kde se dá doložit dokonce masivní ovlivňování, probíhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Krajská správa StB pro Prahu a Středočeský kraj tehdy každý měsíc na Městskou prokuraturu v Praze posílala seznam osob, které zůstaly bez povolení v cizině. Na tento případ jsme narazili s kolegou při zpracovávání písemností prokuratury, ale ve správní agendě. Bohužel právě z této správní agendy se nearchivuje vše, ale pouze věci výběrové. Nejednalo se tedy o soudní spis, ale o správní agendu. To je jediný případ, který se týkal prokuratury. Pokud se týká konkrétně soudů, nenarazili jsme ještě zatím na žádný obdobný případ.
Zajímavým tématem by určitě byly srovnání výše trestů u jednoho typu trestné činnosti v „normální“ době a v době, kdy probíhala nějaká cílená kampaň vůči určitým skupinám občanů, jako byli například „vlasatci“, veksláci a podobně.
Určitě, ty kampaně se konaly a například v Praze se celými šedesátými lety táhly kampaně proti lidem, kteří dělali například výtržnosti na 1. Máje. Pozoruhodné byly například i oslavy Majáles, především ta v roce 1962, která se nakonec zvrtla až v jakousi protikomunistickou demonstraci, a kdy byl souzen i známý herec Ladislav Mrkvička. Dokonce jsem napsal na toto téma článek o soudci Luďku Machovi, který se na tehdejší dobu zachoval skutečně excelentně.
Takže se našli i soudci, kteří si nenechali rozsudky diktovat?
Velice zajímavý z tohoto pohledu byl postup soudců Obvodního soudu pro Prahu, který soudil lidi zadržené při prvním výročí sovětské okupace 21. srpna v roce 1969. Někteří se snažili obžalovaným pomoci, někteří to brali jako rutinu. A pak byli ti, kteří už cítili, kam se bude vývoj ubírat. Chce to ale důkladně nastudovat všechny spisy, aby mohl zájemce rozpoznat, co v které rozhodovací praxi jednotlivých soudců je. Co je rutina a co už se z té rutiny vymyká. To je ale úkol pro specializovaného právního historika.
Těch zajímavých témat je víc – například rozhodovací praxe u trestného činu příživnictví. Koncem sedmdesátých let se zase rozmohl trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kdy u škody nad sto tisíc byl trest odnětí svobody osm až patnáct let ve třetí nápravné skupině. To znamená trest srovnatelný s trestem za vraždu. Nejenom že je tedy možné sledovat, jaké měl v té které době režim trestní priority, ale rovněž to, jak byly naplňovány v soudní praxi.
V rámci tzv. helsinského mírového procesu podepsalo tehdejší Československo smlouvy, jejichž součástí byla i ochrana lidských práv. Řada nepohodlných osob pak byla zástupně stíhána za majetkovou trestnou činnost, výtržnictví či příživnictví. Je možné v archivech vystopovat i takovéto případy,respektive dokonce určité tendence?
Pochopitelně, že se tam dají najít i tyto případy. Opět ale mohu jenom opakovat, že to chce trpělivost a preciznost. Právě již zmiňované příživnictví či rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byl onen typ zástupných trestných činů.
Uvědomme si, že trestní politika státu před listopadem 1989 a její naplňování v soudní praxi řekne o tehdejších poměrech mnohem více a navíc zcela věrně odráží i nejrůznější společenské či ekonomické situace, jimž režim čelil a nejrůznější vnitropolitické, ale i zahraničně politické problémy, na něž reagoval různou intenzitou trestní represe. Jiná byla praxe v padesátých letech v době těch největších politických procesů, jiná v druhé polovině šedesátých let, v době tzv. tání. Lišila se ale i za vrcholící normalizace, a konečně koncem osmdesátých let, kdy už režim mlel z posledního.
Kdo je Petr Kreuz
Historik a archivář, pracuje v Archivu hlavního města Prahy. Jeho specializací je historie práva. K jeho tématům patří například historie čarodějnických procesů či vláda Jagelonců. Z této oblasti publikoval například Vladislavské zřízení zemské – a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích). Je nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění. V současnosti kandiduje do Rady ÚSTR, kde v případě zvolení chce jako studijní témata prosadit vedle předlistopadové justice i tehdejší vězeňství či stranickou nomenklaturu.
Dušan Šrámek
