S předsedou Vrchního soudu v Praze Jaroslavem Burešem o tom, proč se zastavil nárůst osobních bankrotů, na co si mají dát věřitelé při projednávání návrhu na oddlužení pozor, na co naopak zapomínají dlužníci, kteří chtějí oddlužení dosáhnout. „Dlužníci si při podávání návrhu na povolení oddlužení často neuvědomují, že musí mít dostatečné příjmy nejen pro zaplacení pohledávek svých věřitelů, ale že musí „mít“ i na insolvenčního správce,“ připomíná Bureš v rozhovoru pro Českou justici.
V minulém roce se poprvé od zavedení tohoto institutu zastavil růst osobních bankrotů. Máte proto nějaké vysvětlení?
Na tuto otázku není snadná odpověď, protože chybí přesná statistika. Od roku 2008 do roku 2013 počet insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení trvale rostl. Z poznatků, které čerpáme z odvolacího řízení, se mi zdá, že dlužníci přicházejí do insolvenčního řízení s čím dal horší ekonomickou nabídkou. Leckdy mívají onu povinnou částku odpovídající 30% pohledávek věřitelů vypočtenou téměř na korunu přesně, a mnozí se přitom neobejdou bez pomoci třetích osob, neboť jejich vlastní příjmy jsou nedostatečné. U řady z nich vyjde najevo, že v úpadku byli už v době poslední půjčky anebo ještě dříve. Zpětně je zjevné, co muselo být evidentní v době půjčování, že již tehdy byla jejich schopnost zaplatit nedostatečná. To je ovšem spíše téma pro ekonomy a statistiky.
Kdo vlastně dnes může projít osobním bankrotem?
Spojení slov osobní bankrot je nepřesně užíváno ve spojení s institutem oddlužení, které podle insolvenčního zákona nabízí dlužníkovi – fyzické osobě možnost vyřešit svůj úpadek jinak než konkursem. O oddlužení mohou sice požádat též právnické osoby, které nejsou považovány za podnikatele, ale těchto návrhů je velmi málo. Projde-li dlužník úspěšně oddlužením, pak na rozdíl od situace, ve které zůstává po skončeném konkursu, je osvobozen od placení zbytku dluhů. Jde o ty dluhy, které mu zůstanou po zpravidla pětiletém plnění splátkového kalendáře. Naproti tomu, dluhy, které dlužníkovi zůstávají po skončení konkursu, si „nese na zádech“ v batohu dál, a věřitelé je mohou vymáhat v exekuci.
Jak je to s dluhy podnikatelů? Jak to jde dohromady s odpovědností za vlastní podnikání?
Původně skutečně insolvenční zákon neumožňoval fyzickým osobám – podnikatelům žádat o oddlužení. Soudní praxe ovšem postupně připouštěla, aby i dlužící podnikatel, jehož dluhy z podnikání byly výrazně menší než dluhy ostatní, mohl vyřešit svůj úpadek oddlužením. Od ledna 2014 je oddlužení otevřeno též podnikatelům, přičemž zásadní slovo mají věřitelé.
Dluh z podnikání totiž nebrání oddlužení, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku zajištěného věřitele. Soud má v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolit, a tuto otázku pak zkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Platí, že věřitelé, kteří jsou pasivní (a to je pro oddlužení celkem příznačné) mohou umožnit dlužníkovi oddlužení, i kdyby jinak podmínky nesplňoval. Jestliže totiž včas neuplatní své námitky, pak se má zato, že souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Platí zde tedy zásada, že „mlčení znamená souhlas.“
Počet osobních insolvencí
V roce 2009 bylo insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení návrhů podáno 3.722, přičemž soud povolil oddlužení 2164 dlužníkům a schválil oddlužení u 1592 dlužníků. V roce 2011 bylo podáno 17.933 návrhů, povoleno 11.614 a schváleno 9.238 oddlužení. V roce 2013 vzrostl počet podaných návrhů na 30.159, povoleno bylo 22.063 oddlužení a schváleno 18.803 oddlužení. V roce 2014 se nárůst prozatím zastavil, bylo podáno 30.444 návrhů.
Jak se ale u podnikatele posuzují jeho příjmy? Nemá přece něco tak jasně doložitelného, jako je plat nebo mzda u fyzické osoby.
Soudy vycházejí u dlužníka – podnikatele z rozdílu reálných příjmů po odečtení zákonných odvodů a dalších výdajů, jež dlužník na dosažení svých příjmů skutečně vynaložil, a z tohoto základu stanoví srážky. Dlužníci – podnikatelé usilující o oddlužení ve formě splátkového kalendáře musí soudu nabídnout doklady potřebné ke zjištění jejich aktuálních podnikatelských příjmů a relevantních výdajů.
Není vlastně oddlužení zneužíváno k legálnímu neplacení dluhů? Nepodporuje tak stát vědomě morální hazard a nezodpovědnost vůči vlastní ekonomické situaci?
To je otázka koncepce zákona. Nemohu jako soudce hovořit o zneužívání, jestliže dlužník splní zákonem stanovené předpoklady pro oddlužení. Insolvenční zákon se k oddlužení výslovně hlásí jako k řešení úpadku, které má určité sociální souvislosti. V důvodové zprávě bychom našli větu, že úprava se navrhuje „ke zmírnění sociálních dopadů úpadků na další sociální skupiny prostřednictvím institutu oddlužení.“ Nejvíce návrhů na oddlužení projednávají krajské soudy v Ostravě a v Brně, je jich více než jedna třetina. Sociálně to jsou slabší regiony a lidé jsou zde více zadlužení než například v Praze.
Věřitelům může být vlastně oddlužení vnuceno; o tom, zda oddlužení bude povoleno, rozhoduje soud. Přitom dlužník ani nemusí nabídnout veškerý svůj majetek. Buď si ponechá budoucí příjmy a zpeněží se jeho ostatní majetek, anebo si ponechá vše ostatní, kromě podstatné část svých příjmů, z nichž v budoucnu plní splátkový kalendář. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje podstatu oddlužení tak, že při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů se osvobození od placení zbytku dluhů může týkat až 70 % dluhů. Nerozhoduje, zda s tím věřitel souhlasí, a ani to, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník.
Jaké jsou náklady oddlužení? Kolik zaplatí dlužník při realizaci insolvenčnímu správci?
Dlužníci si při podávání návrhu na povolení oddlužení často neuvědomují, že musí mít dostatečné příjmy nejen pro zaplacení pohledávek svých věřitelů, ale že musí „mít“ i na insolvenčního správce. Z oddlužení se totiž „narodí“ nový dluh, který dlužník dosud neměl. Jeho příjmy musí být dostačující i pro zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou, kterou tvoří hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, a to včetně DPH. Zpravidla půjde za dobu pěti let o částku 64.800,- Kč (60 x 1.080,- Kč). Posouzení, zda dlužník má dostačující příjmy pro oddlužení tedy zahrnuje i tyto nároky insolvenčního správce. To je ostatně i důvod, proč na oddlužení paradoxně nedosáhnou sociálně nejslabší osoby. V současnosti se ale začíná hovořit i o tomto problému, a hledá se řešení, jak umožnit oddlužení i u této skupiny osob.
Jaké příjmy musí dlužník mít minimálně, aby byl schopen projít oddlužením?
To se nedá zcela zobecnit. Základní informaci mohou dlužníci získat na webových stránkách ministerstva spravedlnosti http://insolvencni-zakon.justice.cz (kalkulátor splátek). Zdůraznil bych, že dlužník, který má vyživovací povinnost zejména k nezletilým dětem, si musí být vědom toho, že ta nemůže být nikterak krácena. Spíš bych uvedl dva relativně typické případy.
V prvním z nich je zjevné, že dlužnice zcela přecenila svou schopnost splácet dluhy a zřejmě její možnosti náležitě nehodnotili ani věřitelé při poskytování půjček. Dlužnice bez závazků měla jediný příjem z pracovního poměru ve výši 15.600,- Kč měsíčně. Z toho by jí při oddlužení bylo možné srážet každý měsíc 6.838,-Kč. Od této částky je ovšem třeba rovněž odečíst odměnu a náhradu hotových výdajů správce ve výši 1.080,- Kč měsíčně včetně DPH, takže dlužnici by pro věřitele zbývalo měsíčně jen 5.758,-Kč (za 60 měsíců splátkového kalendáře by to bylo 345.480,-Kč). Dlužnice však musela být schopna zaplatit během splátkového kalendáře minimálně 773 444,-Kč, aby pohledávky věřitelů byly uspokojeny alespoň z 30%. (Celkem dlužila více než 2.500.000,-Kč).
V druhém příkladu jde o dlužníka, který po povolení oddlužení byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, resp. evidován jako uchazeč o zaměstnání. Vzhledem k výši pohledávek věřitelů (téměř 500.000,-Kč) musel být schopen při splátkovém kalendáři zaplatit cca 140.000,-Kč, čemuž odpovídala měsíční splátka cca 2.300,- Kč. Dlužník byl od počátku schválení oddlužení v pracovní neschopnosti, následovala ztráta zaměstnání a evidence na úřadu práce. Dlužník po toto období pobíral jen nemocenské dávky resp. podporu v nezaměstnanosti ve výši 7.124,- Kč měsíčně. Ta umožňovala srážky jen ve výši 706,- Kč měsíčně, což ovšem nepostačovalo ani na nároky insolvenčního správce. Zrušení oddlužení bylo nevyhnutelné.
Sněmovna právě přijala novou legislativní úpravu týkající se exekucí u manželského páru. Jak se dnes v soudní praxi řeší zadlužení celých rodin z pohledu insolvenčního práva?
Tady je situace poněkud odlišná od úpravy, kterou přináší exekuční řád. Je pravda, že řešení, která hledala soudní praxe pro situaci zadlužených domácností, nebyla snadná. Přitom bylo zjevné, že jakékoliv řešení může mít smysl jedině za předpokladu, že se společně oddluží oba manželé. Jinak totiž věřitelům zůstává i po oddlužení zachována možnost vymáhat dluhy proti manželu, který nebyl účastníkem oddlužení. Od 1. ledna 2014 insolvenční zákon výslovně počítá se společným návrhem manželů na povolení oddlužení. Manželé, kteří podají návrh na povolení oddlužení společně, jsou považováni za jednoho dlužníka (což rozšiřuje možnosti řešit zadlužení domácnosti oddlužením), přičemž musí výslovně prohlásit, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek (tedy i oddělený majetek jedno z nich) byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů.
Dušan Šrámek
