V médiích se objevila zpráva, že muž zavřený rok a půl ve vazbě za vraždu ji nespáchal, ale náhodný záchyt DNA usvědčil někoho jiného. Pomohl mu zázrak , ne naše spravedlnost. Před časem proběhl podobný případ se znásilněním a ve skutečnosti půjde o stovky obdobných případů, kdy lidé končí ve vězení a jejich životy často v úplných troskách.
Většinu lidí to asi nevzrušuje, neboť si myslí, že se jich to netýká. Vždyť platí, že při pochybnostech mají soudy rozhodovat ve prospěch obžalovaných a důkazní břemeno viny spočívá na policii a státních zástupcích. Tak si lidé myslí, že pokud důkazy nejsou naprosto kované a o vině není pochyb, obžalovaný je očištěn. U některých soudů to asi platí, ale u řady jde čistě o fikci. To veřejnost netuší, nebo si vůbec tento fakt nechce připustit. Když se pak do mlýnice státní represe dostanou, nestačí se divit.
Divím se i já, a to jsem byl roky zákonodárcem. Jsem přesvědčen, že nejde jen o nechtěné chyby a omyly represivního aparátu, ale o hlubokou vadu zasahující podstatnou část systému represivních složek.
Skutečnost je totiž taková, že při chybění důkazů či dokonce existenci důkazů vinu vyvracejících soud věc vidí jinak a dojde k závěru, že pochybnosti žádné nemá. Jde často totiž o vyjádření subjektivního pocitu jedné osoby či, v lepším případě, několika málo osob a ne o na faktech založeném rozhodnutí, které by suše hodnotilo všechna pro a proti. Navíc v situaci, kdy jakékoli, i to nejšpatnější rozhodnutí, není provázeno osobní odpovědností těch co rozhodli.
Důkazy ne, jen fikce
Bohužel i teoretické konstatování, že důkazní břemeno je na žalobci, je ve skutečnosti fikcí. Mnoho žalob je založeno čistě na dojmech, teoriích policistů či žalobců, nebo na důkazech chabé síly. Ve jmenovaném případě vraždy šlo, dle médií, o pachové stopy. V dalším případě třeba na nekonkrétním popisu postižené osoby, nebo prostě jen na časové shodě.
Někdo může namítnout, že v případě, kdy by šlo uvrhnout někoho do vězení jen na podkladě neprůstřelných důkazů, tak by řada zločinců unikla. To se samozřejmě děje i dnes a nikdo neví v jakém rozsahu, ale současně je vysoké procento těch co jsou vězněni zcela neprávem. To, že systém někoho nespravedlivě zničí není zárukou, že v jiném případě nenechá skutečného zločince běhat po světě a třeba dál vraždit. Dokonce naopak. V obou výše jmenovaných případech tomu totiž tak bylo.
Naprosté selhání státu
V kombinaci s neutěšeným stavem našeho vězeňství je to truchlivý obraz selhávání státu, kdy se všichni odpovědní tváří, že problém neexistuje. Najde se někdo komu to vadí, nebo si o tom jen přečteme v bulváru a budeme mít radost, že se to netýká nás. Takto ročně skončí stovky našich spoluobčanů. Ebolu u nás nedostal nikdo, ptačí chřipku taky ne a přesto z toho byla celostátní hysterie a stát utratil stamiliony. Tady se ve velkém ničí lidé a nic…
David Rath,
lékař, bývalý poslanec a středočeský hejtman
