Ministerstvo spravedlnosti navrhuje, aby se soudci, státní zástupci a exekutoři v budoucnu nemohli vyhýbat kárné odpovědnosti tím, že rezignují. Kárné řízení má pokračovat a má v něm být rozhodnuto výhradně o vině, aby bylo možné případně vymáhat regresní náhrady. Česká justice o stanovisko požádala prezidentku Soudcovské unie Daniela Zemanovou a přináší ho v plném znění.
Navrhovaná změna znamená časově neomezenou odpovědnost soudce a státního zástupce za disciplinární delikt. Lze diskutovat o tom, že odpovědnost zástupců těchto profesí je a musí být mimořádně vysoká a podobné opatření je toho odrazem.
Podle mého názoru je však velmi problematický dopad této změny na chování kárných žalobců. Dle mého názoru, ovlivněného pětiletou praxí v kárném senátu, kární žalobci velmi negativně ovlivňují úroveň a funkčnost kárného řízení (v případě soudců). Tím, že nepodávají kárné návrhy v případech, kdy je to namístě; často jsou velmi nekvalitně vypracované. Potřeba zrušení subjektivních a objektivních lhůt je výrazem nedůvěry ve schopnosti kárných žalobců podat včas návrh na zahájení kárného řízení.
Jistě lze argumentovat, že v některých případech není možno v rámci stanovených lhůt zjistit soudcovo pochybení. To nelze zcela vyloučit. Ale tento argument se vztahuje pouze na zcela ojedinělé případy, kdy soudce pracuje bezchybně a v jedné věci dojde k nezákonné a nedůvodné nečinnosti. To je však naprosto výjimečná situace. Ve většině případů se jedná o dlouhodobé problémy na straně soudce, o kterých by měl předseda soudu vědět.
Předsedové soudů však často nepodávají kárné žaloby z důvodů průtahů, protože jsou si vědomi nemožnosti soudců činit v řízeních úkony průběžně z důvodu jejich přetížení. To je začarovaný kruh, chyb a neznámých je tolik, že lze jen špatně zjistit, co je příčina a co následek.
I kárné řízení něco stojí, přesněji, vedení kárného řízení je pro stát finančně náročné, jedno zasedání kárného senátu u NSS lze vyčíslit orientačně hodnotou 25.000 Kč. Domnívám se tedy, že pro stát by bylo úspornější a pro celý systém prospěšnější, kdyby se zlepšila činnost kárných žalobců. Není tím myšleno, aby podávali mechanické kárné žaloby pouze na základě překročení určité délky řízení, ale aby měli přehled o činnosti soudců na jimi řízených soudech, využívali všech svých personálních nástrojů a při vyčerpání všech dostupných možností podávali kárný návrh, pokud je činnost soudce možno hodnotit jako zaviněné jednání, za které nese odpovědnost. Bez toho nebude kárné řízení fungovat a zpřísnění jeho podmínek bude mít vždy jen omezený efekt.
Navrhovanou změnu tedy – bez odpovídajících kroků vůči kárným žalobcům – považuji za příklad nekoncepčního opatření, které neřeší příčinu problému a nezabývá se tím, zda toto řešení bude pro stát skutečně levnější.
Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie
