Takže znovu k návrhu zákona o prokazování původu majetku (dále ZPPM). Jak zmíněno, návrh je konstruován jako novela zákona o daních z příjmů a novela trestního zákoníku. Pokud jde o daň z příjmů, jde o vložení osmi ustanovení, umožňujících velmi razantní postupy vůči daňovým subjektům.
Proces vymáhání informací o majetku by měl odstartovat správce daně, má-li „důvodné pochybnosti“ o tom, zda příjmy poplatníka oznámené nebo tvrzené správci daně odpovídají nárůstu jeho jmění. A nejsou mu známy jiné skutečnosti, které by tento nárůst jmění ozřejmovaly. Důvodová zpráva, fungující ovšem spíš jako ataraktikum k uklidnění znepokojených adresátů zákona, k tomu dodává, že správce je povinen zohlednit údaje, které zjistil v rámci řízení o stanovení daně. A dokonce, což je zřejmě míněno jako bonus, i když to poplatník ani nenavrhoval. No jak by mohl, když ještě vůbec neví, co se na něj valí.
Berňáky řadu informací měly, ale prostě je skartovaly
V souvislosti s povinností zohlednit údaje, které zjistil v rámci řízení o stanovení daně, se logicky nabízí celá řada otázek, z nichž prvá se týká skartací. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28.8.2013, sp.zn. 2 Afs 18/2013 lze mimo jiné zjistit i to, že spisovým řádem územních finančních orgánů, vydaným Generálním finančním ředitelstvím pod č. j. 2/11-1910, byla stanovena skartační lhůta pro daňové spisy na deset let. Mimochodem, v projednávané věci se navíc zjistilo, že spis byl skartován ještě dříve. V každém případě ale byla skartována nemalá část spisů, ve kterých se to jen hemžilo „údaji zjištěnými v rámci řízení o stanovení daně“ a k nimž by jinak správce daně musel přihlédnout. A zcela určitě jde o období, za něž by správce daně mohl požadovat údaje o výši a případně zdroji příjmu.
A tak návrh ZPPM vychází z principu: „My jsme to skartovali, ale to je váš problém.“ O nějaké skartační době není v důvodové zprávě ani zmínky. Tím méně o tom, že třeba, když to skartovali, nemohou po poplatníkovi chtít, aby on doklady měl.
Fakt chybějících podkladů je vcelku zásadní argument i k diskusi o tom, zda zákon je či není retroaktivní. Autoři návrhu vehementně tvrdí, že nikoliv, ovšem současně přenášejí na daňový subjekt povinnost, kterou doposud neměl. A to dokladovat své příjmy za dobu, za kterou, vycházeje z dnešních předpisů, už doklady nepotřebuje.
Zatím bylo třeba nést důkazní břemeno po dobu pěti let, kdy mohla být vyměřena daň. Návrh chce ale lhůtu protáhnout v podstatě donekonečna, a ještě arogantně v situaci, kdy stát už své doklady, které mohly korektnost příjmů prokazovat, zlikvidoval. Takové mocenské gesto. Quod licet jovi, non licet bovi. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.
Autoři návrhu opakovaně odkazují na povinnosti daňového subjektu, uvedené v § 92 odst. 3 daňového řádu podle něhož: Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Jenže jak měl před deseti lety, kdy doklady vyhodil, tušit, že tahle povinnost ještě jednou obživne?!
C. a k. úřednická arogance: A ty občane běhej!
To vše zase souvisí s dalším rozměrem navrhované státní arogance. Principem e-governmentu mimo jiné je, že ve veřejné správě nechodí občané úřad od úřadu, je-li třeba k jeho rozhodnutí podkladů z různých resortů, ale kolují či jsou sdíleny potřebné dokumenty. Některé relevantní příjmové doklady má či může mít nepochybně Česká správa sociálního zabezpečení, něco soudy, pokud jde například o dědictví, něco je zjistitelné z katastru nemovitostí (dědictví, dary).
Nicméně v tomto případě budou obíhat občané a shánět informace, mnohdy dost komplikovaně. Výslovně se totiž v důvodové zprávě uvádí, že: Správce daně je povinen zohlednit pouze ty skutečnosti, které zná (jsou mu dostupné na základě standardních informačních zdrojů, které běžně využívá), tj. nelze požadovat, aby zohlednil informaci, která mu známa není (byť by si ji na základě některých svých procesních prostředků mohl teoreticky obstarat).
Podle odstavce 5 § 38x Správce daně nevyzývá poplatníka k prokázání skutečností, které zjevně nastaly v období, u kterého již uplynula lhůta pro stanovení daně. To vypadá slibně, ovšem jen vypadá. Pokud totiž správce daně nedospěje k závěru o oné zjevnosti, je na daňovém subjektu, aby případně namítl, že jeho příjmy vznikly v době, kde už je právo provést kontrolu prekludováno. A pak nastane situace, kterou v důvodové zprávě líčí takto: Pokud se poplatník dovolává skutečnosti, že příjmy, z nichž byl dotčený majetek pořízen, vznikly v prekludovaném období, musí tuto skutečnost prokázat. Pokud přesvědčivým způsobem neprokáže časový rámec vzniku příjmů, což je klíčové pro posouzení prekluze, musí prokázat původ těchto příjmů.
V zájmu poplatníka by mělo být prokázat původ příjmů i v tom případě, že prokáže jejich vznik ve zdaňovacím období, kde již uplynula lhůta pro stanovení daně (viz § 148 daňového řádu). Ačkoli správce daně nemůže s ohledem na uplynutí lhůty pro stanovení daně stanovit za tato období daň, může takto zjištěné údaje využít pro stanovení daně za zdaňovací období, u kterých lhůta pro stanovení daně ještě neuplynula. Zjištěné údaje lze v souladu s § 53 odst. 2 daňového řádu využít také jako podnět pro orgány činné v trestním řízení z hlediska možného podezření na zkrácení daně (lhůty pro zánik trestnosti jsou delší než lhůta pro stanovení daně).
Mechanismus pasti je tedy jasný. Daňový subjekt by měl mít především povinnost prokázat vznik příjmů. Není-li to možné, například pro absenci dokladů vzhledem k značnému časovému odstupu a namítne-li to, musí se stejnou důkazní výbavou prokázat v podstatě totéž, totiž původ onoho příjmu. Nutno zdůraznit „prokázat“, nikoliv pouze označit.
A ještě poslední citace z této části důvodové zprávy,, v níž se autoři pokoušejí přesvědčit čtenáře, že cílem tohoto ustanovení není v rozporu s principem právní jistoty a smyslem prekluzivních lhůt dát správci daně možnost bez dalšího otvírat již uzavřená zdaňovací období. Účelem je umožnit mu zkontrolovat a posoudit tvrzení poplatníka, který se v rámci prokazování příjmů bude odvolávat na to, že jde o příjmy či jiné skutečnosti z dob minulých, u nichž již uplynula lhůta pro stanovení daně. Nevím jak komu, ale mě připadá, že ty dvě věty jsou v příkrém rozporu, prostě proto, že pokud snad někdo měl před 15 lety příjmy, a doklady o nich už dávno zahodil v souladu s principem jistoty, po uplynutí období pro vyměření daně, pak jeho právní jistota bude dost zásadně na nic, když se správci vrátí právo se na příjmy vyptávat.
Každý sám sobě Pavlíkem Morozovem
Ne dost ale na vyptávání. Pokud poplatník neprokáže požadované skutečnosti, přistoupí správce ke stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem. Což je zřejmě finální fáze. Poplatník musí prokázat vznik příjmu, časové období jeho vzniku a původ příjmu. Neprokáže-li původ, ale ostatní ano a časové období vzniku bude ležet ve zdaňovacím období, za které nelze již daň vyměřit, hra zdaleka nekončí. Jak z dalšího vyplyne, poplatník bude nucen, aby sám sebe udal, protože z pohledu autorů návrhu zůstává sprostým podezřelým, s nímž se pro tuto chvíli řízení v důvodové zprávě loučí takto: Nicméně neschopnost či neochota prokázat (alespoň rámcově) původ příjmů může být vyhodnocena správcem daně jako signál, že v minulosti došlo ke spáchání trestného činu.
Jestliže poplatník neprokáže časové období příjmu, protože stejně jako správce daně už nemá žádné doklady, pak se podle § 38za odst. 3 „natvrdo“ presumuje, že příjem vznikl v posledním zdaňovacím období, za které již lze stanovit daň. A tak se také podle pomůcek zvláštním způsobem klidně zdaní příjem, který už jednou zdaněn byl. Ale poplatník to teď neprokázal.
Druhou podmínkou pro stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem je, že daň nelze stanovit na základě dokazování. Tedy poplatník neunesl důkazní břemeno. Což má z hlediska celé konstrukce jasnou logiku a není třeba se podmínkou dále zabývat.
Posledním kritériem je závěr správce daně, k němuž dojde po předběžném posouzení, že takto určená daň přesáhne dva miliony. V tomto směru bych výjimečně byl optimista. Baže dojde
Samo „stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem“ znamená, že nejde o pouhé stanovení daně podle pomůcek, ale dle důvodové zprávy o přísnější verzi. Podle § 38 za odst. 4 návrhu při stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem správce daně přihlédne k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro poplatníka, pouze pokud jím byly uplatněny a prokázány. Pro úplnost si lze položit otázku, jak asi poplatník prokáže okolnosti, z nichž by měly pro něj plynout výhody, když ani neunesl důkazní břemeno o tom, kdy k příjmu došlo a co bylo jeho původem. S odpovědí ale není třeba se namáhat. Je jasná.
Boj proti korupci zrodí pokřivené jednání, nové udavače a … korupci
Celkově je ve vztahu ke zcela jednostranně konstruované důkazní povinnosti poplatníka charakteristické ignorování lidského rozměru celé akce. V zákoně ani v důvodové zprávě není jediná zmínka o řešení přílišné tvrdosti zákona. Ani vytvoření nových pravidel ex post, ani běh času či jiné skutečnosti, jako že se přes ČR přehnalo několik povodní, z nichž o jedné se říká, že byla tisíciletá, není důvodem i jen k úvaze, zda v některých případech bude zákon nespravedlivý.
A tak je skoro jisté, že bude-li návrh přijat, vytvoří se v jeho důsledku nová skupina občanů, kteří budou mít, a namnoze asi velmi oprávněně pocit, že jsou pronásledováni jen proto, že mají majetek. Ti se pak budou, možná poprvé ve svém životě, cítit morálně legitimováni sáhnout na obranu svého legálního majetku třeba i k nelegálním prostředkům. Falešné doklady, křivá svědectví a korupce. To budou důsledky boje za údajnou spravedlnost.
A taky udavačství, to samozřejmě. Ale taky nárůst soudních sporů.
A v houfu pronásledovaných se poměrně snadno schovají ti, kteří k majetku opravdu přišli nezákonným způsobem. Lepší způsob, jak vyvolat opravdu solidní sociální neklid, si asi lze jen stěží představit. A taky mi to připomíná heslo, které se neslo po roce 1948. Kdo šetří, má za tři. A když má za čtyři, tak mu to znárodněj.
Tomáš Sokol, advokát
