Soudce a předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa se v souvislosti s problematikou dorovnání platů soudců a státních zástupců ocitl v prekérní situaci, ba dalo by se říci, že se nachází dokonce až v situaci schizofrenní. Proč? Právě pro svou pozici, kdy je jednak jmenován soudcem a jednak působí ve funkci předsedy soudu.

Připomeňme si ale nejprve pro úplnost, jaké jsou vlastně reakce na doplacení soudcovských platů. Premiér, a ostatně i značná část veřejnosti, má dojem, že vzhledem k výši platů soudci zpětné doplacení částek za poslední tři roky jaksi nepotřebují. Výrazně menšinový názor pak může znít asi takto: „Pokud bych zjistil, že mi zaměstnavatel vyplácí méně, než kolik mi náleží, tak ty peníze chci samozřejmě taky. A samozřejmě i zpětně, neboť je to výsostně logické a upřímně řečeno i po právu.“ Pokud by však neběželo o odměny soudců, bylo by možno předpokládat, že by se více lidí shodlo na tom druhém názoru.

A zde je zakopán pes a soudce a předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa má bezesné noci. Jako soudce je totiž příslušníkem úzké profesní skupiny z velké množiny právníků a součástí moci soudní. Jako předseda soudu je součástí státní správy soudů a součástí moci výkonné,která v tomto případě zastupuje širokou veřejnost platící daně. Může si v prekérní situaci vybrat, k jaké moci ve státě se přikloní, ať si vybere jakkoli, bude jeho rozhodnutí nejen velmi těžké, ale zřejmě i v obou případech špatné a zcela jistě nešťastné.

Odhlédněme od toho, zda může mít Česká republika jednající předsedou soudu Petrem Jirsou lidská práva, a připusťme, že bude podána ústavní stížnost. V tomto případě by bylo možná zachráněno ze státního rozpočtu několik miliard, výsledek jednání Ústavního soudu ale lze jen těžko předjímat. V tomto případě půjde předseda soudu Jirsa proti svému soudcovskému stavu. Soudce Jirsa ovšem může také jako erudovaný právník po zvážení všech aspektů shledat, že podání ústavní stížnosti není namístě a nechá proběhnout dvouměsíční lhůtu k podání stížnosti. V tomto případě se přikloní ke svému soudcovskému stavu a daňový poplatník těch několik miliard zaplatí. To pak státní správa, jejíž je předseda soudu Jirsa součástí, sice ustojí, avšak ponese výdaje nad rámec rozpočtu jistě těžce.

Před sto lety by východisko soudce a předsedy soudu z těžko řešitelné situace a čestné řešení konfliktu zájmů znamenal výstřel z krátké palné zbraně v tichu pracovny. V dnešní době se zřejmě budou naopak ozývat velmi hlučné hlasy volající tu po rezignaci na funkci soudce, tu po odvolání z pozice předsedy soudu. Ani jedno však není namístě, pan doktor Jirsa je totiž znám jako dobrý soudce. Kromě toho je i zdatný soudní manažer, který svůj soud „vytáhl“ v roce 2007 např. z průšvihů tamních soudních vykonavatelů, z nichž někteří zapomínali odevzdávat vymožené pohledávky dlužníků do pokladny soudu.

Mohlo by vás zajímat

Dohoda nejvyšších představitelů justice a pověřených členů vlády z pátečního odpoledne 6. února poněkud ohladila hrany a poté co v pondělí 9. února vláda většinou hlasů dohodu schválila, nemusí být otázka podání ústavní stížnosti otázkou natolik zásadní. Kdyby však přesto bylo nutno ústavní stížnost podat, co pak? Jak ale dostat otázku zpětného dorovnání platů soudců k Ústavnímu soudu, nebo na ni lze odpovědět jinak? Odpověď je těžká skoro jako kvadratura kruhu. Máme zde ale precedens, např. postup při rozvázání gordického uzlu, možná by tedy stačil trochu jiný úhel pohledu. Zkusme to třeba takto: mediálně propíraný spor o platy má dvě strany, není-li průchodná akce strany jedné, proč se nesvěřit do rukou straně druhé?

Druhou stranou sporu je soudkyně Okresního soudu Brno-venkov, tedy člověk a v neposlední řadě i občan České republiky, nepochybně jeden z nás. Tato soudkyně je nade vší pochybnost nadána lidskými právy a na Ústavní soud se může také obrátit. Jistě se dále shodneme, že jedním ze základních lidských práv je právo nebýt diskriminován, diskriminace je pak nejen negativní, ale i pozitivní. Řečnická otázka by proto mohla znít: Osloví tedy někdo soudkyni Janu Lorencovou, zda se necítí být rozhodnutím Nejvyššího soudu diskriminována, byť jen v části zpětného doplacení rozdílu mezi koeficientem 2,5 ku 3,0?

Podle již ověřených zpráv však nikdo nebude muset paní soudkyni oslovovat. Jak v minulých dnech média uvedla, vzdá se jednostranným právním aktem nároku právě na zpětné doplacení rozdílu mezi koeficientem 2,5 ku 3,0. V tomto rozhodnutí paní soudkyně je určitý morální apel na kolegy, kteří rovněž podali žaloby k soudu, a vlastně i nastolení jiné prekérní situace. Nyní nikoli pro předsedu Okresního soudu Brno-venkov, ten nebude muset (i v závislosti na dohodu schválenou vládou) příliš řešit, zda podat ústavní stížnost či ne. Prekérní situace však nastává pro soudce a státní zástupce, kteří podali či zvažují podání žaloby na doplacení platů. Mají na žalobách trvat, pokud se ona soudkyně svého nároku vzdala? Nyní záleží jen na nich, jak nastalou situaci vyhodnotí.

Jaroslav Vachuda
(autor je prostý státní úředník)