Když to dobře dopadne, důvod proč zákon vypadá tak, jak vypadá, je z něj zřejmý. Občas to až tak srozumitelné není, ale i pak se většinou dá dohledat alespoň v důvodové zprávě, co vlastně chtěl zákonodárce říct. Čas od času se ale vyskytnou legislativní záhady, na jejichž zjevení lze reagovat jen menším či větším podivením. Nejčastěji jsou tyhle podivnosti, případě rovnou zrůdy, plodem poslaneckých pozměňovacích návrhů či jiných forem zákonodárného kutilství.
Tak nějak to bude asi i v případě, o němž hodlám podat referát. Je docela možné, že se v budoucnu podaří neznámého autora či autory vypátrat, ale z mého pohledu to až tak důležité není. Zato konečný produkt za zmínku rozhodně stojí.
Dary zakázány. Dary povoleny
Asi nebude sporu, že zákon č. 234/2014 Sb. o státní službě nevznikal zrovna v ideální atmosféře. Léta nic a nejednou to vypadalo, že se bez něj nikdo nemůže existovat. President na Hradě, politické strany v Parlamentu i občanská sdružení v kavárnách. Všichni byli neklidní a všichni ho chtěli hned, pročež včera bylo pozdě. Nejspíš aby to odsýpalo, poslanecká iniciativa narychlo předělala dříve zrozený, leč fakticky nežijící služební zákon číslo 218/2000 Sb. A tak, po krátké legislativní fázi, nepodstatné peripetii s náhle kverulujícím presidentem, vstoupil do našeho života zmíněný zákon o státní službě.
S tím názvem nejspíš vejde do dějin. Jen si nejsem jist, jak moc ho na té cestě budou voláním slávy provázet ti, pro něž je boj s korupcí více jiné životní rozkoše. Drobnou skvrnu, možná jen pižku, řekl bych, ten zákon má. Jeho autoři totiž, i přes zmíněný tlak a jistou prudérnost publika, projevili až dojemné pochopení pro to, co takový státní služebník také potřebuje k životu. Na jednu stranu musí žít cudně, o to nic, ale i on chce být hýčkám a mazlen. Přes všechny občasné pochybnosti, je to lidská bytost s potřebou být občas pomazlena. A jak jinak, než dárkem.
Je to aseptické, nevyžaduje to fyzický kontakt s řadou infekčních rizik a je to praktické i z hlediska obdarovaného. Tahle forma sympatií se dá poměrně snadno popadnout, odnést do doupěte a tam v klidu konsumovat. Zřejmě z těchto důvodů, a možná i v tiché vzpomínce na doby ještě ne tak minulé, kdy nebylo hodno obtěžovat úřad žádostí, jež není opatřena minimálně skleněným kolkem, bylo přepracováno ustanovení § 61 odst. 1 litera j byvšího zákona číslo 218/2002 Sb. Takže zatímco ten ukládal státním úředníkům striktní celibát, pokud jde o dary, inkasované „v souvislosti s výkonem služby“, nově je to mnohem víc „friendly“. Dle § 71 písm. j) totiž je úředníkovi zapovězeno v souvislosti s výkonem služby přijímat dary či jiné výhody přesahující částku 300,- Kč. Inu – pokrok je pokrok.
Cvičený mozek právníka nad takovýmto ustanovením dostává křídla a generuje stále nové a nové ultimativní otázky. Například, ale to se mne ptali i studenti, když jsem jim o téhle novotě referoval, kolikrát za den lze v souvislosti s výkonem služby přijmout dar do 300,- Kč? A vice versa, kolikrát za den smí návštěvníci úředníka krmit dárky? Vzhledem k tomu, že všemi možnými výkladovými metodami, včítaje analogii legis a iuris jsem nedospěl k rozumnému výkladu, nezbylo než se uchýlit k vlastní interpretaci.
Ta mne vede k závěru, že žádná omezení nejsou, jen musí jít o odlišné kauzy. Nebo jen odlišné dárce a kauza může být stejná? Že by se třeba vystřídala celá rodina? Po mém zdravém rozumu by ale v každém případě denně dárků mělo být pouze tolik, aby je to obdarovaný úředník dokázal po skončení pracovní doby odnést a nevznikal tak na pracovišti nepořádek.
Co s načatým dárkem?
A hned naskakuje další otázka. Co když se ukáže, že dar bona fide přijatý v přesvědčení, že cenově vyhovuje zákonu, bude mít cenu větší? V takovém případě, jakmile bude cena exaktně stanovena, nejlépe znaleckým posudkem, bude nutno dražší dar vrátit. Nebo jen jeho část? Co ovšem, byl-li již dárek zkonzumován anebo jen načat? Případně si ho úředník ochočil a zvykli si s dárkem na sebe. To kdyby to třeba byl nějaký živočich nad tři sta. To už je na rigorózní práci.
Jen v případě dárku již načatého, všichni víme co myslím, je to jasné. Bude třeba ho odejmout a úředně zlikvidovat. Nejlépe nadřízenými. To už bude skoro rituál, pro který bych si dovolil doporučit postup, mnohokrát vyzkoušený na policejních vachcimrách této země. Standardně ve chvíli, kdy byla potřeba úředně zlikvidovat alkohol, odňatý nějakému lapkovi, který vyloupil samoobsluhu nebo hospodu tak blbě, že ho dopadli ještě dřív, než lup stačil vypít.
Jen málokde měli policejní úředníci okoralá srdce do té míry, aby do zabavených lahví třískali kladivem někde nad popelnicí. Mnohem častěji byl obsah zajištěných lahví komisionálně vylit do umyvadla a o úkonu sepsán protokol. Ten ale musel být podepsán dříve, než se komise zcela ožrala. Celé operaci, má-li být opravdu úspěšná, totiž předchází taková drobnost. Odmontuje se sifon umyvadla a řádné vyčistí odtok. Jedině tak se totiž dá alkohol na druhém konci výlevky jímat a poté konsumovat poživatelný a bez nepříjemné odpadní pachuti.
Co z toho bude?
A teď otázka zásadní. Musí jít o dar věcný, anebo může být též peněžitý? Protože zákon o státní službě peněžitý dar nevylučuje pak v kombinaci s ustanovením čl.2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze než dovodit, že bankovky jsou dovolené. Zřejmě včetně bezhotovostního převodu, který by naopak, v rámci boje proti praní peněz, měl být zřejmě preferován. Dovolené, pokud jde o druh daru, je vlastně všechno, jen nelze doporučit v letních měsících rychle se kazící potraviny a kdykoliv živá zvířata. Ovšem kdo by taky dával jako prezent na úřadě třeba křečka?
Cokoliv většího již asi bude stát víc. Snad ještě tak husička nebo kachýnka. Případně kapřík, to je vyzkoušený evergreen. Samozřejmě lze darovat i drobnější kosmetiku, například voňavku. V tom případě je ale nezbytné povahu daru zřetelně avizovat. Aby to náhodou někdo v úřadě po ránu nevypil.
Ale to vše jen na rozcvičení mysli. Protože jestli je náš národ v něčem kreativní, tak v nalézání způsobů, jak potěšit své milé úředníky, a tak s nimi navázat poněkud méně formální vztah, než jaký plyne například ze správního řádu. A tak je to dobře, protože tak to má být
Nelze ovšem vyloučit závistivé dotazy těch, kteří slouží státu na postech, kde speciální norma darů zapovídá, zda nejde o diskriminaci. A obdobně od zaměstnanců v soukromých firmách či úřadů provozovaných samosprávami. No baže, že jde. Jsme si přece všichni rovni. Ovšem, je někde v zákoníku práce napsáno, že zaměstnanec nesmí dary přijímat?
A proč bych třeba, teď už myslím na sebe, nemohl soudci, který mi právě elegantně zprostil klienta, dát bonboniéru a gesto doprovodit notoricky známým sloganem: „Merci za to, že jsi“. Anebo, proč bych nemohl posupně se tvářícího státního zástupce, jenž u hlavního líčení očima bere mému klientovi míru na vězeňský kavalec, trochu rozveselit, Aby to viděl, povystrčím z tašky lahvičku s nějakým pamlskem do 300,- Kč a přes jednačku mu vlahým pohledem vzkážu: „Mám tě rád, tak si to nepokaž!“
Závěrem bych chtěl, teď už zcela vážně dodat, že zákonodárce svým způsobem chápu. Ono je opravdu těžké řešit, jestli kytice růží, kterou někdo přinesl na úřad, protože je s prací jeho osazenstva spokojen, smí být přijata. Ale co z tohohle nápadu bude v Čechách, to tedy fakt nevím. Ale jsem na to zvědavý.
Tomáš Sokol
(Autor je advokát.)
