Není to snad až tak přehnané, když napíšu, že letošní rok bude, pokud jde o právní počiny a mimo jiné, ve znamení zákona o prokazování původu majetku (dále ZPPM). Jeho návrh je hotov, k dispozici a tedy i k diskusi. A je podle jako legislativní dílo špatný. Mnohem horší ale je jeho základní paradigma. Jak dále doložím, nemá s právním státem nic společného a je, velmi mírně řečeno, totalitní. Nicméně i přesto, nebo právě proto stojí za to se návrhem zabývat, což bych rád učinil. Ne najednou, ale ve třech pokračováních, protože toho, co návrhu dá vytknout je nemálo.
A nejdříve k onomu „základnímu vzorci myšlení“, z něhož návrh vychází. Pro začátek se snad shodneme na tom, že výběr daní je v mezích daných zákonem právem i povinností státu. A je to stát, kdo odpovídá, že sledovaný cíl bude jednak vyjádřen formou, která je pro tento účel dostatečná a jednak i náležitě plněn. Jinými slovy, že bude vybráno to, co vybráno má být. Odpovědnost za plnění této povinnosti nemůže stát přenášet na občany s výjimkou toho, co jim zákon výslovně v souvislosti s výběrem uložil. Zcela určitě nemůže stát činit občany odpovědné za to, že při plnění své funkce v minulosti selhal. A tady začíná problém, protože přesně tohle autoři návrhu ZPPM činí. Je možné, že tím hoví představě některých politiků, že to co bylo před nimi byl než jeden velký tunel, jenže to je nesmysl. Byl to pořád ten stejný stát. Stejně jako my jsme pořád ti stejní občané.
Základní důvod ZPPM je vysvětlován ve druhém odstavci důvodové zprávy:
„V praxi často dochází k tomu, že správce daně disponuje informacemi (získanými například v rámci vyhledávací činnosti nebo místního šetření), že majetek daňového subjektu neodpovídá příjmům, které tvrdil v daňovém přiznání (tzn., faktický stav neodpovídá stavu deklarovanému daňovým subjektem). Správce daně však nemá, zejména pokud je daňový subjekt nesoučinný, účinné nástroje k prokázání existence těchto příjmů a jejich následnému zdanění. Typicky jde o situaci, kdy poplatník, přestože vykazuje nízký základ daně, vlastní majetek vysoké hodnoty. Je tak zřejmé, že deklarované příjmy nemohou pokrýt poplatníkovy výdaje s nabytím majetku a skutečné příjmy jsou vyšší. Při dotazování na původ majetku, je však správce daně omezen lhůtou pro stanovení daně a též rozsahem důkazního břemene daňového subjektu.“
Jinými slovy, v minulosti nám možná někde něco uteklo, pokud jde o daně, podle současné úpravy se k tomu vrátit nemůžeme, ale touhle cestou by to mohlo jít. Oproti svému názvu má tedy být ZPPM jakýsi hybrid. Především má umožnit dodatečné vybrání daně z příjmů, u nichž státní úředníci nebudou mít za jisté, že už zdaněny byly. A daňový subjekt to neprokáže. Tady nejde vůbec o prokazování původu majetku, ale o rozšíření možnosti vyměřit a vybrat daň nad rámec dnešních zákonných mezí. Stát jako správce daně si náhle není jist, jestli někdy v minulosti neudělal chybu a něco mu neuteklo. Třeba nestihl doměřit daň v běžném, rovnou říkám civilizovaném, časovém limitu. A tak se jednou stanovené prekluzivní lhůty pokouší pomocí ZPPM obejít. To samo je špatné. Mnohem horší ale je, že všechna rizika této své původní neschopnosti, ať již legislativní nebo administrativní, a současně rizika, že se po prekluzivní lhůtě otevírá něco, s čím už nikdo nepočítal, přenáší stát na občany. Přitom návrh nemíří na pár do nebe volajících případů zázračného a extrémního zbohatnutí, kde lze nahlas spekulovat o možném nelegálním původu majetku. Stát si otvírá prostor pro to, aby s desítkami či možná stovkami tisíc občanů mohl znovu vést daňové řízení. A případně jim doměřit daň zvýšenou o sankci jen proto, že nebudou s odstupem deseti a více let prokázat původ svého majetku a to, že byl zdaněn.
Teprve jako další „bonus“ zákon přidává možnost státu zkoumat původ příjmů, který až doposud nikoho nezajímal. A i tady by měla být občanovi uložena povinnost ex post, třeba i po dvaceti letech, ten původ prokázat. Jak, to je jeho problém. Zejména, když už doklady vůbec nemusí mít, protože byly zcela regulérně skartovány.
Ve své podstatě návrhem tohoto zákona stát říká, že u kohokoliv, jehož majetek za uplynulých dvacet či více let narostl o více než 5 milionů (což je iniciační hranice), lze presumovat nějakou finanční nekalost a proto si stát osobuje právo, podrobit takového boháče speciální vyšetřovací tortuře. Vypadá to, že zase přichází do módy idea rudé lůzy, podle které se k bohatství poctivě přijít nedá.
Už to je porušením ústavního práva občana. Právo nerušeně vlastnit majetek přece nemůže spočívat jen v tom, že občanovi nesmí nikdo bezdůvodně nic sebrat, ale také v tom, že nikdo nebude bezdůvodně zpochybňovat legálnost nabytí majetku. Když navíc jedno dost úzce souvisí s druhým. Není tedy možné, aby si stát ex post vytvořil zcela nový zákonný instrument, díky němuž bude moci v podstatě komukoliv, říct: „Jak to tak vypadá, s legálností nabytí vašeho majetku to nebylo úplně v pořádku ale můžete se pokusit nám prokázat opak! Ale pronto, do třiceti dnů, protože jinak budete mít hodně velké nepříjemnosti!“
Dokázal bych se (snad) smířit se zákonem, v jehož úvodu by stát jasně deklaroval, že selhal pokud jde o výběry daní a že snad, možná a výjimečně někdo má nezdaněný majetek. Pročež ve zcela ojedinělých případech může přijít správce daně s tím, že se moc omlouvá, ale ať počítá jak počítá, aktuální tržní cena majetku plátce daně dramaticky, skutečně dramaticky, třeba v desítkách miliónů, přesahuje příjmy , které stát eviduje. A to řekněme deset let zpátky. A zda by byl dotyčný tak laskav a v nějaké rozumné době, řekněme tří měsíců. poskytl vysvětlení jak to vidí on. Tedy především značné zúžení okruhu „podezřelých“ a také značná ohleduplnost k nim, protože doposud jediným, kdo se přiznává k chybě je stát. Říká, že možná (!) nezdanil co měl. A jestli taky druhá strana něco dělala špatně, to se třeba zjistí, ale není možné to rovnou presumovat.
Protože pořídit si rodinný domek, který někdo lepil léta svépomocí, a má aktuálně i s pozemkem cenu přes pět milionů věru není až tak velký kumšt a snad ani zločin. A kde má dotyčný po deseti letech shánět doklady ze Stavebnin a párovat je se mzdovými páskami? Anebo doložit, že mu půl milionu dali rodiče, nyní již spolehlivě mrtví. Čímž se objevuje další chyba návrhu ZPPM, finanční úřad by podle něj neměl mít žádná omezení v cestě časem zpět. Podle navrhovaného § 38x „Správce daně nevyzývá poplatníka k prokázání skutečností, které zjevně nastaly v období, u kterého již uplynula lhůta pro stanovení daně.“ Ďábel je v onom „zjevně“, které musí prokázat daňový subjekt. Tedy, že příjem, z něhož si posléze koupil dům, byl získán „zjevně“ třeba v roce 1994. Pokud ne, přesněji, pokud úřad neuvěří, jede se dál a důkazní povinnost nese občan.
Nemá smysl na sebe lišácky pomrkávat jako že přeci nikdo nechce mučit chudáka, který si postavil obyčejný dům. Jde přeci o naboba vedle, co má palác za sto mega, bílý mercedes a vrtulník. Přesně takhle totiž pomrkávali komunisti, když slibovali zákony, co zatočí s vykořisťovateli, keťasy, ale drobných živnostníků se netknou. A pak zatočili se všemi. Protože to bylo zakódované už v zákonech stejně jako by to bylo v tomhle. A spoléhat na nějaký milosrdný výklad je nesmysl.
Takže to nakonec semele ty, kteří investovali ve fondech, po kterých už není ani stopy, nebo prostě zbohatli na tom, že restituované zemědělské pozemky byly posléze změněny na stavební, pořídili se svépomocí mezonetový byt na Vinohradech a řadu dalších podobných „zazobanců“. Mimochodem, MF ČR eviduje podle svých webových stránkách třicet, slovy třicet, cenových map pozemků, vydaných městy a obcemi ČR. A z toho více než polovička už neplatí, protože byly zrušeny. Zkuste si odpovědět na otázku, jak má třeba takový latifundista, vzešlý z privatizace, prokázat, že k zhodnocení majetku došlo prostě časem a jak má ostatně říct, jaká cena jeho majetku je, bude-li k tomu vyzván? Právě proto by to měl být stát, který provede primární šetření a teprve tam, kde ani pak nebude možné s rozumnou mírou pravděpodobnosti a jistoty určit zdroj majetkového nárůstu, přijdou se zdvořile zeptat.
Lze jistě chovat naději, že národ, jehož geny jsou vyztuženy schopností obcházet rozličné vrchnostenské zhůvěřilosti si už nějak poradí i s tímhle zákonem. Pokud projde. To ale nic nemění na tom, že základní filosofie, ze které návrh vychází, totiž stát možná něco pomrvil, ale teď je na občanovi, jak z toho vybruslí, je z gruntu špatná.
Tomáš Sokol, autor je advokát
