Jakmile vyloučíme nemožné, to, co zbude, jakkoli je to nepravděpodobné, musí být pravda. Helenu Válkovou nestálo pozici ministryně spravedlnosti nic z toho, co je jí navenek vyčítáno, že neučinila, ale naopak to, co učinila. Otevřela dveře soudcovské samosprávě, chovala se v čele resortu víc jako představitelka justice než jako politička. Soudci příležitost zvedli, to se v Česku mezi politiky neodpouští.
Nedělejme si iluze. Kdo chce tvrdit, že Helena Válková skončila třeba kvůli průtahům při přípravě zákona o státním zastupitelství, je k smíchu. Všechny ty legislativní tanečky, zákon o státním zastupitelství, trestní odpovědnost firem, kontrola exekutorů, je jen pěna dní ve srovnání s tím, co pro politiky znamená přiznání faktické vlády nad justicí jejím představitelům.
Zákon o státním zastupitelství je dobrý příklad toho, co je třeba jako důvod vyloučit. Válkové vyčítají, že ho nedokázala prosadit. Nikdo ho ale ve skutečnosti nechce. Původní varianty se politici lekli, nechtějí skončit jako Petr Nečas. Tu stávající zase nechtějí státní zástupci a našli na svou podporu mezi politiky silnou lobby. Na připomínky od koaličních partnerů Válková a Pelikán čekali dva měsíce. S opozicí se radši rovnou nikdo nebavil. Je to zástupný důvod.
Před dvěma týdny seděli ve studiu u Václava Moravce dva dnes nejmocnější muži české justice, předsedové Ústavního soudu Pavel Rychetský a Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. A říkali věci, které zdejším politikům nejspíš zněly jako z jiné planety. Říkali – my máme moc, čas a justici pod kontrolou.
Důkaz jejich skutečné moci seděl mezi nimi. Novopečený předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal v roli triumfu dokazujícího rozlousknutí letitého oříšku, který Iva Brožová v čele Nejvyššího soudu představovala. Václav Klaus, jinak jeden z nejodvážnějších politiků posledních dvaceti let, by mohl vyprávět. Ale byli to Baxa s Rychetským, kdo obrazně řečeno rezignaci Ivy Brožové na Hrad donesli, a to se počítá.
Andrej Babiš zuřil, když se dozvěděl, že se Pavel Šámal postaví do čela Nejvyššího soudu. Ne proto, že by byl proti, profesora Šámala ostatně neznal jinak, než kdokoli, kdo trochu čte noviny. Šéf hnutí ANO neunesl, jak říkají zdroje z jeho nejbližšího okolí, že s ním tak zásadní věc nikdo nekonzultoval.
Je to v intencích dřívějších personálních kroků (přesněji zákazů), které směrem do justice Babiš už dříve provedl a které pro něho ochotně vykonal první náměstek Robert Pelikán. Jako člen výběrové komise dal Pelikán v konkursu na místopředsedu Vrchního soudu v Praze soudci Janu Sváčkovi nulu z deseti bodů, zatímco ostatní výboři devět či deset. Byl Sváček v jeho očích při pohovoru tak špatný? Ne, bylo to zadání. Pelikán mimochodem zopakoval úspěšnou taktiku, kterou jeho předchůdkyně Hana Marvanová použila při výběru šéfa Krajského soudu v Ústí nad Labem. Svému kandidátovi deset, ostatním nulu. V Ústí nad Labem to pomohlo, u Sváčka ne. Musely nastoupit politické prostředky.
Kdyby dostala Nejvyšší rada soudnictví personální věci pod svou správu, žádný politik by v podobných případech už nikdy nic nezmohl. Strašná představa. Když se pak ukázalo, že kromě personálních věcí jsou justiční špičky schopny garantovat i dohodu se soudci ve věcech platů, byl oheň na střeše. Nemusí být politik na soudce zatížen jako šéf hnutí ANO Andrej Babiš, který je vysloveně nenávidí a dává to při jednáních kabinetu ostentativně najevo, aby mu vyskočila vráska na čele. V tom je třeba vidět důvod, proč se kromě prezidenta Zemana nikdo Heleny Válkové pořádně nezastal. Na Zemanově zásluze nic nezmění ani fakt, že své zastání doprovodil nějakým tím pro sebe typickým flanelovým komentářem.
Ačkoli je soudní moc v ústavě definována jako samostatná kapitola, soudci dosud nemají reprezentaci. Moc výkonnou zastupuje vláda a prezident, zákonodárnou parlament. Když chtějí politici jednat s justicí (což většinou moc nechtějí) nebo justice s nimi, není, kdo by za ni mluvil.
A najednou ve studiu České televize sedí tři vysocí soudci a mluví podivuhodně jasnou řečí. Máme jasno o reformě justice, na rozdíl od politiků pro nás netikají volební hodiny, máme podporu zdola. Zde jsou důkazy. Nastala panika.
Za tři dny začalo ostřelování Heleny Válkové přes Lidové noviny, za týden bylo hotovo. Byla to ona, kdo v srpnu (jsou to její vlastní slova) otevřela dveře soudcovské samosprávě. O půl roku později ji tento krok stál místo.
Robert Malecký
