Ke konci dospěl po sedmi letech případ Františka Ryneše z Třebíče, který si na svůj dům k obraně svého majetku a zdraví nainstaloval kameru, protože do jeho domu někdo opakovaně střílel. Nejvyšší správní soud konstatoval, že občan má právo na obranu a zrušil soudem uloženou pokutu za nezákonné nakládání s osobními daty. Soud rovněž označil právo Evropské unie za neurčité, zákon o ochraně osobních údajů za nejasný a rozhodování Úřadu pro ochranu osobních údajů za svévolné. Případem v Třebíči se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku.
Ve skutečnosti jednoduchý případ ilustruje krizi rozhodování a explozi alibismu v chaotické konkurenci a různých výkladů nejasných zákonů. Na samém začátku v roce 2008 dostal František Ryneš za snahu ochránit svůj majetek a životy své rodiny pokutu od Úřadu pro ochranu osobních údajů ve výši 1. 500,- Kč za přestupek proti zákonu o ochraně osobních údajů bez ohledu na souvislosti, které instalování kamery předcházely.
František Ryneš na dům v Třebíči nainstaloval v říjnu 2007 kamerový systém. Ze správního spisu plyne, že to bylo poté, co neznámé osoby několik let opakovaně útočily na něj osobně, píše se v čerstvém rozsudku Nejvyššího správního soudu z 25. února 2015. Dne 29. 8. 2006 došlo k fyzickému útoku a následné shození Františka Ryneše do řeky Jihlavy v Třebíči, dostával opakované výhrůžné SMS, kdosi opakovaně útočil na jeho dům, k opakovanému rozbíjení okna prakem a obdobnými zařízeními v létě 2005 a znovu dvakrát v dubnu 2007. V souvislosti s průstřely okna došlo k přímému ohrožení zdraví členů jeho rodiny.
V noci z 6. 10. na 7. 10. 2007 došlo k dalšímu útoku na majetek, totiž k rozbití okna výstřelem z praku. Díky kamerovému systému se podařilo identifikovat dvě podezřelé osoby. Jeden z podezřelých však dal následně podnět Policii ČR k prověření provozu kamerového systému na domě pana Ryneše a vyslovil podezření, že jeho provozem dochází k porušování zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Policie věc týkající se provozu kamerového systému postoupila Úřadu pro ochranu osobních údajů, vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Protože kamera na domě zabírala kromě vchodu do domu také veřejné prostranství před domem včetně vchodu do kavárny protilehlého domu, rozhodl Úřad pro ochranu osobních údajů, že František Ryneš shromažďoval prostřednictvím kamerového systému osobní údaje vstupujících osobo domu na druhé straně ulice bez souhlasu těchto osob, tyto osoby neinformoval o zpracování jejich osobních údajů a dále jako zpracovatel osobních údajů nesplnil oznamovací povinnost hlásit a registrovat svoji kameru na ÚOOÚ. Proti rozhodnutí o pokutě za přestupek ve výši 1. 500,- Kč se František Ryneš podal na ÚOOÚ žalobu u Městského soudu v Praze.
Soudkyně označila Rynešovo počínání za důvodné, ale odsoudila ho
Vyjádření soudkyně Městského soudu v Praze je pak obžalobou politiky i soudů samotných, kdy logické a správné počínání je zákonem zakázáno a výkladem soudu odsouzeno. “Vyjádření soudu o tom, že stěžovatelova snaha chránit svůj majetek je pochopitelná, jakož i vyjádření předsedkyně senátu při vyhlášení rozhodnutí svědčí o tom, že soud podle zásady proporcionality vůbec nepostupoval a naopak rozhodl ryze formalisticky,“ uvedl v nynějším rozhodnutí Nejvyšší správní soud, když doslova citoval, co řekla při jednání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze: „Mrzí nás to, ale žalobu musíme zamítnout. Soud přisvědčuje žalobci, že jeho počínání je logické a odůvodněné a chápe celou situaci, ale je třeba postupovat podle zákona.“
František Ryneš podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Protože agendu ochrany osobních údajů z nějakého důvodu reguluje Evropská unie, ani soudci Nejvyššího správního soudu nemohli ve sporu pana Rubeše s Úřadem pro ochranu osobních údajů použít vlastní úsudek. V roce 2013 Nejvyšší správní soud usnesením rozhodl, že v dané věci podá předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. O kameře pana Ryneše v Třebíči začali rozhodovat soudci v Lucemburku.
V prosinci 2014 vydal Lucemburk k případu Františka Ryneše z Třebíče tuto odpověď na předběžnou otázku: „Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů musí být vykládán v tom smyslu, že provozování kamerového systému – při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, jako je pevný disk – umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu uvedeného ustanovení.“
Absurdní na celé záležitosti je ovšem fakt, který vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – totiž že součástí položené otázky Evropskému soudnímu dvoru nebyla informace, že kamera směřovala nejen na vchod domu, ale také na ulici a na vchod protějšího domu.
Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodoval svévolně
Česká situace se liší od situace v některých jiných členských státech Evropské unie, vyplývá z následného rozhodování Nejvyššího správního soudu.. Podle NSS český zákon o ochraně osobních údajů je velmi stručný a o „kamerových systémech neříká vůbec nic“. Neurčitost práva EU, jmenovitě směrnice 95/46/ES, tedy domácí právo nijak nevyjasňuje, uvedl Soud s odkazem ke srovnání s rakouskou a německou legislativou.
Poté Nejvyšší správní soud rozebral rozporuplnou argumentaci Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle kterého jednou v typově totožných věcech zpracování záznamu z kamerového systému je jednou označeno za „výlučné pro osobní potřebu“, ale jindy tomu tak není. Jako příklad rozporné úvahy uvedl NSS citaci z výroční zprávy Úřadu, ve které Úřad naopak občanovi přiznává právo bránit sebe a svůj majetek: „Podle § 3 odst. 3 se zákon o ochraně osobních údajů nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Typickým příkladem je využití kamerových systémů k ochraně vlastního majetku, nejčastěji soukromých domů. Ochrana soukromého majetku je nezadatelné ústavní právo každého občana,“ napsal Úřad pro ochranu osobních údajů v roce 2011 doslova.
Nezbývá proto než konstatovat, že rozhodování v těchto typových věcech bylo nepředvídatelné a svévolné. Žalovaný (Úřad pro ochranu osobních údajů) se sám dle své libovůle rozhodoval, které konkrétní zpracování osobních údajů za pomoci kamerového systému pro účely ochrany majetku pod § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů podřadí, a které nikoliv, stojí v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 25. února 2015 doslova.
Z české praxe nešlo dovodit, zda je konání dovolené nebo zakázané
Právě uvedené mělo fatální dopad na právní jistotu stěžovatele. Stěžovatel s ohledem na nejasnost právní úpravy a naprosto nekonzistentní praxi žalovaného nemohl dost dobře předem určit, zda jeho počínání je zákonem dovolené či naopak zakázané. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem, napsal Nejvyšší správní soud, který v rozsudku odkazuje k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší správní soud poté vyložil, že je nepochybné, že stěžovatel zpracovával osobní údaje podle zákona o ochraně osobních údajů. Provoz kamerového systému byl proto podmíněn souhlasem subjektu údajů.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon zásadně vyžaduje souhlas subjektu údajů se zpracováním údajů. V daném případě je evidentní, že souhlas osob snímaných na veřejném prostranství není možné objektivně získat, neboť množina takovýchto osob je neurčitá a jejich identitu nelze paušálně předem vůbec určit. Uvedený zákon nicméně připouští řadu výjimek z povinnosti souhlasu.
Zpracování osobních údajů je tak třeba hodnotit dle zásady proporcionality. V tomto případě jde o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, tedy práva na ochranu soukromí na straně jedné, a ochrany života a majetku správce kamerového systému na straně druhé.
Soud zdůrazňuje, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v důsledku konkrétního a skutečného ohrožení. Opakovaně byly páchány útoky na jeho osobu, obydlí, majetek, rodinu, zdraví a život. V každém případě se jedná o policejně zdokumentované případy. Zpracování osobních údajů tak nesloužilo k odvrácení hypotetické a nepravděpodobné hrozby, která by snad mohla za neurčitých okolností někdy v budoucnu nastat, ale k identifikaci konkrétního pachatele a odvrácení skutečného ohrožení. Je rovněž zjevné, že kamerový systém byl viditelně umístěn na domě stěžovatele a nedocházelo tak k utajenému snímání.
Jak vyplývá z pořízeného záznamu, přízemí protějšího domu tvoří nebytové prostory, mající charakter výkladů (slouží k provozu kavárny a obchodu). Uprostřed snímaného domu se nachází vchod, který slouží ke vstupu do vnitřního dvora obytného domu, nikoliv ke vstupu do konkrétního bytu nebo obydlí. Nemůže tedy jít o výsostně intimní nebo osobní prostor obyvatel tohoto obytného domu, který by byl srovnatelný se vstupem do bytu nebo obydlí.
Rozhodnutí po sedmi letech
Nejvyšší správní soud nyní po sedmi letech od uložené pokuty dospěl k závěru, že František Ryneš provozoval svůj kamerový systém v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Proto podle Soudu nemohl být vůbec postižen za přestupek; zpracovával totiž osobní údaje sice bez souhlasu subjektu údajů, ovšem za splnění zákonných podmínek.. Naproti tomu porušil ve vztahu ke snímaným osobám povinnost informační dle zákona o ochraně osobních údajů, pročež mohl být postižen. Přesto nelze stěžovatele za jeho opomenutí postihnout, a to se zřetelem na situaci naprosté právní nejistoty vytvořené nejasným právem Evropské unie a toto právo implementujícím obsahově nejasným českým zákonem, v kombinaci s celkově nekonzistentní správní praxí žalovaného; postih stěžovatele byl proto v rozporu s čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, uzavírá čerstvé rozhodnutí Nejvyšší správní soud.
Irena Válová
