Dne 1.2.2015 byla hostem v pořadu Otázky Václava Moravce vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jakkoli obvykle bývají do pořadu zvány přinejmenším dvě různé osoby s různými názory, stalo se již několikrát v minulosti, že do pořadu byl pozván i jediný host, tak, aby mohl bez oponentury prezentovat své názory. Jelikož se však jednalo o čistou propagaci ze strany vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové a justice ze mně zcela nepochopitelných důvodů mlčí, nezbývá, než uvést pár připomínek k jednotvárnému pohledu, jemuž zdatně sekundoval zainteresovaný moderátor.
Celý pořad se nesl v duchu prezentace jediného pohledu, přičemž řada podstatných skutečností byla zamlčena, aniž by moderátor jakkoli požadoval jejich vysvětlení.
Paní doktorko, kam zmizelo neveřejné trestné řízení?
Na tuto celkem trefnou otázku moderátora odpověděla paní Bradáčová, která se proslavila tiskovými konferencemi k neveřejnému přípravnému řízení, toto: „A na jedné straně jsou orgány činné v trestním řízení vázány právním předpisem, to je trestní řád, mají sice povinnost veřejnost informovat o průběhu přípravného řízení prostřednictvím sdělovacích prostředků, ale na druhou stranu mají své pevné limity, kam zajít nemohou. To pro obhajobu neplatí. Obviněný se může hájit všemi prostředky. Počínaje nepravdivými tvrzeními a konče tím, že pokud se třeba rozhodne spolu s obhájcem, tak zveřejní celý spis v průběhu přípravného řízení, ať už tím sleduje jakýkoliv cíl.“
Předně v právním řádu neexistuje „povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat veřejnost o průběhu přípravného řízení prostřednictvím sdělovacích prostředků“, o takovéto povinnosti se v trestním řádu nikde nedočteme. Nadto obhajoba nemá obvykle k dispozici celý spis, ale pouze dokumenty, které zpřístupní obhajobě, někdy pouze k nahlédnutí, státní zastupitelství. Současně byla taktně zamlčena zaběhlá praxe, jak takovéto informování v praxi probíhá. Velmi často se stává, že státní zástupci informují selektivně jen o těch kauzách, kde prostřednictvím médií chtějí, aby se o nich veřejnost dozvěděla, o jiných kauzách zarytě mlčí. Prakticky se tak děje tím způsobem, že spřátelení novináři dostanou exkluzivní informace ze spisu ještě předtím, než se k nim dostane obhajoba, a tyto zveřejní. Státní zástupce pak pouze potvrzuje, co zaznělo, a profesionálové z mediální branže dají informaci takové vyznění, aby bylo zřejmé, kdo je stíhán, kdo je poškozený a čeho se měla stíhaná osoba dopustit. Tak je z pohledu obžaloby medializovaná informace kompletní, a stíhaná osoba dehonestována způsobem, který nelze již napravit.
Úniky do médií se obvykle svádí na advokáty, proto se dějí až poté, kdy obhájce nahlédne do trestního spisu. Je však známa řada případů, kdy úniky proběhly ještě předtím, než obhájce do trestního spisu nahlédl, což evidentně usvědčuje orgány činné v trestním řízení. Obvyklou praxí je také nevyvracení spekulací medií, které jsou živeny neoficiálními informacemi od orgánů činných v trestním řízení, zde státní zástupci naopak ponechávají mediím zcela volnou ruku. Nezřídka se stává, že samotné obvinění obsahuje nepravdivé informace a tvrzení, která po své medializaci žijí svým vlastním životem.
Osoba, o níž jsou tyto nepravdivé informace s posvěcením státního zastupitelství šířeny, nemá pražádnou možnost obrany. Pokud se o to pokusí, má státní zastupitelství po ruce další oblíbený podpásový argument: „To pro obhajobu neplatí. Obviněný se může hájit všemi prostředky. Počínaje nepravdivými tvrzeními a konče tím, že pokud se třeba rozhodne spolu s obhájcem, tak zveřejní celý spis v průběhu přípravného řízení, ať už tím sleduje jakýkoliv cíl.“ K tomu je nutné poznamenat, že nepravdivá tvrzení velmi často zaznívají i od orgánů činných v trestním řízení, ať již z neznalosti nebo úmyslně. Nicméně paušální odmítnutí všech tvrzení nebohé obviněné osoby s tím, že se může bránit všemi prostředky i lží, je zcela liché, neboť neodpovídá na otázku, která tvrzení a proč nejsou pravdivá. K tomu by mělo sloužit hlavní líčení a dokazování. Nadto bylo v pořadu elegantně zamlčeno, že advokáti v žádném případě nemohou vědomě lhát. Proč se pan moderátor nezeptal paní Bradáčové, kolik zná případů, kdy obhájce vědomě lhal? Navíc nepřímo ze státního zastupitelství zaznívá, že sprostý podezřelý může i lhát, což opět slouží pouze k dehonestaci, stigmatizaci a oslabení obviněného v trestním řízení.
Z určitých důvodů však právě obžaloba reprezentovaná paní Bradáčovou preferuje, aby média a veřejnost měly informace, ať již pravdivé nebo nikoli, o dané kauze ještě dříve, než je věc před soudem, tak, aby obviněný neměl možnost se nepravdivým tvrzením bránit u soudu. Než se po měsících a letech případně dostane kauza před soud, bude již všem jasné, jak se věci mají, a soudní řízení je tu jen od toho, aby verzi obžaloby bez reptání potvrdilo, neboť přeci veřejnosti a všem je jasné, kdo je vinen a čím. Ze státních zástupců se stávají mediální hvězdy, módní ikony a naopak soudci mají jen dvě varianty, buď potvrdit verzi obžaloby, pak je to v pořádku, nebo rozhodnout jinak, pak se ovšem stávají terčem mediálních útoků. Soudci pochopitelně o žádné mediální útoky nestojí, navíc oproti státním zástupcům ani nemají zázemí pro to, aby jim čelili. Listinou deklarovaná zásada presumpce neviny se tak stává zcela obsolentní.
Státní zástupce a policejní orgán má povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví
Zásada legality, které se paní Bradáčová dovolává, je po presumpci neviny další hojně porušovanou ze strany státního zastupitelství. Naopak zcela v rozporu s trestním řádem vládne celé soustavě státního zastupitelství zásada oportunity. Viditelnou představitelkou tohoto trendu je právě paní Bradáčová, nicméně není zdaleka jedinou.
V praxi je to právě státní zastupitelství, které si vybírá, zda a kdy bude daná osoba stíhána nebo obžalována a z čeho. Dnes a denně jsme svědky toho, že evidentní trestné činy nejsou stíhány a naopak osoby jsou viněny z trestných činů, které nespáchaly. Vše má v rukou státní zastupitelství, jen ono určuje, na koho se zaměří a koho bude chránit. Státní zástupci v konkrétních kauzách provádějí selekci každý den, neboť pokud je zájem na stíhání nějaké osoby, není těžké důvod najít, naopak je zcela v kompetenci státního zastupitelství určité osoby chránit a nestíhat. Rozhodnutí o zahájení stíhání pak není nijak soudně přezkoumáváno, přičemž za pomoci medializace je daná osoba již prakticky samotným sdělením odsouzena, tedy aniž by měla možnost se jakkoli bránit před soudem. Dehonestace a stigmatizace je dokonána.
Ambicí policie a žalobců bezesporu je dostat se výše, do vyšších pater
Toto slovní spojení kouzlem nechtěného ukazuje, co je ambicí státních zástupců. Vyšší patra jsou samozřejmě pro státní zástupce lákavá, neboť pomáhají vytvořit zastřešující moc ve státě, kde si nikdo nemůže být jistý ničím. Státní zastupitelství, které fakticky řídí policii, tak získává větší a větší moc způsobem, kdy ani demokraticky zvolené orgány, ani soudci nemají jistotu, že se nestanou jejich obětí. Tento trend je opět zcela maligní, neboť státní zástupci mají kompetenci stíhat trestné činy, a nikoli stoupat na žebříčku moci.
Běžná kriminalita a její stíhání není zdaleka tak populární, neboť je pracná a není spojena s mediální slávou. Výsledkem naplňování této ambice policie a žalobců je tak přehlížení běžné kriminality, oslabení demokracie a volených institucí a celková destabilizace. Je přirozené, že státní zastupitelství jako faktická nejvyšší moc ve státě má tendenci se posilovat. Historicky vyzkoušené dělení mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní má však bezpochyby své opodstatnění. Právě vzájemné brzdy a protiváhy umožňují, že ani jedna z těchto mocí nezadusí ty zbývající. Rovnováha se však vytratila, neboť státní zastupitelství monopolizovalo klíčová místa na mapě moci. Například volení představitelé ztratili imunitu, naproti tomu státní zástupci mají imunitu již z titulu své funkce. Současně je otázkou, kolik už ona ambice stála veřejné rozpočty, bezpochyby jde o částky v řádech miliard korun.
Znamená to, že zástupce komory kryje své kolegy?
Advokacie se stala jedním z posledním míst, kde jsou ctěny zásady presumpce neviny, práva na spravedlivý proces a povinnost mlčenlivosti. Otázka moderátora nijak nenavazující na předchozí vyjádření jen ukazuje, nakolik jsou tyto zásady právního státu trnem v oku. Paní Bradáčová sama uvádí, že „nemůžeme se dostat k obsahu těch nosičů, takže my ani nevíme, jestli to naše podezření, jestli by se konkrétní důkazy mohly nacházet tam, jestli to je správné.“ Ano, je to vskutku tak, že prohlídka a odnětí věcí u advokáta je nařízena i v případech, kdy státní zastupitelství neví o tom, že by se u advokáta nacházely nějaké důkazy. V současné době jsou prohlídky u advokátů velmi populární. Kdo takovouto prohlídku zažil, ví, že nejde o nic příjemného a danému advokátovi je obvykle znemožněno dál pracovat, a to nejen na dané kauze, ale prakticky vůbec. Státní zastupitelství s oblibou zastrašuje, šikanuje a paralyzuje advokáty takovýmito úkony, neboť jsou velmi zničující a účinné.
S nadsázkou se ptám, kdy dojde státní zastupitelství k závěru, že svědkovi nebo obviněnému by mělo být pomoci se rozpomenout na důležité okolnosti například pomocí chemických nebo jiných psychických a fyzických donucovacích prostředků. Státní zastupitelství by třeba nevědělo, na co by si měl svědek vzpomenout, ale pomocí donucovacích prostředků by se mohlo zjistit, že informace, které svědek dobrovolně nesdělil, mohou být vhodným důkazem pro státní zastupitelství. Středověká, ale i současná zkušenost potvrzuje, že toto smýšlení je přímou cestou do pekel. Prolomení advokátního tajemství tak v žádném případě nemůže být vnímáno jako „smilování“, jak se v rozhovoru uvádí, ale spíše jako „tragédie“, neboť jak historie ukazuje, jde o poslední pojistku právního státu.
Ministr se nemůže ptát
Dle zákona může ministr spravedlnosti kdykoli požádat kterékoli státní zastupitelství o informaci o stavu řízení v každé věci, v níž je státní zastupitelství činné, pokud je taková informace potřebná k plnění úkolů ministerstva spravedlnosti nebo pokud takovou informaci potřebuje jako člen vlády. Ministr tak nemá přístup do spisů. Snahou státního zastupitelství je tento stav ponechat když uvádí: „Ale bude platit na všechny případy, třeba i na ty, když by ministr měl zájem pomoci své politické straně nebo politickému kolegovi, ale pomoci třeba i svému příbuznému.“
Proč se státní zastupitelství tak vehementně brání správní kontrole? A co kdyby jiný státní zástupce měl zájem pomoci své straně nebo kolegovi, ale pomoci třeba i svému příbuznému? Odpověď je nasnadě. Zatímco ministr neví, jak dlouho bude ve funkci, jeho mandát je omezený a v podstatě nemá žádné významné pravomoci ve vztahu ke státním zástupcům, státní zástupci jsou ve funkcích na velmi dlouhá období, prakticky doživotně, tedy pokud pracují tak, jak jejich nadřízení vyžadují. To, že ministr obdrží omezenou informaci s několikaletým zpožděním, státnímu zastupitelství nevadí, ani je nijak nemůže ohrozit. Pokud by však ministr měl přístup do „živých kauz“ a třeba se dozvěděl o trestné činnosti státního zástupce nebo o závažných pochybeních státního zástupce, sice by také moc nezmohl, ale alespoň by mohl iniciovat kárné řízení s daným státním zástupcem nebo se pokusit o trestní oznámení. Vzhledem k tomu, že by kauza byla ještě aktuální, by snad mohl upoutat pozornost některých médií. Ministerstvo by také bezpochyby včasnou reakcí mohlo zabránit vzniku škod, což by bylo zjevně ekonomičtější, než řešit náhrady škody ex post. Tomuto se však státní zastupitelství brání, neboť vyžaduje absolutní moc a nedotknutelnost.
Audiatur et altera pars
Státní zastupitelství ani Lenka Bradáčová prozatím nemá monopol na pravdu, jak by se mohlo zdát.
Adam Černý, advokát
