Už řadu let sklízí Česká republika od Evropského výboru pro zabránění mučení kritiku za to, že používá jako dobrovolnou formu léčby sexuálních delikventů kastraci. Ministerstvo zdravotnictví proto na pokyn vlády pověřilo před časem české sexuology, aby téma prozkoumali a vypracovali studii. Závěry z ní vzešlé jdou nyní do připomínkového řízení, přičemž České republice doporučují setrvat u stávajícího stavu – kastrace se totiž u sexuálních delikventů ukazují jako léčba, při níž se objevuje pouze čtyřprocentní recidiva. Oproti tomu při podávání léků se riziko opakování sexuálního deliktu pohybuje kolem 17 procent.
„Je zřejmé, že kastrace výrazně snižuje specifickou recidivitu kastrovaných pacientů. Z našich padesáti respondentů spáchali po kastraci sexuální delikt pouze dva, což znamená recidivitu čtyři procenta. V obou případech se jednalo o pedofilní delikty neagresivní povahy. Právě snížení specifické recidivity u sexuálních delikventů po kastraci ostatně inspirovalo zavedení hormonálních medikamentů, které blokují účinky androgenů do terapeutické praxe,“ konstatují autoři studie Jaroslav Zvěřina, Petr Weiss a Martin Hollý ze Sexuologické společnosti ČLS JEP.
Kastrace je chirurgický zákrok, při němž dochází k odstranění varlat či jejich hormonálně aktivní části. V současnosti se využívá druhá varianta a zákrok trvá několik minut. Výsledkem je pokles hladiny testosteronu a snížení sexuálních pudů na úroveň, kterou je pacient schopen snáze ovládat. Léčba ale pochopitelně není bez negativních aspektů a vedlejších účinků. Pacient zůstává neplodný a ačkoliv zákrok nemusí mít za následek ztrátu schopnosti pohlavního styku, někteří muži už nemohou dosáhnout orgasmu, sex je přestane zajímat nebo mají problémy s erekcí, což se může podepsat na psychice. Důsledkem léčby mohou být i tělesné změny – u více než třetiny pacientů nastane úbytek ochlupení, někteří začnou mít problémy s obezitou nebo naopak hubnutím a rizikem je také řídnutí kostí.
Zákrok schvaluje ministerská komise
V Česku byla kastrace delikventů upravena v roce 1970 vyhláškou, která zákrok umožňovala na písemnou žádost pacienta po doporučení ošetřujícího lékaře a schválení komisí odborníků jmenovanou ředitelem nemocnice, kde se měl zákrok provést. Od dubna roku 2012 je problematika upravena zákonem o specifických zdravotních službách, který zakazuje zákrok provést u lidí mladších 25 let, lidí ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro léčbu je také podmínka, že pacient už v minulosti spáchal sexuálně motivovaný trestný čin, je vysoké riziko, že ho zopakuje a nezabírají u něj jiné typy terapie. Zákrok schvaluje komise ministerstva zdravotnictví, v níž je sexuolog, psychiatr, klinický psycholog, urolog, právník se znalostí zdravotnického práva a zástupce ministerstva. Zatímco od roku 2000 do 2010 podstoupilo kastraci 80 pacientů, od doby, kdy problematiku ošetřuje zákon, jsou jen jednotky žádostí.
V rámci Evropy jsou kastrace v řadě zemí zakázány, v dalších jsou sice dle zákona možné, ale neprovádějí se. Výjimečně je pak provádějí v Německu. Evropský výbor proti mučení vyzývá k zastavení kastrací od roku 2008, zatím si ale ČR stojí na svém. Změnu odmítla v roce 2012 i vláda Petra Nečase. „Kastrace je alternativou celoživotní detence a spočívá na svobodném rozhodnutí. I odborníci navíc upozorňují, že se zákrok užívá jako léčebná metoda u nádorů prostaty, kde ho nikdo za nic ponižujícího nepovažuje,“ zdůvodnil tehdy Nečas.
Recidiva je nejnižší po kastraci
Ne všichni byli stejného názoru jako expremiér – proti se tehdy postavila současná ombudsmanka a tehdejší předsedkyně komise pro lidská práva, rovné příležitosti a rodinu Anna Šabatová a dnešní ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD), svého času stínová ministryně pro lidská práva a rovné příležitosti. „Běžná praxe v ČR je, že souhlas s kastrací dávají lidé v okamžiku, kdy jsou v soudně nařízené ochranné léčbě a často v přivolení k souhlasu vidí jedinou možnost, jak dosáhnout propuštění. Zdánlivě dobrovolné rozhodnutí tak ve skutečnosti dobrovolné není. V posledních třiceti letech řada zemí, které dříve chirurgické kastrace prováděly, upustila od tohoto druhu léčby, protože je již považován za zastaralý. Byly vyvinuty nové metody léčby, jak medikamentózní, tak různé metody psychoterapie, které jsou zejména v kombinaci považovány za stejně účinné, ne-li účinnější než chirurgické kastrace,“ napsaly v roce 2012 Šabatová s Marksovou.
Zatímco ale v prvním argumentu, tedy že svobodná volba nemusí být vždy zcela svobodná, dávají studie oponentkám částečně za pravdu, stejnou účinnost jiných metod čísla vyvracejí.
„Dle údajů ze tří specializovaných oddělení zaměřených na ústavní léčbu sexuálních delikventů (PN Horní Beřkovice, PN Bohnice, PN Kosmonosy) prošlo těmito odděleními v době od jejich založení do června 1995, kdy bylo provedeno poslední sledování, celkem 953 pacientů. Z hlediska diagnostického šlo především o pedofily (33 procent), exhibicionisty (27 procent) a sexuální agresory (26 procent). Během léčby požádalo o chirurgickou kastraci celkem 84 pacientů (tedy 8,8 procenta všech léčených), především sadistů, sexuálních agresorů a pedofilů. Kriminální recidiva sexuálně delikventního chování pak byla zaznamenána u 163 propuštěných pacientů (tj. 17,1 procenta všech léčených), mezi nimiž převládali exhibicionisté a sexuální agresoři. Z pacientů po kastraci nezrecidivoval žádný,“ konstatují ve studii Zvěřina, Weiss a Hollý. „Snížení recidivity sexuálně delikventního chování pacientů po kastraci poskytuje nejdůležitější argumenty pro obhájce tohoto zákroku. Opakování sexuálního deliktu po kastraci je vzácné, od nuly po sedm procent u různých autorů studií. Data svědčí jednoznačně o úspěšnosti kastrace jako metody k zabránění opakování sexuálních deliktů. Je patrné, že recidivita pacientů před kastrací se pohybovala mezi 25 a 100 procenty, zatímco po určeném sledovacím období klesá na několik málo procent,“ doplňují sexuologové.
Šedesát procent pacientů by šlo na zákrok znovu
Jak probíhala nejnovější česká studie? Její autoři získali 50 dotazníků, které s vykastrovanými muži vyplnili lékaři, a 43 dotazníků, které anonymně vyplnili pacienti. Zapojeným bylo 24 až 72 let a od zákroku u nich uplynulo dva až 24 let. Ve 23 případech se pacient dopustil deliktu pohlavního zneužívání dětí, ve 23 případech šlo o znásilnění nebo pokus o znásilnění a ve čtyřech případech se dopustil sexuálně motivované vraždy.
Celkem 81 procent pacientů přitom uvedlo, že jsou spokojeni se svým tělesným stavem po kastraci, 88 procent je spokojeno i se stavem psychickým. Šedesát procent je spokojeno také se svým sexuálním životem a stejné množství by kastraci podstoupilo znovu. Mezi zprávami, které mohli pacienti poslat v dotazníku lékařům, se objevilo poděkování za dobrou radu, za nové vykročení do života či za to, že už dotyčný nemá chuť přepadávat ženy. Mužům v podobné situaci pak pacienti vzkázali např. to, že kastrace pomáhá nebo že jde o velmi těžké rozhodnutí.
„V anonymním dotazníku 88 procent respondentů odpovědělo, že rozhodnutí bylo dobrovolné. Zbylá menšina v souladu s možnými vysvětleními se odvolává na jedinou možnost, jak se dostat na svobodu, a také na neexistující „rozhodnutí soudu“. Pozitivně hodnotíme skutečnost, že naprostá většina dotázaných soudí, že byla dostatečně poučena o následcích kastrace,“ shrnují autoři studie.
Kritici nezohledňují zájmy obětí ani frustraci delikventů
Zatímco u farmakologické léčby hrozí návrat puzení, pokud ji pacient přestane užívat, po chirurgickém zákroku tento problém odpadá. Lékaři navíc upozorňují na rizika, která s sebou nese dlouholeté užívání léků u velmi rizikových případů.
„Je zřejmé, že pro kastraci či jakoukoliv jinou operaci se málokdo rozhoduje zcela svobodně, vždyť i při rakovině varlat si pacient vybírá mezi dvěma zly. Sexuální delikvent pak stojí před rozhodnutím, zda přijde o varlata nebo o svobodu. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě jsou determinující faktory biologické a v tom druhém společenské. Kritici kastrace často neberou v úvahu nejen zájmy potenciálních obětí, ale také moment důležitý pro samotné pacienty. Abnormální sexuální touhy mohou být zdrojem frustrace a utrpení a operace pak může znamenat možnost osobní svobody pro člověka, který by jinak trávil život stále ve vězení či v psychiatrických léčebnách,“ konstatují Zvěřina, Weiss a Hollý.
Ti však zároveň upozorňují na to, že terapeutická kastrace není schopna změnit erotickou preferenci pacienta, takže je třeba i po zákroku věnovat pozornost pedofilním delikventům. „U poměrně velké části pacientů se po terapeutické kastraci neudržují pravidelné kontakty s lékaři. Zlepšení dispenzární péči o tento druh sexuologických pacientů je významným úkolem do budoucna,“ zdůrazňují autoři.
„Domníváme se, že aktuální úprava kastrací parafilních sexuálních delikventů v České republice splňuje všechna odborná i etická hlediska. Tento chirurgický výkon by neměl být z našeho léčebného arsenálu vyloučen, protože prokazuje vysokou efektivitu a je relativně dobře tolerován a pozitivně hodnocen, a to jak pacienty, tak lékaři. Z pochopitelných důvodů chybí v této oblasti vědecky kontrolované studie. Bylo by eticky velmi problematické nechat zvláště nebezpečné parafilní sexuální delikventy bez účinné biologické terapie, abychom získali validní kontrolní soubory. Za hlavní přednost terapeutické kastrace v porovnání s medikamentózními léčebnými metodami považujeme dlouhodobou účinnost této léčebné metody a její nezávislost na pravidelné aplikaci medikamentů. Tento jednoduchý chirurgický výkon lze také aplikovat v těch případech, kde medikamentózní léčba je ze zdravotních důvodů kontraindikována,“ uzavírá zprávu výzkumný tým.
Michaela Koubová
(článek vyšel na sesterském webu Zdravotnickydenik.cz)
