Britské vládní archivy se otevírají. Nově je online dostupných jednačtyřicet milionů posledních vůlí, nejstarší z roku 1858. Jsou mezi nimi i testamenty velkého válečného premiéra Winstona Churchilla nebo tragicky zemřelé princezny Diany.
Vyhledávací databáze posledních vůlí poddaných jejich britských Veličenstev funguje prozatím v beta verzi, i ta je ale dostatečně funkční. Ve vyhledávání stačí zadat příjmení zesnulého a rok úmrtí. Databáze potom nabídne možnosti podrobnějšího vyhledávání. Výsledky ovšem nabízejí jen základní informaci o zemřelém. Třeba v případě už zmíněného Winstona Churchilla betaverze vyhledávače nabízí úctyhodný přehled titulů dvojnásobného premiéra, místo smrti a odkaz na pozůstalé.
Plnou funkčnost archivu posledních vůlí ocení pravděpodobně nejvíc badatelé. Ti zaplatí za stažení elektronické kopie plného znění poslední vůle deset liber a budou ji mít připravenou do deseti dnů od podání žádosti. Desetidenní lhůta má dobrá opodstatnění. Britské úřady zatím ani zdaleka nedotáhly do konce digitalizaci všech posledních vůlí z archivů. Počítá se s tím, že bude třeba alespoň čas od času nějakou poslední vůli fyzicky vyhledat, naskenovat, převést do odpovídající kvality a poslat zájemci – a to by mělo trvat právě oněch deset dnů.
Už v dřívější době začaly britské úřady v digitální podobě zpřístupňovat závěti britských vojáků, letců a námořníků, kteří položili životy na frontách První světové války. Je to citlivé čtení a jako takové vyvolalo značné emoce, které ještě zesílily, když se veřejnost dozvěděla, že se chystá digitalizace a zpřístupnění testamentů všech vojáků, kteří padli od búrské války až po nasazení na Falklandech v roce 1982. Zatímco třeba v případě mrtvých z búrské války není příliš pravděpodobné, že by se text závěti mohl ještě někoho dotknout, testament padlých u Falkland může u pozůstalých stále ještě vzbuzovat dojetí.
Problematika posledních vůlí ostatně ve veřejné debatě ve Velké Británii vůbec zabírá dost velký prostor. Na podzim minulého roku se začalo mluvit o tom, že je nutné upravit podmínky, za kterých lidé poslední vůle píší. Ročně své poslední věci upravuje bez přítomnosti právníka 180 tisíc lidí. U značné části takto sepsaných posledních vůlí je ale značné riziko nejasností a následných právních problémů. Ministerstvo spravedlnosti proto zvažuje, že by zavedlo pevná pravidla pro sepisování posledních vůlí.
Není to ale nic lehkého. Ačkoliv testament v zásadě není nic jiného než jeden z mnoha druhů právních smluv, okolnosti, za kterých se sepisují, jsou přece jenom výrazně odlišné. Před britskými legislativci tedy stojí zapeklitý úkol: jak nastavit takové podmínky, které by současně zaručily vznik právně relevantního dokumentu a přitom citově neznehodnotily okamžiky mezi životem a smrtí.
Ondřej Fér
