Rozhodnutí Soudního dvora EU, že část Lisabonské smlouvy je neslučitelná s unijním právem, je jasným znakem směřování k federalizaci Evropské unie, kdy nad vůlí členských států v EU stojí rozhodnutí soudu. Pokud to členské země EU nechají bez povšimnutí, vytvoří se princip, že nad nimi rozhoduje Evropský soudní dvůr jako federální soud EU s posledním slovem, vyplývá z komentáře profesora Václava Pavlíčka a Tomáše Břicháčka pro Českou justici.
Že je část Lisabonské smlouvy neslučitelná s unijním právem, uvedla v rozhodnutí v prosinci 2014 nejvyšší soudní instance EU. Podle Soudního dvora EU není přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech slučitelné s právem Evropské unie proto, že EU není stát, přistoupením by došlo „k narušení rozdělení pravomocí mezi jednotlivými státy a EU“ a rovněž by bylo možné kontrolovat rozhodování EU zvenčí. V roce 2009 však členské státy podepsaly Lisabonskou smlouvu, která ustanovení o přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ve článku 6 obsahuje. O záležitosti Česká justice již informovala.
Co předmětné rozhodnutí znamená, ozřejmil pro Českou justici respektovaný odborník na ústavní právo profesor Václav Pavlíček. Podle jeho slov se podpisem Lisabonské smlouvy a článku o přistoupení k Evropské úmluvě o lidských právech státy zavázaly, že EU vstoupí do Rady Evropy. „Jde o závazek v Lisabonské smlouvě o budoucím přistoupení do Rady Evropy,“ zdůraznil Václav Pavlíček skutečnost, že ustanovení v Lisabonské smlouvě neobsahuje žádný konkrétní čas. „Argumentace, že Evropská unie není stát, je správná. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je pak jasným znakem směřování k federalizaci Evropské unie,“ uvedl profesor Pavlíček pro Českou justici.
Podle jeho slov Soudní dvůr EU při rozhodování jednal ve svém zájmu, a to ze dvou důvodů. „Předně, pokud by rozhodl opačně, dostal by se Soudní dvůr do područí Evropského soudu pro lidská práva a musel by respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Tato judikatura je ovšem odlišná a Soudní dvůr EU také často rozhoduje v neprospěch České republiky. Příkladem takového rozhodování jsou šlechtické restituce,“ řekl doslova Václav Pavlíček.
Druhým důvodem je podle názoru profesora Pavlíčka vůle k federalizaci EU. „Za druhé tím Evropský soudní dvůr chce dát najevo a chce potvrdit směřování k eurofederalizaci. Jestli toto nechají státy EU bez povšimnutí, vytvoří se princip, že nad nimi rozhoduje Evropský soudní dvůr. Tedy se v tom rozhodnutí promítá problém eurofederalismu. Důsledky jsou především politické. Je to podobné rozhodnutí, jako když český ústavní soud rozhodl o zrušení voleb,“ uvedl Václav Pavlíček, podle kterého je článek 6 Lisabonské smlouvy nepochybně klíčový pro ESLP, ale také pro státy, které LS podepsaly. Klíčová je podle něho tedy i otázka, zda a jak pokračovat v jednání o přistoupení EU k ESLP.
Budoucnost se po rozbití kompromisu jeví jako nejistá
Ani podle právníka se specializací na právo EU ze sekce mezinárodních vztahů Ministerstva spravedlnosti Tomáše Břicháčka není rozhodnutí Soudního dvora EU překvapením, souvisí s federalizací a je výrazem ohrožení postavení soudu.“Posudek Soudního dvora EU není žádným překvapením. Soudní dvůr se dávno chopil role jakéhosi „federálního“ ústavního soudu EU budujícího a chránícího vlastní ústavní systém, v němž chce být tím, kdo má poslední slovo. Přístup Unie k Evropské úmluvě o lidských právech vnímá jako ohrožení svého postavení,“ uvedl pro Českou justici Tomáš Břicháček.
Přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech by podle jeho slov došlo k tomu, že Unie a její orgány by ohledně dodržování EÚLP byly podřízeny jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jako jsou nyní jednotlivé členské státy EU a další smluvní strany uvedené úmluvy. ESLP by pak posuzoval unijní právo a postup či nečinnost orgánů EU z hlediska jejich souladu s EÚLP respektive lidskoprávním katalogem v ní obsaženým. „Občané by mohli podávat stížnosti vůči postupu orgánů EU, jako to nyní mohou činit ve vztahu k jednotlivým státům. Rozsudky ESLP by byly pro instituce EU včetně SDEU závazné. Soudní dvůr EU by se tak dostal ve vztahu k ESLP do stejného postavení jako ústavní soudy jednotlivých smluvních států – do pozice určitého ,provinčního´ soudu,“ uvádí důsledky přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech Tomáš Břicháček shodně s profesorem Václavem Pavlíčkem.
„To se Soudnímu dvoru EU vůbec nelíbí, tak od začátku – o přístupu už se hovoří od konce 70. let – dělá obstrukce. Když byl dotázán v polovině 90. let na to, zda má Evropské společenství pravomoc k Úmluvě přistoupit, řekl, že pravomoc zde není – viz posudek č. 2/94 – a že tzv. doložka flexibility, nyní čl. 352 SFE, nestačí. Když Lisabonská smlouva tuto pravomoc – a dokonce úkol – Unii dala v čl. 6 odst. 2 SEU, který říká, že ,Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod´, našel si problémy jinde,“ vypočítává pro Českou justici Tomáš Břicháček.
Podle něho si nyní Soudní dvůr pro přístup EU k EÚLP klade velmi přísné podmínky, jimiž se snaží minimalizovat rizika pro svoje postavení. „Co je zásadní, myslím, že Soudnímu dvoru by vůbec nevadilo, kdyby EU nebyla schopna za takových podmínek s ostatními smluvními státy EÚLP přístup dohodnout a kdyby jeho posudek celou záležitost pohřbil. Zasvěcení říkají, že budoucnost přistoupení se teď jeví jako nejistá, protože už předchozí text přístupové dohody byl křehkým kompromisem mezi EU a ostatními smluvními státy,“ uzavírá Tomáš Břicháček
Postoj Soudního dvora přijede objasnit soudce Malenovský
O tom, že vůbec nejde o nevýznamný problém, svědčí kulatý stůl, který se v únoru odehraje v prostorách Nejvyššího soudu. Postoj Soudního dvora EU přijede z Lucemburku objasňovat český soudce Soudního dvora EU Jiří Malenovský. Podle Nejvyššího soudu soudce Jiří Malenovský v rámci události pro právnickou veřejnost, soudce, advokáty i akademiky „nastíní možné budoucí výhledy spolupráce štrasburského a lucemburského soudu na poli ochrany lidských práv“.
Irena Válová
