Legislativní a organizační nepřipravenost aktivistů na straně jedné, odpor k referendům ze strany radnic. Tyto faktory jsou důvodem, proč skoro žádné z místních referend, která proběhla v roce 2014, nelze označit za úspěch.
Místní referendum neboli místní lidové hlasování je jedním z nástrojů přímé demokracie. Rok 2014 jich přinesl velké množství, především ve spojení s pokusy o regulaci hazardu. Referenda nebo pokusy o jejich vyvolání proběhla třeba v Holešově, Olomouci, Brně, několika pražských obvodech. Spojují je vášně, které okolo nich zahořely – a také jejich neúspěchy.
„Obstrukce ze strany radnice v kombinaci se špatným načasováním sběru podpisů vedl k tomu, že se nepodařilo referendum vyhlásit společně s komunálními volbami,“ shrnuje například organizátor referenda o hazardu v Praze 1 Ondřej Černoš. „Radnice o referendu neinformovala naprosto vůbec. Na radnici byla vývěska, na webu dobře schovaná informace, a to bylo vše. Ačkoliv jsme docela dobře prorazili do médií, jsem přesvědčen o tom, že potřebných pětatřicet procent voličů o referendu ani nevědělo.“
„Z celé proběhnuvší vlny místních referend vyčnívá slovo obstrukce ze strany jednotlivých městských úřadů, a to na všech možných představitelných úrovních,“ soudí Josef Lukášek, který se dlouhodobě pokouší o vyvolání referenda o hazardu v Hořicích. Podle Lukáška orgány, které by měly být prostým vykonavatelem a realizátorem, přichází s přehršlí nápadů, jak referendum sabotovat. Jmenuje například podání žaloby na vlastní občany nebo totální znechucení občanů vyhlášením nepřehledného množství referendových otázek ve stejně nepřehledném množství volebních termínů.
Jen obstrukce za to nemohou
Svatopluk Bartík má s organizací místních referend zkušenosti jako jeden z bývalých lídrů občanské koalice Nádraží v centru, která iniciovala referendum o poloze nádraží v Brně. Podle jeho soudu zodpovědnost za neúspěchy místních referend ani zdaleka nepadá jen na hlavy radnic.
„Většina aktivistů neumí ovlivňovat veřejnou a mediální agendu, převážná část z nich žije v komunikačním módu přesvědčování přesvědčených a nechápou, proč by se měli bavit se seniory, podnikateli, ráno zajít na zastávky místních autobusů či přes den za maminkami na dětských hřištích, odpoledne před místní sámošku. Raději vyrazí večer do své osvědčené kavárny, kde jsou v tu chvíli za hrdiny, ale tím nikoho na svoji stranu, tedy pro účast v referendu a podporu jejich návrhu, nezískají,“ říká Bartík.
Neúspěchy, které referenda provázejí, si ale nelze vykládat tak, že tento institut nemá dostatečnou váhu. Nízká volební účast, která místní referenda provází, je odrazem toho, jakou závažnost dokáží organizátoři místnímu lidovému hlasování v tom kterém případě dát. A ta je pohříchu nízká.
„Většinu referend, která jsem sledoval, poznamenalo nepochopení situace pro závažnost situace. Některé dotazy byly formulovány přinejmenším divně, například v Brně se objevuje první otázka v rozporu se druhou – a ta je navíc naprostý nonsens,“ vypočítává Bartík chyby organizátorů referend. Iniciátoři si podle Bartíka ledabyle a subjektivně vykládali svoje zákonné povinnosti, ačkoliv se za poslední roky podařilo nasbírat dost zkušeností. Na jejich základě lze vystavět solidní taktiku, analyzovat si slabá místa, se kterými se už jinde museli vypořádat. Organizátorům referend se často nedaří formulovat i složitou otázku v těžko vymahatelné situaci tak, aby byla „hlasovatelná“.
„Prostě nestačí se jen zeptat, jestli lidé chtějí, aby bylo na světě dobře,“ komentuje tento stav Bartík.
Nezanedbatelnou roli v neúspěchu referend má také skutečnost, že se obě pomyslné strany – aktivisté i radnice – naučily tento institut používat jako součást politického marketingu. Cestu ukazoval například lidovecký aktivista Jan Čižinský se svým referendem o sídlu nové radnice pro Prahu 7. Toto referendum zůstává jedním z mála úspěšných a vydláždilo Čižinskému cestu do křesla starosty Praha 7. Čižinského napodobitel Ondřej Mirovský ze Strany zelených už s pokusem využít referendum o hazardu jako součást předvolební kampaně narazil na nezájem voličů. K referendu jich přišlo pětadvacet procent. Přímou součástí předvolebního boje se referenda stala nejviditelněji v Praze 1, v Praze 8 nebo v Praze 10.
„Podle mého soudu je to v pořádku, nevidím důvod, proč by propojení místního referenda s politickým marketingem mělo znehodnocovat institut referenda,“ říká Ondřej Černoš, který referendum organizoval v Praze 1. „Je to nástroj politický a my, kdo jsme referendum vyvolávali, jsme amatérští politici. Oddělování občanského a politického je umělé a ve výsledku vede k Babišovi.“
Faktem ovšem je, že k výrazně zpolitizovanému referendu v historickém jádru hlavního města přišlo o málo víc než šest procent voličů, což lze jen stěží označit jinak než jako debakl. Nelze se vyhnout dojmu, že se voliče podařilo „ureferendovat“. Hlasování je tolik, že z něj a z čistě politických štěkanic, která je provázejí, lidé jednoduše přestávají mít potřebný pocit, že referendum je něčím významným.
Změna pravidel je žádoucí
„Rok referend“ ukázal, že celkové nastavení pravidel pro místní lidové hlasování přestává vyhovovat. Všechno nasvědčuje tomu, že by se případná novelizace zákona o místních referendech měla ubírat dvěma směry. V jedné větvi by se změna měla týkat podmínek pro vypisování a závaznosti referenda. Ve větvi druhé by mělo dojít k úpravě „administrativní“ části referenda, která leží na bedrech radnic.
„Vyvolání referenda, které má šanci na úspěch, by ze strany občanů mělo mít pouze jeden vysoký práh,“ soudí Svatopluk Bartík. Nyní jsou tyto prahy dva. Vysoký počet podpisů pod návrh referenda (6 až 30 procent obyvatel podle velikosti obce) a pak 35procentní hranice volební účasti pro platnost.
„Pokud by byla jen hranice pro platnost, znamenalo by to ročně minimálně stovky referend o kdejaké blbosti,“ myslí si Bartík. „Proto podporuji zachování prvního prahu, aby bylo opravdu reálně těžké referendum vyvolat. Zákonem nastavená procenta počtu petentů pod návrhem mi přijdou naprosto adekvátní. Nevidím jediný důvod, proč by kvůli tomu, aby si občané mohli rozhodnout zpravila o jediné věci z kompetencí samosprávy, muselo existovat jediné kriterium, než to, že zvítězí a bude závazná ta varianta, která bude mít byť jen o jediný hlas nikým nevolených občanů více, než druhá. U spousty druhů voleb můžeme zapomenout na dosažení 25procentní účasti a přesto platí, i když zvolení zástupci rozhodují pak o tisících věcech a nikdo jejich mandát nezpochybňuje, i když ho získají při účasti pod deset procent. A už i to se několikrát v senátních volbách prostě stalo,“ naráží Bartík například na zvolení senátorky Ivany Cabrnochové.
Návrhy týkající se druhé větve změn patrně vyvolají diskuzi. Například podle Josefa Lukáška by do budoucna pomohlo jasné definování povinnosti vyhlášení referenda na termín voleb. „Dále by měla novela zcela jasně a konkrétně popsat, vymezit a kvantifikovat zákonné povinnosti jednotlivého městského úřadu před samotným referendem, co se informování a propagace týká,“ navrhuje Lukášek.
Svatopluk Bartík je pro to, aby byla povinnost zastupitelstev vyhlašovat referendum v termínu voleb podepřena trestními postihy. Konkrétně Bartík hovoří o zákazu výkonu činnosti veřejné volené funkce na minimálně na osm let v kombinaci s peněžitým trestem pro zastupitele, kteří by se referenda pokoušeli sabotovat, tak jako to udělala například radnice Prahy 1.
„Nalijme si čistého vína: odpor zastupitelů na hraně a za hranou zákona vůči referendům je proti duchu demokracie a je žádoucí, aby takoví lidé věděli, že vzpírat se vůli lidu je prostě bude stát možnost kandidatury na několik dalších let,“ říká Bartík. „Většina návrhů na referendum se totiž koná až posléze, co občané či opozice byli zastupitelstvem se svým návrhem přímo či nepřímo odmítnuti. A je zcela legitimní v zastupitelstvu návrh občanů nepřijmout. Ale není legitimní jim upírat právo si věc zařídit v důsledku úspěšného plebiscitu. V těchto situacích se mnoho zastupitelů ze stran, které se zaštiťují demokracií, odkopává jako bolševici.“
Stejné nároky by podle Bartíka měly platit pro úředníky městských úřadů, aby se nestávalo, že pod smyšlenými záminkami, z důvodů neuznání jinak platných podpisů nebo z důvodů vylhaných chyb či někdy dokonce zcela bez odůvodnění vracejí iniciátorům návrhy k doplnění, a úspěšně tím bojkotují jejich šanci na splnění podmínek pro konání referenda v termínu voleb. I v tomto případě Bartík navrhuje zákaz práce ve státní správě na úřednických pozicích.
Ondřej Fér
