Ministerstvo financí vypořádalo připomínky k zákonu o prokazování původu majetku. Vyplývá z nich, že řadě zcela zásadních nebylo vyhověno, u některých bude třeba ještě upravit související právní předpisy. Zřejmé je pouze to, že nepůjde o samostatný zákon, ale o dvě úpravy – jednu v daňovém řádu a jednu v trestním zákoníku. Ta se týká trestního postihu v případě nepředložení soupisu majetku na výzvu správce daně.
Jak bude přesně upraven vztah mezi správní a trestněprávní odpovědností, není zatím jasné. Vyplývá to z vypořádání připomínky Nejvyššího soudu. „Není tudíž ani zřejmé, jestli vyzvaný poplatník může být vystaven též trestnímu postihu za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jestliže správce daně zjistí daňový únik a doměří daň poplatníkovi, který neprokáže požadované skutečnosti a uspokojivě nevysvětlí zjištěný rozdíl mezi oznámenými příjmy poplatníka a nárůstem jeho jmění.“
Podle ministerstva financí však prvky skutkové podstaty daňových trestných činu nekorelují se skutečnostmi, za kterých vzniká daňová povinnost či příslušenství daně v podobě penále, úroku z prodlení, apod. Z toho je zřejmé, že trestní sankce a daňová povinnost se nepřekrývají a zásada ne bis in idem se zde neuplatní. Jejich vzájemný vztah je však řešen například prostřednictvím účinné lítosti (viz § 242 trestního zákoníku).
„Co se týče vztahu trestní sankce a sankce za nesplnění povinnosti tvrdit daň v podobě penále, pak předkladatel rozumí připomínce a souhlasí s argumenty připomínkového místa. Nicméně připomínka má obecný rozměr a nevztahuje se pouze k navrženému § 38zb upravujícímu penále ve zvýšené výši, ale též k obecné právní úpravě penále podle § 251 daňového řádu. Předmětná problematika by tedy měla být řešena změnou obecné právní úpravy a bude námětem do další novely daňového řádu,“ píše se například ve vypořádání.
Pouze částečně vyhovělo MF připomínce Nejvyššího soudu ohledně sebeobviňování, což rovněž souvisí s tím, do jaké míry může mít návrh trestněprávní důsledky, protože vyzvaný poplatník má důkazní břemeno a je povinen pod hrozbou sankce za trestný čin podle § 227 tr. zákoníku učinit prohlášení o svém majetku, které by ho mohlo usvědčit ze zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku.
Ve vypořádání připomínek se ale argumentuje tím, že v prohlášení o majetku daňový subjekt nebude uvádět původ či zdroj majetku, nýbrž pouze majetek jako takový. Mezi uváděnými skutečnostmi nebude údaj o tom, zda majetek pochází nebo nepochází z trestné činnosti a daňový subjekt se jeho prostřednictvím bezprostředně nevystaví hrozbě trestního stíhání. Prohlášení o majetku může správci daně v některých případech indikovat spáchání daňového trestného činu pouze nepřímo. „Nedomníváme se však, že tato nepřímá informace má takovou intenzitu, aby se dostala do kolize s výše uvedenou zásadou.“
Specifikovat předem typ daně není možné
MF nevyhovělo námitce NSS, že novela zásadním způsobem míří ke zdanění majetkového nárůstu zpětně, a jde tak o retroaktivní působení zákona. Přesto bude dikce příslušného ustanovení změněna tak, aby byl poplatník povinen prokázat požadované skutečnosti bez ohledu na to, zda tyto skutečnosti nastaly v období, u kterého již uplynula lhůta pro stanovení daně, ledaže prokáže, že tyto skutečnosti nastaly v období, u kterého již uplynula lhůta pro stanovení daně. „Touto úpravou dojde k explicitnímu vyjádření skutečnosti, že pokud subjekt prokáže, že příjem vznikl v prekludovaném období, není povinen prokazovat žádné jiné skutečnosti, které se vztahují k těmto příjmům (tj. podrobnosti o jejich původu a vzniku), i přesto že byly obsaženy ve výzvě k prokázání příjmů.“
NSS rovněž neuspěl se svou připomínkou, podle níž z navržené právní úpravy není zřejmé, o jaký typ příjmů, které se tímto způsobem zdaní, by se mělo jednat. Nový předmět daně – z „narostlého jmění“ – je nutno specifikovat a systémově zařadit mezi některý „příjmový typ“, nebo vytvořit další. Tato skutečnost by se neměla dovozovat, ale měla by být upravena explicitně.
Explicitní vyjádření v připomínce požadované skutečnosti není podle MF možné z několika důvodů. Již podle dosavadní právní úpravy je správce daně při stanovení daně podle pomůcek (§ 98 daňového řádu) vystaven tomu, že musí odhadnout, do jakého dílčího základu daně daný příjem fyzické osoby spadá. Zároveň by v aplikační praxi činilo problémy, že ustanovení neupravuje problematiku stanovení daně z příjmů podle pomůcek komplexním způsobem (resp. stanovení daně podle pomůcek u jiných daní). „Explicitní řešení pouze pro účely stanovení daně podle pomůcek v rámci prokazování původu majetku, tedy pouze jedné myslitelné situace, by vyvolalo výkladové nejasnosti při řešení situací ostatních,“ uvádí MF.
Prokazování původu dál i u firem
Svazu průmyslu a dopravy se nepodařilo prosadit, aby se „majetkové přiznání“ týkalo pouze fyzických osob. Majetek určený k podnikání musí být evidován a následně vykazován v rámci účetní závěry. Finanční správa má možnosti prověřovat, zda účetní výkazy odpovídají skutečnosti a ukládat sankce. „Navíc se připravují opatření jako například kontrolní hlášení či elektronická evidence tržeb s cílem lépe získat data o skutečných transakcích, která umožní finanční správě majetkové poměry snadněji prověřovat,“ vysvětluje SPD ČR.
MF oponuje tím, že mechanismus zvláštních pomůcek by měl být využit pro všechny poplatníky daní z příjmů, na něž lze aplikovat standardní stanovení daně podle pomůcek. Nicméně z praktického hlediska bude tento způsob stanovení daně u právnických osob výjimečný (což potvrzuje současná praxe). Z povahy věci nemůže tento mechanismus nepříznivě dopadnout na ty právnické osoby, které řádně plní povinnosti podle účetních předpisů.
„Ačkoli praktický dopad se předpokládá zejména na osoby fyzické, je nutné dané mechanismy zacílit dostatečně široce, aby právní úprava nezavdávala příčiny k jejímu obcházení prostřednictvím transferu majetku na jiné entity,“ uzavírá MF.
Dušan Šrámek
