V podstatě všechny předchozí změny na pozici předsedy Nejvyššího soudu probíhaly ze dne na den, vzpomíná v rozhovoru pro Českou justici bývalý místopředseda soudu Pavel Kučera. Upozorňuje, že způsob, který prezident zvolil, mu zákon prostě dovoluje. A zmiňuje v této souvislosti fakt, že nefunguje soudcovská samospráva. Prezident republiky žádnou soudcovskou radu nemá a je jen na něm, od koho si ve věcech soudnictví nechá poradit. Může se to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím jde dělat.
Jak vnímáte jako bývalý dlouholetý funkcionář Nejvyššího soudu způsob rezignace Ivy Brožové a jmenování Pavla Šámala?
Pokud kritika tohoto postupu argumentuje především tím, že oznámení o rezignaci padlo prakticky ze dne na den, když jako dlouholetý funkcionář Nejvyššího soudu zalovím v paměti, tak v podstatě všechny předchozí změny na pozici předsedy probíhaly ze dne na den. Stačí vzpomenout na Otakara Motejla, který byl ještě předsedou NS, a zároveň již nezpochybnitelným kandidátem na post ministra spravedlnosti, ale veřejnost i soudci NS se o uvedení Elišky Wagnerové do funkce, ve které ho nahradí, dozvěděli dva dny předtím. Obdobné to ostatně bylo i v případě uvedení do funkce Ivy Brožové. Dozvěděl jsem se to dva dny předem a veřejnost i soudci NS dokonce jen den. Ministr spravedlnosti se už tenkrát pokoušel vyvolat diskuzi o tom, jestli takovou změnu na vrcholu soudní soustavy s ním neměl prezident republiky alespoň konzultovat, ale k ničemu to nevedlo. Zrodila se tak další, tentokrát ne idiotská ústavní zvyklost, ale spíš tradice a tradice se mění těžko. Většinou až zákonem.
A co se týká věcné stránky, tedy toho, jak jsou nastavena pravidla pro jmenování, v tom vidíte nějaký problém?
Kritika procedurálního způsobu rezignace Ivy Brožové a jmenování Pavla Šámala vychází z předchozích příkladů, které jsou podle mne nesouměřitelné. Do jmenování předsedy Okresního soudu v Novém Jičíně mluví několik měsíců kde kdo a stejné to bylo s obsazením funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze. A tak se nabízí otázka, je-li tomu tak u těchto poměrně nízkých funkcí, proč tomu tak není při obsazení funkce předsedy NS. Odpověď, která se nemusí líbit, je jednoduchá. Protože postup, který prezident republiky zvolil, mu zákon dovoluje. Soudcovská samospráva neexistuje, Soudcovská unie je stavovská organizace někdy víc, někdy míň respektovaná, ale pokaždé bez jakékoliv pravomoci a soudcovské rady jsou jen poradními sbory toho kterého předsedy soudu. Prezident republiky žádnou soudcovskou radu nemá a je jen na něm od koho si ve věcech soudnictví nechá poradit. Může se to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím jde dělat.
Na jednu stranu zaznívá kritika, že to bylo ze dne na den, na stranu druhou, že se to připravovalo už nějakou dobu. Není to protimluv?
To jsou dvě samostatné kapitoly jednoho příběhu. První kapitolou je rezignace předsedkyně Nejvyššího soudu na tuto funkci. Je přinejmenším podivné, že předsedkyně NS, která v průběhu třinácti let o tuto funkci tak tvrdě a úspěšně bojovala, se této funkce tak nečekaně vzdává. Ale třeba se mýlím a je to tak, že funkci, kterou zastává, spojuje se svou svatou povinností zachraňovat společnost, a proto když je při plnění tohoto poslání ohrožena, vede o ně nelítostný boj. O funkci předsedkyně NS jí přitom nejde, a tak se se mnou už v červenci 2003 rozloučila, protože svůj svatý boj chtěla vést znovu jako soudkyně, respektive místopředsedkyně Ústavního soudu. Později se se mnou už neloučila, ale všeobecně jsou známy její pokusy vést tento boj jako soudkyně Evropského soudu pro lidská práva nebo jako ombudsmanka. Žádný z těchto pokusů jí bohužel, nebo bohudík, nevyšel, a tak jí zůstal jako bezpečný přístav Nejvyšší soud. Jestli se teď, a je už jedno jestli před týdnem nebo před půl rokem, někomu podařilo ji přesvědčit, že společnosti nejvíc prospěje jako penzistka, není se spěchu a utajení co divit.
Třeba je to zase úplně jinak, ale nevím. Pavel Rychetský mě ve svém životopisném vzpomínání označil za člověka, který vždycky věděl všechno. Bejvávalo, už nevím. Už jsou tu jiní vševědové.
Nezabránilo nakonec takové rychlé rozhodnutí tomu, co jsme mohli sledovat v jiných případech, a totiž mediálním a politickým válkám, které rozhodně nepřispívají k dobrému jménu justice jako celku?
Těžká otázka, a odpovědí bych se nechtěl dostat do rozporu s tím, co jsem už řekl. Pokud je to, co vím z veřejných zdrojů, pravdivé, proběhlo všechno v souladu se zákonem a způsobem který, dá se říci, má už tradici. Tím ale neříkám, že si myslím, že je to tak dobře. Vrchol vrcholu soudní soustavy je při dělbě moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní tak vysoká funkce, že by se její obsazení nemělo dít pod pokličkou ze dne na den. Obhajoba tohoto postupu tím, že se jím předejde nejrůznějším intrikám, spekulacím a politickému přetahování, by neměla dlouhodobě obstát. Soudní moc představovaná svými vrcholnými funkcionáři a zainteresovanými soudními orgány by měla být natolik silná, aby uspěla proti všem politickým tlakům a neměla by brát za vděk jednáním pod pokličkou, pod kterou není většinou ani vpuštěna. Tři měsíce se licitovalo, a troufnu si říci, dokonce politicky licitovalo, kdo bude oním předsedou.
Není problém i v tom, že všechny nejvyšší justiční instituce sedí v Brně, a tak některým frakčním bojům, které se tam nepochybně odehrávají, není příliš rozumět, a na druhou stranu, že zde mohu vznikat spojenectví, která ovlivňují celou justici?
Pro zodpovězení této otázky se musím vrátit pár let zpátky. Před pětadvaceti lety se stalo Brno hlavním městem justice s odůvodněním, že je žádoucí aby se vrcholné justiční instituce vzdálily od ostatních vrcholných státních orgánů sídlících v Praze. Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství se začaly stěhovat do Brna. To je ale už minulost. Dnes se zmíněné instituce v Brně už stabilizovaly a v průběhu času k nim přibyl i Úřad veřejného ochránce práv a Nejvyšší správní soud a jaksi samovolně živelně se tu vytvořilo takové malé justiční mocenské centrum. Bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek je Brňák tělem i duší, a jestli o takovém centru veřejně něco řekl, tak asi ví, o čem mluví. Špatné by bylo, kdyby jen tak mluvil a nevěděl. To je asi všechno, co k tomu ze vzdálenosti dvou set kilometrů můžu říct.
Měla by se kupříkladu k nominaci předsedy NS vyjadřovat soudcovská rada, když jde vlastně o nejvyšší post v obecné justici?
Projekty na soudcovskou samosprávu se nakonec scvrkly na soudcovské rady s právem radit a vyjadřovat se. Předseda soudu, u něhož působí, ovšem není jejich radami vázán, a tak jsou víceméně na nic a nevypadá to, že by se na tom brzy něco změnilo. U Nejvyššího soudu se za působení Ivy Brožové vystřídaly celkem čtyři a ani jedna si nevytvořila takovou pozici, aby u ní někdo zjišťoval, kdo by mohl být předsedou soudu.
Byli by, na základě vašich zkušeností, vůbec schopni se soudci NS shodnout na jednom jméně?
To skutečně nevím, ale předpokládám, že je to vyloučeno. Mohl bych spekulovat o tom, kdo by měl nejvíce hlasů, o kolik by měl méně ten druhý a třetí, ale že by tam byl někdo, kdo by výrazně převyšoval ostatní, to si nemyslím.
Mohl byste zhodnotit, když jste sloužil pod třemi dosavadními předsedy, jejich éru?
Já osobně za nejlepšího předsedu NS považuji Elišku Wagnerovou. Ta se svým stylem a nasazením mohla pro soudnictví udělat moc, a proto za její největší chybu považuji, že z obecného soudnictví odešla. Pokud jde o Otakara Motejla a Ivu Brožovou, vypomohu si takovým dotazníkem. Kdo znal Otakara Motejla a kdo znal Bohumíru Kopečnou jako nejvyšší státní zástupkyni? Motejla všichni, Kopečnou téměř nikdo, a skoro stejné to bylo u Elišky Wagnerové a Víta Veselého. U Ivy Brožové se nám to nějak obrátilo. Kdo znal Marii Benešovou, Renatu Veseckou a Pavla Zemana? A můžu jít i o patro níž. Kdo zná Lenku Bradáčovou, a kdo Ivu Brožovou? Rád bych, aby se to do roka přinejmenším srovnalo.
Co by měla vlastně splňovat funkce předsedy NS?
Předseda NS je chápán jako takový „šéf“ justice, což odpovídá definici, že NS je nejvyšším vrcholem celé soudní soustavy a vrcholem NS je jeho předseda. Je to ale spíše funkce třpytivá, než funkce naplněná konkrétními pravomocemi, které by z něj přímo ze zákona tohoto šéfa dělaly. Jeho pravomoci vůči podřízeným jsou velmi skromné. Sestavuje rozvrh práce, svolává plénum a kolegia, může v nich zasedat a podle rozvrhu práce je členem nějakého senátu. Ve všech orgánech, v kterých zasedá, má jeden hlas, tak jako každý soudce NS. To, aby ho soudci brali jinak než jako své ostatní kolegy, závisí pouze na jeho přirozené autoritě, od jeho znalostí, zkušeností a schopností své názory prosadit. Je to dlouhá a namáhavá práce a úspěšný přes tuto výbavu nemusí být každý. U Otakara Motejla bylo jeho postavení a autorita spojeny s jeho mimořádným charismatem. To měl od Boha a uměl s ním nakládat. Eliška Wagnerová, i když znalosti a zkušenosti nechyběly, autoritu získala především enormním pracovním nasazením a prezentováním svých nezpochybnitelných názorů. Nic z toho nepatřilo k výbavě Ivy Brožové. Autoritu měla nulovou, a jestli přece jenom něčím vešla ve známost, bylo to, jakým způsobem se dokázala bít o svá vlastní práva. Posledním jejím kouskem bylo prodloužení svého předsednického mandátu o pět let. Jen svého.
S osobou předsedy ale nepochybně souvisí i autorita NS jako instituce v celém soudním systému.
Tady bych v podstatě mohl opakovat odpověď na předchozí otázku. Jak je pro postavení předsedy NS vůči ostatním soudcům tohoto soudu rozhodná jeho osobní autorita, nerozhoduje o postavení NS na vrcholu soudní soustavy zákon, ale jeho autorita, o kterou musí dnes a denně usilovat svým rozhodováním a veřejnými výstupy svých funkcionářů.
Jestli dnes autoritu NS zastiňují tři další brněnské instituce, lze to zvrátit?
Lze, ale dá to práci a nebude to hned. V každém případě ale NS s novým vedením musí hned a hlasitě dát o sobě vědět.
Vy jste zažil jako svého „podřízeného“ i nového předsedu Pavla Šámala. Zhodnotil byste jeho přednosti, to, co jej pro tuto funkci předurčuje?
Pavla Šámala znám pětadvacet let, a to ještě z doby, kdy jsem byl předsedou trestního kolegia federálního NS, a on byl soudcem českého NS. Osobně před jeho mimořádné znalosti stvrzené jeho akademickými tituly kladu jeho nesmírnou pracovitost. Odbornost a pracovitost u něj nejsou samoúčelné. K tomu, do jaké míry má předseda tuto výbavu využívat při svých legislativních aktivitách, se nechci vyjadřovat, jsou na to různé názory, a sám nevím. V žádném případě by se však Pavel Šámal neměl zbavit své mimořádné a lidské výbavy jako soudce. Víc než vysokoškolským profesorem a jistě i víc než předsedou soudu byl a vždycky bude soudcem s myšlením soudce nalézacího soudu. To nemyslím jako urážku, ale jako poklonu. Mám za to, že k jeho morální výbavě vždycky patřilo a patřit bude, že by jako soudce NS neodsoudil nikdy to, co by neodsoudil jako soudce prvního stupně. A to je cesta, kterou by se zas NS mohl dostat na vrchol.
Nevím, jestli jsem zvolil správné pořadí jeho charakteristiky, když skončím radou. Radou proti jeho prchlivosti. Za dvacet pět let jsem s ním neměl jediný konflikt, ale to jsem byl „šéf“ a on „podřízený“. Dnes je ale šéfem on, a tak ať zvolí vůči podřízeným stejnou metodu, s jakou nám to šlo těch 25 let.
Dušan Šrámek
