Soudní rozhodnutí se obvykle skládá z výrokové části a odůvodnění. Výroková část pravomocného rozhodnutí je závazná pro účastníky řízení a pro každého v případě, že se jedná o rozhodnutí o osobním stavu v civilním řízení. V rozsahu závaznosti pro účastníky a případně jiné osoby je výrok závazný i pro všechny orgány. Z těchto obecných pravidel existují určité výjimky. Odůvodnění rozhodnutí na druhou stranu není dle zákona formálně závazné. Přesto z něj zpravidla vychází soudy a jiné orgány i v jiných řízeních a i odůvodnění tak vykazuje určité znaky materiální závaznosti. Soudy ani jiné orgány nebývají totiž zpravidla ochotné do skutkových zjištění, jejich popisu a hodnocení provedeného v jiném, pravomocně ukončeném, řízení zasahovat. Co tedy dělat v případě, že odůvodnění rozhodnutí neodpovídá zjištěním, která soud měl učinit na základě provedených důkazů, zamýšlí se v komentáři pro Českou justici advokát Adam Černý. Jakým způsobem se bránit?
V civilním řízení existuje možností více, byť jsou různým způsobem okleštěny. Účastník řízení má právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Ne však tehdy, pokud nesouhlasí pouze s důvody rozhodnutí – například bude se svou žalobou úspěšný, ale ze zcela jiných důvodů, než žaloval. Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí resp. odůvodnění totiž není přípustné. První možností je tak podání odvolání tehdy, pokud výrok rozhodnutí je dle účastníka nesprávný (kdy tyto důvody budou zpravidla patrné i v odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Druhou možností je žádat o opravu odůvodnění rozhodnutí, které dosud není pravomocné, pokud tzv. nemá podklad ve zjištění skutkového stavu (soud konstatuje v odůvodnění skutečnosti, které nebyly v řízení zjištěny). Soud v rámci této opravy nemůže ani provádět další důkazy, které v zájmu materiální pravdy měl provést a neprovedl, ani nemůže jinak hodnotit provedené důkazy, než se stalo v rozsudku, o jehož opravu důvodů se žádá. Pokud soud nevyhoví, předloží věc odvolacímu soudu a ten o případné opravě rozhodne.
Třetí možností je žádat o opravu zřejmých nesprávností v psaní a počtech a jiné zřejmé nesprávnosti uvedené v odůvodnění i výroku. Taková oprava se netýká špatně zhodnocených podkladů rozhodnutí, ale například nesprávného uvedení identifikačního čísla účastníka řízení apod. Soud tyto opravy provede i bez návrhu, pokud na ně sám přijde.
Výše uvedené možnosti žádat opravy odůvodnění jsou zakotveny pouze pro účastníky řízení. Jiné osoby, byť by o nich byly v odůvodnění rozhodnutí uvedeny nesprávnosti, tyto možnosti nemají.
Mohlo by vás zajímat
V rámci trestního řízení jsou možnosti obrany účastníků řízení okleštěnější. Trestní řád jim umožňuje v zásadě jediné – podat podnět k opravě vyhotovení rozsudku, kdy tato oprava se dotýká nesouladu mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho vyhotovením. Oprava se dotýká zřejmých nesprávností a písařských chyb obsažených ve vyhotovení rozsudku, a to i již pravomocného. Proti rozhodnutí o opravě je přípustná stížnost. Vyhlášení rozsudku obsahuje úvodní ustanovení, např. že jde o rozsudek jménem republiky, výrokovou část rozsudku, pouze podstatnou část jeho odůvodnění a poučení. Případné opravy směřují zpravidla proti nesprávnostem výrokové části – například špatné datum narození obviněného. Odůvodnění výroku totiž probíhá zpravidla ve velmi stručné formě, s uvedením pouze klíčových argumentů. Byť oprava této části vyhlášeného rozsudku není vyloučena, zpravidla k ní nedochází. Oprava se nadto týká zřejmých nesprávností a chyb v psaní. Nikoli tedy uvedení údajů, které například nemají oporu v provedeném dokazování na pravou míru. Na rozdíl od civilního řízení není v trestním řízení dána zákonem možnost žádat opravu odůvodnění rozhodnutí.
Jsou tyto prostředky nápravy v civilním řízení a trestním řízení dostatečné? Dle mého názoru bohužel nikoli. Lze připustit, že v zahlcenosti naší justice by umožnění řádného opravného prostředku jen proti důvodům rozhodnutí vyvolalo naprostý chaos. Na druhou stranu současná právní úprava resp. její aplikace v praxi není dostačující. Není dána možnost skutečně efektivní obrany proti nesprávnostem odůvodnění, a to ani pro účastníky řízení, ani pro třetí osoby odůvodněním dotčené. Toto v kombinaci s všeobecnou úctou k pravomocnému soudnímu rozhodnutí a soudům obecně může účastníkům, ale i třetím osobám, o nichž jsou uvedeny nepravdivé informace, způsobit nemalé potíže.
Jaké možnosti nápravy má tedy třetí osoba, o níž jsou v odůvodnění rozsudku uvedeny nepravdivé údaje? Vzhledem k tomu, že rozhodnutí jsou v zásadě veřejnosti dostupná, může takový údaj způsobit poměrně závažné zásahy do jejích práv – představme si situaci, kdy je v odůvodnění neoprávněně například uvedeno, že „paní X měla intimní vztah s panem Y“. Jak je popsáno výše, zákon na dotčenou osobu v tomto ohledu výslovně nepamatuje – podání opravných prostředků pro paní X resp. pana Y, natož pro další osoby, není přípustné.
Jejich obrana proto bude velmi náročná. Nabízí se možnost žalovat toho, kdo dle odůvodnění rozhodnutí takové nepravdivé tvrzení uvedl, tedy pokud takováto osoba existuje. V tomto ohledu ale bude úspěšnost záležet na prokázání takového tvrzení, a jeho nepravdivosti, a bude se mimo jiné muset spolehnout na obsah jiného soudního spisu. Protože však bude nutné prokazovat negativní skutečnost, bude prakticky nemožné nepravdivost tvrzení jakkoli doložit. Samotné konstatování o nepravdivosti tvrzení pro úspěch ve věci zřejmě postačovat nebude. O poznání horší je pak situace, kdy soud dospěje k nepravdivému odůvodnění vlastním hodnocením ať již důkazů či jiných informací. Lze se domnívat, že pokud soud uvedl daný údaj svým pochybením, tedy nepravdivě bez ohledu na skutečnou výpověď a důkazy, je možné domáhat se po státu náhrady za nesprávný úřední postup, není mi však známo, že by se tak reálně kdy stalo.
V případě publikace nesprávných údajů, je možno využít žádost o uveřejnění reakce v rámci práva na odpověď v daném médiu či žádost o uvedení údajů na pravou míru. Nabízí se i podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy, která byla publikací nepravdivých údajů způsobena. Žaloba však nebude úspěšná v případě, že článek pouze uvedl, že „dle odůvodnění soudního rozhodnutí měla paní X intimní vztah s panem Y“, protože takový údaj by byl pravdivý – v soudním rozhodnutí je toto skutečně uvedeno. Jiný by výsledek případně mohl být tehdy, pokud by médium uvedlo: „dle zaručeného zdroje měla paní X intimní vztah s panem Y“, nicméně i tak je otázkou nakolik by bylo možné nepovažovat pravomocné soudní rozhodnutí za zaručený zdroj. V každém případě způsobuje však uveřejnění nesprávných údajů nesmazatelný zásah do práv dané osoby, přičemž tento zásah je o to závažnější, že je podepřen soudním rozhodnutím, ačkoli třeba daná osoba ani účastníkem daného řízení nebyla a nevěděla o tom, že vůbec probíhá. Co do důvěryhodnosti je pak už úplně bezvýznamné co takto dotčená osoba tvrdí, neboť daleko vyšší autorita, jakou soud bezpochyby je, uvedla opak.
Je proto zřejmé, že obrana dotčené osoby je velmi náročná, a bohužel, nikoli skutečně efektivní. Právní úprava v tomto ohledu neposkytuje dostatečnou ochranu. De lege ferenda lze tak uvažovat nad zavedením určité efektivnější obrany dotčených, zejména třetích osob, a nad posílením práva domáhat se náhrady za způsobené újmy. Současně je vhodné se důsledně zamyslet nad tím, zda tlak na rychlé soudní rozhodování nemá za důsledek obětování spravedlnosti samotného rozhodování.
Adam Černý, advokát a obhájce
