Se soudcem Nejvyššího správního soudu Karlem Šimkou o příčinách „soudcokracie“, ochraně individuálních práv, majetkových přiznáních a o významu správního soudnictví při ochraně svobod. Správní soudnictví je velmi liberální a užitečná instituce, „zapne“ se tehdy, a jen tehdy, má-li dotčená osoba pocit, že je jí ukřivděno, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Bývalý prezident Václav Klaus varoval v rozhovoru pro Českou justici před nárůstem vlivu správního soudnictví. Jak tuto kritiku vnímáte?
Pan prezident hovořil o „rozbujelém“ správním soudnictví jako o koncepčně sporné věci a součásti „soudcokracie“. Možná vás to překvapí, ale v jistém ohledu s ním souhlasím. On totiž – a to je myslím hlavní poselství jeho rozhovoru – varuje před narůstající „kulturou nároků“, před masivním přerozdělováním, jež je s touto kulturou spojeno, a před oslabováním ochrany tradičních základních práv, zejména práva vlastnického. A to mu bezezbytku podepisuji. Jen si myslím, že posilování role správního soudnictví a soudnictví obecně je důsledek těch jevů, před nimiž Václav Klaus varuje, a nikoli samostatně se objevivší záležitost.
V dnešní západní společnosti lze v této souvislosti vidět dva důležité momenty: Jednak se v ní masívně přerozděluje a veřejnoprávně reguluje. Skoro polovina HDP protéká veřejnými rozpočty a prakticky každá lidská činnost podléhá veřejnoprávní regulaci, a často velmi detailní, složité a administrativně i jinak pro ty, kteří jí podléhají, nákladné. Navíc ta regulace v mnoha částech byznysu fakticky rozhoduje, zda vyděláte, anebo proděláte. Tři příklady za vše – tržní pozice ČEZu se v krátké době dramaticky změnila v důsledku veřejnoprávních regulací na trhu s energiemi, konkrétně kvůli nástupu masivních dotací tzv. obnovitelných zdrojů energie. ČEZ sám o sobě neudělal nic „špatně“, on dokonce ve významné míře do těchto zdrojů investoval. Přesto vydělává za změněných podmínek méně než dříve. Kdyby proměna trhu s energií byla dána změnou chování spotřebitelů, cen vstupních surovin či čímkoli jiným tzv. „přirozeným“, byla by to smůla ČEZu a štěstí jiných; to se v tržní ekonomice stává dnes a denně. Ale zde do osudu firmy dramaticky promluvila veřejnoprávní regulace. Druhý příklad, z farmacie. Jestliže převážná část léčiv se v České republice prodává hrazením zdravotními pojišťovnami v systému veřejného zdravotního pojištění, pak klíčem k zisku farmaceutických firem je zařazení jejich produktů do seznamu takto hrazených léčiv, a to za tu „správnou“ cenu. A kdo o tom rozhoduje? Státní ústav pro kontrolu léčiv, veřejnoprávní regulátor. A konečně třetí příklad, který se týká prakticky každé běžné obchodní korporace (lidově řečeno firmy): Ta na daních odvede z přidané hodnoty, kterou vytvoří, kolem dvaceti procent na DPH a ještě jednou to samé na dani z příjmů právnických osob. Plus zaplatí něco na spotřební dani za benzín do svých vozidel, na silniční dani, na dani z nemovitostí aj. Dohromady kolem půlky její přidané hodnoty seberou daně. Pokud by jen třetinu z této půlky dokázala „ušetřit“, vydělá celkově o šestinu více. A to není málo. A kdo o tom rozhoduje? Finanční úřad, který aplikuje často velmi nejasné a neustále se měnící daňové zákony.
Ten druhý moment je, že všechny tyto veřejnoprávní regulace a samozřejmě i veškeré další, které se dotýkají subjektivních práv a povinností lidí či firem (a to jsou prakticky všechny), jsou stanoveny právem a toto právo je aplikováno příslušnými úřady. Zdůrazňuji, že v převážné většině případů nejde ani náznakem o politickou diskreci. Předseda vlády či prezident u nás nedává svým carským rozhodnutím, které by nemusel nikomu zdůvodňovat, dotace na zelenou elektřinu či lékové licence ani nevybírá daně. Vše dělají příslušné úřady vázané předem stanovenými a zdánlivě jednoznačnými právními pravidly, která předepisují, tu více, tu méně konkrétně, ale vždy nějak, za jakých podmínek ten či onen to či ono dostane, anebo nedostane.
Moc správních soudů plyne právě z této kombinace masívního přerozdělování a veřejnoprávních regulací na straně jedné a rozhodování správních úřadů podle právních pravidel na straně druhé. Protože správní soudy mají kompetenci rozhodovat vždy, když stát nebo jiná veřejnoprávní entita rozhoduje podle práva o věcech, které zasahují do veřejných subjektivních práv lidí. Jednoduše řečeno – dokud budeme mít kombinaci masivních regulací a právního státu, bude mít správní soudnictví spoustu práce. Oslabit správní soudnictví můžete dvěma způsoby: Můžete omezit státní regulace, čímž okamžitě berete správnímu soudnictví kompetence, neboť ono chrání jednotlivce před státem, ale ne před neúspěchem na trhu v normálních tržních podmínkách. Moc bych si přál, aby vývoj šel tímto směrem, ale realita je spíše opačná. Anebo můžete zrušit soudní kontrolu veřejné správy. Toho se ovšem bojím ještě více a v takovém státě bych nechtěl žít, neboť pak by státní aparát (de facto úřednictvo a trochu politici) byl naprosto všemocný, jelikož by nepodléhal žádné vnější kontrole a jeho rozhodnutí by byla konečná.
V čem ještě spatřujete přínos správního soudnictví?
Na správním soudnictví je skvělé a jeho moc omezující, že to není prokuratura, tedy nějaký všeobecný úřad pro dohled nad zákonností, ale soud. A soud, jak známo, může rozhodovat jen tehdy, podá-li k němu někdo žalobu. Konala-li veřejná správa, jak měla, rozumný člověk žalobu nepodá, a nerozumnému soud vysvětlí, že jeho žaloba není důvodná. Avšak jestliže veřejná správa konala špatně, „správný“ správní soud žalobci, který si stěžuje, vyhoví, ochrání jej a uvede veřejnou správu do patřičných mezí, a to fakticky s precedenčním účinkem (tedy i pro jiné obdobné případy). Správní soudnictví je v tomto smyslu podle mého soudu velmi liberální a užitečná instituce. „Zapne“ se tehdy, a jen tehdy, má-li dotčená osoba pocit, že je jí ukřivděno.
Nicméně pravda je, že správní soudnictví je za současného stavu věcí opravdu velmi mocné. Nejvyšší správní soud jako vrchol tohoto systému je vskutku fakticky v řadě ohledů konečným vykladačem veřejného práva, a tedy naprosto zásadním způsobem určuje, či spíše spoluurčuje, jaká bude veřejná politika v té či oné oblasti života. Uskutečňuje-li se politika prostředky práva, dělají v určité míře politiku soudy. Ale jak to chcete udělat jinak? Vždycky musí být nějaká konečná instance. Navíc ani to tak úplně neplatí, neboť konečná interpretace práva, včetně práva veřejného, dnes v Evropské unii fakticky vzniká v interakci vícero nejvyšších soudních instancí najednou – vnitrostátních nejvyšších a ústavních soudů, Evropského soudního dvora v Lucemburku a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nakonec je to tak, že žádný z těchto soudů není ve skutečnosti poslední instancí – každý je jí tak trochu a v něčem, a v něčem zase ne. Je to justiční polyarchie, tedy v podstatě systém rozptýlené moci, kde nikdo úplně nemá poslední slovo. Možná je to nakonec dobře, jelikož takto jsou aspoň tyto soudy vystaveny konkurenci idejí a musí se více snažit o to, aby jejich rozhodnutí byla přesvědčivá. A trochu se navzájem drží v šachu.
A ještě douška na závěr této otázky – v řadě ohledů stejné problémy najdeme i u soudnictví civilního. I ono v důsledku „rozlézání se“ státní regulace do nejrůznějších sfér lidského života získává nové kompetence, aniž by si to možná přálo. Vzpomeňme jen na antidiskriminační legislativu v oblasti pracovního práva, na ochranu spotřebitele či třeba z minula na regulaci nájmů.
Nebojte, správní soudy maturanty nepřezkušují
Neosobuje si NSS stále více pravomocí? Pro příklad třeba v otázce státních maturit?
Myslím, že na první z otázek jsem již v obecné rovině odpověděl. Neosobuje. Má je a vždycky je měl; správní soudnictví má v základních rysech kompetence stejné již skoro čtvrt století, neboť jsou dány článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Chráníme před prakticky jakýmikoli zásahy veřejné správy do práv jednotlivce. Do naší kompetence tedy spadají jakékoli veřejnoprávní regulace dávající jednotlivci práva nebo povinnosti. To, jaká práva či jaké povinnosti jednotlivec má, však nestanovujeme my, ale zákonodárce; my pouze vykládáme, jaký mají obsah a hranice. Čím více práv a povinností je, tím mocnějším se Nejvyšší správní soud stane. A naopak. Mým snem je, abychom o podstatnou část své agendy přišli. Aby zákonodárce spoustu regulací zrušil a nechal rozhodovat více trh. Ale obávám se, že tento sen se mi nesplní.
Ke státním maturitám: Zde máme kompetenci rozhodovat prostě proto, že i tady stát (jsou to státní, tedy veřejnoprávní maturity, žádná soukromá zkouška!) rozhoduje o právech a povinnostech jednotlivce. Maturita, stejně jako řada jiných institutů tohoto typu (absolvování vysoké školy, docentury a profesury, advokátní či justiční zkouška a spousta jiných profesních zkoušek nebo certifikací jako pilotní zkouška, zkouška k získání řidičského oprávnění aj.) jsou v podstatě regulační opatření veřejné moci. Bez maturity či vysoké školy máte výrazně horší šance na profesní uplatnění a některé profese jsou vám úplně uzavřeny. Advokátní zkouška je klíčový moment na cestě k advokátní licenci, a tedy „vstupenka“ do regulovaného a pořád docela výnosného odvětví advokátních služeb. Totéž platí i o jiných zkouškách. Kdyby o vstupu do odvětví rozhodoval pouze trh a neexistovaly veřejnoprávní regulace tohoto typu, správní soudnictví by do zkoušek nemělo co mluvit. Ale není tomu tak, a snad z dobrých důvodů. Přece jen asi je lepší, a proto se na tom asi společnost demokraticky dohodla, že určité profese lze vykonávat pouze tehdy, prokáže-li dotyčný určité znalosti či schopnosti při zkoušce, kterou veřejná moc organizuje. Pak ale je třeba hlídat regulátora či hlídače vstupu do odvětví. Hlídat, že předem říká, aspoň rámcově, co má zkoušený umět, že zkoušející otázky klade srozumitelně a logicky, že za správné odpovědi považuje to, co odpovídá současnému stavu vědeckého poznání atd. Nebojte se, správní soudy maturanty nepřezkušují. Pouze zkoumají, zda se maturity odehrály podle pravidel, která si sama veřejná moc stanovila v zákoně, jenž jejich konání upravuje. A empirie nám dává za pravdu, že soudní kontrola maturit je rozumná, vede k pořádku a kultivuje samotnou veřejnou moc – třebaže každý rok maturují desítky tisíc studentů, k soudům se dostane pár desítek případů. Zřejmě si všichni uvědomili, co mají dělat – zkoušející, že mají zkoušet férově, nadřízené orgány, že stížnosti studentů na zkoušející musí prověřit, poctivě se jimi zabývat a vyhovět jim, jsou-li důvodné, a studenti, že stěžovat si u soudů si má smysl pouze v těch spíše vzácných případech, kdy při zkoušce opravdu došlo k faulům, které nebyly napraveny.
Proč by měl podle dalšího rozhodnutí NSS vědět kdokoli o tom, kolik bere například uklízečka v mateřské škole?
Zrovna o uklízečce to podle našeho rozhodnutí každý vědět nemá (viz bod 98 usnesení našeho rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2004, č. j. 8 As 55/2012 – 62). Ale o vedoucím úklidu, který jí šéfuje, již ano, samozřejmě pokud jde o obecní mateřskou školku; do platů v soukromých firmách či institucích nikomu nic není, což jsme také jasně a důrazně řekli (viz bod 105 usnesení).
A proč jsme zákon o svobodném přístupu k informacím vyložili tak, že se vztahuje i na platy ve veřejné sféře (až na výjimky v podobě právě uklízeček a podobných činností pomocné nebo servisní povahy)? Zase to souvisí s tím, co jsem na úvod říkal o správním soudnictví, a sice s povahou moderního státu. Ten vynakládá obrovské prostředky, které vybere od lidí, a řeší kde co. To, zda je vynakládá hospodárně a zda i jinak dělá, co má, se kontroluje jednak politicky (v periodicky se opakujících volbách), jednak systémem nejrůznějších vnitřních kontrol a jednak – a to je vcelku novinka stará tak dvacet třicet let – poskytováním informací veřejnosti.
Náš zákon o svobodném přístupu k informacím prosadili kdysi, koncem krásného období 90. let 20. století, budete se divit, liberálové, zejména Oldřich Kužílek a lidé, s nimiž spolupracoval, žádní levicoví extremisté. Vychází z jednoduché ideje. Stát není účelem o sobě, je to servis, který si lidé vytvořili pro sebe samotné. Není ničím posvátným, nedotknutelným, tajemným, neproniknutelným. Ale lidé, kteří jeho jménem jednají (politici, úředníci, soudci atd.), mají přirozenou tendenci se uzavírat do sebe, trochu zapomínat, k čemu vlastně jsou a jaký je jejich úkol, a se svými pravomocemi zacházet někdy trochu svévolně a pro sebe výhodně. A proto je třeba účinné veřejné kontroly. A jelikož moderní stát je rozsáhlý a vnitřní kontrolní mechanismy ani klasická politická kontrola prostřednictvím voleb nemusí stačit, je vhodné umožnit i tuto vnější kontrolu. Stát nemá být tajemný a o své činnosti má poskytovat všechny dostupné informace vyjma případů, kdy to z povahy věci není možné či vhodné (činnost tajných služeb; některá policejní vyšetřování; věci, které musí být utajeny z důvodů bezpečnostních či taktických; osobní údaje, které stát shromažďuje aj.).
Platy lidí ve veřejné správě ničím takovým nejsou. Jistěže jde o osobní údaj, ale ne o takový, který by musel zůstat utajen. Ocituji pár vět z našeho usnesení (bod 82), s nimiž se plně ztotožňuji: „Informaci o výši platu (mzdy) nebo jiného peněžního plnění zaměstnance placeného z veřejných prostředků především nelze považovat za informaci, která by jej v případě zveřejnění difamovala nebo jinak snižovala jeho lidskou důstojnost, neboť sama o sobě výše platu žádný negativní informační obsah nemá. Plat je v typové i v individuální rovině odrazem hodnoty zaměstnavatelem „kupované“ práce a rámcově by se platy obdobně zdatných zaměstnanců v obdobných pozicích za obdobných podmínek měly sobě blížit. Obecná představa o výši platů poskytovaných z veřejných prostředků se stěží zcela míjí s realitou, neboť vzhledem k tomu, jaký podíl mezi všemi zaměstnanci tvoří zaměstnanci placení z veřejných prostředků, má prakticky každý zkušenost, přinejmenším dílčí, zprostředkovanou či z doslechu, o obecných platových poměrech ve veřejné sféře. Získat negativní konotaci může informace o platu zásadně jen za situace, kdy je plat poskytován jinak než podle zákonných pravidel, například neadekvátně vysoký, neodpovídající skutečné povaze vykonávané práce a zastírající skutečný stav věcí. Významným účelem poskytování informací o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků je právě prevence neadekvátního, zneužívajícího rozhodování o platech a vytvoření možnosti, aby se na takovouto neadekvátní praxi ve veřejném prostoru upozornilo, a tím byly příslušné osoby motivovány k nápravě.“
Chápu, že naše judikatura posunula některé tradiční představy o fungování veřejné správy, a je mi jasné, že naše rozhodnutí nebude přijímáno všude s nadšením. Trvám však na tom, že žádný argument odpůrců transparence není při důkladném zvážení dost přesvědčivý – ani závist (viz bod 83 našeho usnesení), ani například hrozba platové nivelizace (bod 84). Ale to by bylo téma na samostatný a rozhodně ne jednoduchý rozhovor. Odpůrcům v první řadě doporučuji si opravdu důkladně přečíst naše usnesení, je dlouhé, detailní a snaží se vypořádat se všemi relevantními argumenty, které byly k danému problému vyřčeny.
Víte, náš soud řeší kauzy podle zákona o svobodném přístupu k informacím už 12 let a od začátku je to neutuchající boj mezi žadateli o informaci a veřejnou správou. Úředníci odmítají základní filosofii toho zákona, a sice že každý se může ptát na cokoli, i když pro to třeba nemá žádný závažný osobní důvod, a že informace se zásadně poskytují a jen výjimečně neposkytují. Myslím, že v tomto ohledu je v naší veřejné správě pořád příliš mnoho jakési „rakouské“ autoritářské, vrchnostenské mentality. Úředníci (ale i soudci či státní zástupci, u nich je to úplně stejné) se často považují za „majitele“ státu, a ne za ty, kteří jsou placeni, aby pro lidi řešili problémy.
Do jaké míry souvisí vzrůst agendy NSS s otázkou, že se normativní právo stále více mění v nárokové?
Velmi. Hovořil jsem o tom už výše. Veřejné právo dává jednotlivci jednak právo nebýt státem rušen, zdaňován, trestán, obtěžován, reglementován či jinak trápen nad rámec zákona a umožňuje mu dělat si, co chce, pokud mu to zákon nezakazuje. Zde správní soudnictví chrání jednotlivce zejména v oblasti daní, regulace podnikání, nakládání majetkem (třeba stavět si na svém pozemku stavbu, těžit dřevo ve svém lese, užívat svého domu dle libosti, jezdit autem), šíření informací apod. V těchto případech nejde o nároky, ale o jakási negativní práva – správní soudnictví chrání před tím, aby stát jednotlivce omezoval v jeho svobodě nad rámec zákona.
A pak máme situace, kdy jednotlivec má zákonem daný nárok na plnění od státu. Na důchod, na podporu v nezaměstnanosti, na nejrůznější sociální dávky či věcná plnění v různých složitých životních situacích, na zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění. Patří sem i nejrůznější účelové dotace, ať již třeba z evropských fondů nebo přímo z našeho rozpočtu (v posledku je to jedno, neb oboje nakonec financují daňoví poplatníci a administruje stát). Zde jde samozřejmě o nároky podmíněné určitými zákonem stanovenými předpoklady.
Čím více možných ohrožení svobody jednotlivce ze strany státu a čím více nároků, které má jednotlivec vůči státu, tím více kompetencí pro správní soudnictví. A opět, nejde to jinak ani u těch nároků – jestliže zákon říká, že důchod či jiné plnění dostanete za těch či oněch podmínek, a za jiných ne, tak prostě správnímu soudnictví nezbývá než zaprvé zkoumat, co vlastně zákon za podmínky stanoví (to často nebývá vůbec jasné), a za druhé ověřit, že úřad správně posoudil, zda podmínky byly naplněny, anebo ne.
Na druhé straně to s kritikou „kultury nároků“ nepřehánějme. Vždycky mě štve, a to jsem opravdu spíše liberál a nepřítel velkého přerozdělování, když slyším paušální nadávky na sociální práva. Každá doba považuje určitou úroveň materiálního zabezpečení a jistého lidského komfortu za standardní. To, co považujeme dnes za standard, by před třiceti lety byl luxus, a dnešní sociální minimum by tehdy byl často ještě standard. Důležité podle mého je, aby nároky, které společnost jednotlivcům přizná a které se tím pádem stanou v řadě případů i soudně vymahatelnými, byly přiměřené jejím možnostem v dané době. Abychom těmi nároky a jejich uspokojováním neprojídali podstatu, abychom nebrali lidem motivaci se snažit, abychom nevytvářeli kulturu závislosti na státu, abychom nevyháněli do ciziny schopné lidi, kteří zde podnikají a vytvářejí bohatství i pro ostatní. Jsem ovšem moc rád, že žiji ve společnosti, kde nikdo neumírá hlady, kde každému se dostane aspoň základního zaopatření a kde i ti, kteří patří k nižším sociálním vrstvám, žijí lidsky důstojný život. Nakonec se v takovéto společnosti žije lépe i těm, kteří (nyní) pomoc od státu nepotřebují. K tomu, aby to takto fungovalo, potřebujeme jistou míru přerozdělování, jistou míru sociální solidarity, a tedy i instituty sociálního státu.
Personální stabilita vs. manažerská operativnost
Některé personální kompetence, jako je odvolávání různých státních funkcionářů, by ale měly zůstat v gesci výkonné moci, ne?
No, ono to není tak jednoduché. V právním státě soudní kontrole podléhá fakticky vše. Nemysleme si, že pokud něco vypadne z kompetence správního soudnictví, „uteče“ to soudům obecně. Vůbec ne. V podstatě jde jen o to, která větev soudní moci bude kontrolu provádět (zda správní soudnictví, anebo civilní soudy, anebo výjimečně pouze Ústavní soud), což je ta méně důležitá otázka, neb zde jde jen o kompetence. Důležitější je, za jakých zákonných podmínek se jmenování a odvolání z funkce provádí. Čím přísněji a konkrétněji jsou ty zákonné podmínky stanoveny, tj. čím méně diskrece má ten, kdo jmenuje či odvolává, tím větší roli hraje soud. A zase, jde o to, co chceme. Jsou funkce, kde je důležitá především manažerská kompetence toho, kdo ji vykonává. Tam by asi měl převládat systém čistě pracovněprávní, tj. nadřízený jmenuje a odvolává v podstatě bez konkrétních zákonných důvodů, na základě čistě manažerské či jakékoli jiné (politické, vztahové atd.) úvahy. Zde je soudní kontrola minimální a zneužití moci ze strany toho, kdo jmenuje či odvolává, musí zajistit jiné mechanismy (politická odpovědnost, mediální a veřejný tlak atd.). Jsou ale funkce, kde je třeba před manažerskými aspekty dát přednost jisté personální stabilitě a především „odstínění“ dotyčné osoby od vůle nadřízených, od tlaku jiných orgánů či od politiky. Typicky jde o tzv. nezávislé správní úřady, zejména regulační, jako ČNB, ÚOHS, ČTÚ aj. a o vedení soudů a zřejmě i státních zastupitelství. Zde se kýženého efektu dá docílit zejména kombinací pevně stanovených a spíše delších funkčních období a ztížené možnosti odvolání z funkce před skončením funkčního období. A v takových případech samozřejmě role soudů, ať již správních nebo pracovněprávních, je klíčová, neboť musí v případě odvolání přezkoumat, zda byly zákonné důvody k takovému kroku dány.
Opravdu je třeba, aby zákonodárce předem pečlivě vážil, co chce – zda personální stabilitu a nezávislost dotyčného funkcionáře s rizikem, že neschopného jen tak z funkce nedostanu, anebo možnost rychlé manažerské reakce s rizikem personální nestability a z toho plynoucích nevýhod. Oba modely mají své varovné příklady a ne vždy je manažerský model, který leckdo vzývá, ten nejlepší – vzpomeňme například na nekonečné střídání šéfů Ředitelství silnic a dálnic. Na druhé straně existuje příklad ze Slovenska, kde rigidní model soudní samosprávy dlouhá léta udržoval v různých funkcích poněkud problematického předsedu Nejvyššího soudu.
Jak se díváte na chystanou úpravu prokazování původu majetku?
Trochu se tomu zákonu věnuji, neboť Nejvyšší správní soud je jedním z připomínkových míst v legislativním procesu, a jsem z jeho dosavadní podoby poněkud vyděšen. Popírá zásadu vyvratitelné domněnky poctivosti vlastnictví a hlavně je nepřípustně retroaktivní. Pokud chce někdo „řešit“ minulost, která je daňově prekludována, má k tomu použít především nástrojů trestního práva, jde-li to. Od daňové správy či jiných orgánů si mají policisté a státní zástupci opatřit informace a použít jejich odborných a analytických schopností. Ale tady je snaha určité majetky zpětně prohlásit za svým způsobem protizákonně nabyté a dodatečně je za pomoci tzv. „zdanění“ z větší části zkonfiskovat.
Já lidsky chápu hněv lidí, kteří mají pocit, že leckdo v nedávné minulosti získal majetek podezřelým způsobem. Ať již podezřelou privatizací nebo proto, že se dostal k podezřele výhodným veřejným zakázkám. V politické rovině je logické, že vláda chce vyhovět této poptávce. Ale právní stát je a zůstane právním jen tehdy, když se rozhodování jeho orgánů bude opírat o prokázaná fakta, a ne o podivné domněnky, a pokud povinnosti, včetně daňových, nebudou ukládány zpětně, ale pouze do budoucna. Aby lidé předem věděli, jak se mají chovat a na co si dát pozor.
Pokud toto přestává platit, začínám se bát podobného vývoje jako po roce 1945. Začalo to znárodňováním velkých majetků a skončilo komunistickým převratem a totálním postátněním ekonomiky. Tak extrémní to snad nyní nebude, ale i přesto bych v dnešní rozbouřené době byl velmi ostražitý, připravují-li se zákony, které zásadním způsobem zpochybňují ochranu vlastnického práva. Tady končí legrace a začíná boj o základy ústavního systému.
Co podle vás dnes nejvíce ohrožuje svobody českých občanů?
To, že si lidé své svobody a možností, které jim dává, neváží. Že si neuvědomují, jak je svoboda nesamozřejmá. A v jak komfortní situaci se dnes nacházíme. A že poměry se mohou změnit k horšímu nenápadně, po dílčích zdánlivě neškodných krůčcích, a přitom velmi rychle.
Víte, každý je tak trochu ideovým dítětem jisté doby. Já hodnotově a politicky rozum bral v době „sametové revoluce“ roku 1989 a v letech následujících. Kolem revoluce mi bylo sedmnáct. A dobře si pamatuji časy komunistického režimu předtím. Tu šeď, bezčasí, stísněnost, autoritářskou a panovačnou povahu tehdejších institucí od školy přes úřady až po policajty. Ten podivný strach z toho, jak „oni“ mohou škrtem pera ze dne na den změnit moji budoucnost. Vyhodit mě ze školy, z práce, zavřít mi cestu k zajímavým věcem. Jak proti „nim“ prakticky není obrany, neboť mají v rukou celý stát. Nemožnost svobodně cestovat. Takový flashback: V roce 1986 jsem si koupil jakousi knížku o lanovkách ve světě. A říkal si, snad se mi během příštích deseti, dvaceti let podaří vyjet aspoň jednou na Západ a vidět třeba v Zermattu tamní úžasnou lanovku na Malý Matterhorn… A za tři roky režim padl a od té doby jsem byl v Zermattu možná osmkrát. V zimě i v létě… Sorry, v některých ohledech opravdu nemám co řešit.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale svoboda je po životě a zdraví to nejcennější, co člověk může mít. A měl by velmi pečlivě vážit, pokud ji jiným lidem omezuje. I když si třeba myslí, že je to pro jejich dobro. Jeden aktuální příklad: Nikdy jsem nekouřil a asi ani v budoucnu nezačnu. Nelibuji si v zakouřených pivnicích, nýbrž ve fajnových restauracích s vytříbenou kuchyní, a ty jsou dnes vesměs nekuřácké. Takže by mi mohlo být šuma fuk, jestli se v restauracích zakáže kouřit, anebo ne. Ale jsem rozhodný odpůrce takového všeobecného zákazu. Protože nám zbytečně bere kus svobody. Svobody se sami rozhodnout, co dělat a co ne, a přijmout výhody i rizika svého rozhodnutí. Jít do kuřácké hospody či v ní jako číšník pracovat, a užít si s kamarády pokecu nad pivkem a cigárem či vydělat více peněz, než kolik bych měl vedle jako prodavač v Tescu, ale riskovat přitom třeba rakovinu plic. Anebo do ní nejít či v ní nepracovat a ty možné příjemné věci si odepřít, ale snížit zdravotní riziko.
Ke svobodě bychom se měli chovat velmi pozorně. Omezovat ji jen tehdy, jsou-li společenské přínosy takového omezení zjevné a nepopiratelné, a vždy ji z dostupných způsobů omezit tím nejméně invazivním. In dubio pro libertate. V judikatuře našeho soudu tomu říkáme „princip subsidiarity a minimalizace zásahu“ do práv či svobod jednotlivce. Tohle sousloví v našich rozhodnutích naleznete docela často. Myslím, že i proto je naše správní soudnictví spíše naděje než hrozba.
Dušan Šrámek
