Evropské unii vznikl vážný problém: Část Lisabonské smlouvy nemůže být platná, protože je neslučitelná s unijním právem. Rozhodl o tom v prosinci 2014 Soudní dvůr EU, když oznámil, že přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech není slučitelné s právem Evropské unie – mimo jiné proto, že Evropská unie není stát. V roce 2009 však členské státy podepsaly Lisabonskou smlouvu, která ustanovení o přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod obsahuje. Rozhodnutí Soudního dvora je tak opakem toho, co obsahuje Lisabonská smlouva.
K mimořádně závažnému závěru dospěli soudci nejvyšší soudní instituce Evropské unie – Soudního dvora EU v závěru roku 2014: Návrh dohody o přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech není s ustanoveními unijního práva slučitelný, uvádí se ve zprávě Soudního dvora z 18. prosince 2014.
Komise se na Soudní dvůr EU se žádostí o posudek ohledně slučitelnosti s přistoupením EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod obrátila v červenci 2013, tedy čtyři roky poté, co členské státy EU podepsaly Lisabonskou smlouvu. Mnozí politici dlouhodobě počítali s přistoupením EU k Úmluvě o lidských právech takřka s jistotou, právě proto, že článek 6 Lisabonské smlouvy s takovou jistotou o přistoupení k Úmluvě o lidských právech hovoří.
Článek 6 Lisabonské smlouvy říká:
1. Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy. Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiž se řídí její výklad a použití, a s náležitým přihlédnutím k vysvětlením zmíněným v Listině, jež uvádějí zdroje těchto ustanovení.
2. Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této úmluvě se nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami.
3. Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.
Tuto jistotu Soudní dvůr EU svým rozhodnutím zrušil. „Ve vyhlášeném posudku Soudní dvůr nejprve připomněl, že problém neexistence právního základu pro přistoupení Unie k Evropské úmluvě o lidských právech byl vyřešen Lisabonskou smlouvou, načež zdůraznil, že jelikož nelze Unii považovat za stát, musí být při tomto přistoupení zohledněny zvláštní rysy Unie, a právě to vyžadují podmínky pro přistoupení stanovené v samotných Smlouvách,“ uvedl k tomu ve zprávě Soudní dvůr EU.
Skutečnost, že Soudní dvůr konstatuje, že EU nelze považovat za stát, znamená, že ve vztahu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a k Evropskému soudu pro lidská práva je EU rovna kterékoli jiné mezinárodní organizaci – například OSN nebo NATO. Vysokými smluvními stranami ovšem mohou být pouze suverénní státy. Pouze jednotlivé státy totiž mohou zaručit na území podléhající jejich jurisdikci proveditelnost závazku o lidských právech a svobodách. Ani NATO nebo OSN nemůže být souzeno před Evropským soudem pro lidská práva pro údajné porušování lidských práv, vždy jsou souzeny jen státy Úmluvy, které jsou povinny lidská práva reálně zaručit a zajistit jejich dodržování.
Navíc členské státy EU předaly část své suverenity Evropské unii, což situaci ještě více komplikuje. Evropský soud pro lidská práva by po přistoupení EU k Úmluvě mohl rozhodovat o neslučitelnosti některých zákonů EU s Úmluvou o lidských právech, a tudíž jejich neplatnosti, avšak členské státy EU musí legislativu EU přijímat povinně.
„Podají-li Unie nebo členské státy návrh na vstup do řízení jako spolužalovaní ve věci před ESLP, musí prokázat, že jsou splněny podmínky jejich účasti v řízení, a ESLP o tomto návrhu rozhodne z hlediska hodnověrnosti předložených argumentů. V rámci této kontroly by byl ESLP nucen posuzovat pravidla unijního práva upravující rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy a kritéria přičitatelnosti jejich aktů nebo opomenutí. V tomto ohledu by ESLP mohl přijmout konečné rozhodnutí, které by bylo pro členské státy i pro Unii závazné. Kdyby bylo ESLP umožněno přijmout takové rozhodnutí, hrozilo by, že tím bude narušeno rozdělení pravomocí mezi Unii a její členské státy,“ uvádí příklad budoucího rozhodování Soudní dvůr Evropské unie.
Další absurdní situace by nastala tím, že o legislativě EU a o stížnostech občanů, organizací, nebo dokonce jednotlivých států EU proti Evropské unii by rozhodovali soudci ze zemí, které nejsou členy EU, tedy z Ruska, Turecka, Ukrajiny, Ázerbajdžánu nebo Norska. Evropský soud pro lidská práva se totiž skládá z 47 soudců, po jednom soudci z každé členské země Rady Evropy. EU by tedy jako smluvní strana Evropské úmluvy o lidských právech měla jednoho soudce, avšak v Evropském soudu pro lidská práva, v jeho sekcích i ve Velkém senátu rozhoduje 19 soudců ze zemí, které nejsou členy Evropské unie.
Nastala by tak situace, kdy by EU jako organizace byla kontrolována externě, zvenčí, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva by pro ni a všechny členské země byla závazná, zatímco rozhodnutí Soudního dvora EU nejsou a nebyla by závazná pro ESLP, vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora EU.
Irena Válová
