V ČR opět narůstá počet odposlechů a dochází k jejich nadužívání, aniž je náležitě hodnocena jejich přiměřenost a šetřena práva odposlouchávaného. Toto nelichotivé zjištění konstatuje Unie obhájců ČR ve svém stanovisku ke Dni lidských práv, který se slaví 10. prosince. K nadužívání odposlechů dochází především u Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). U zmíněného útvaru navíc nedochází k zákonné infomační povinnosti odposlouchávaných osob. To přesně koresponduje se zjištěními, která v této souvislosti uvedla už dříve Česká justice.
Unie obhájců ČR se v reakci na opakované informace o stoupajícím počtu prováděných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu obrátila s žádostí o informace na ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo vnitra, policejní prezidium a na Nejvyšší soud České republiky. Současně shromáždila další veřejně dostupné dokumenty a analýzy, zejména pak Analýzu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR za rok 2013, zpracovanou Policejním prezidiem ČR.
„Unie obhájců ČR zdůrazňuje, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je závažným zásahem do základních lidských práv odposlouchávaného občana – práva na soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod a práva na tajemství zpráv podávaných telefonem podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod. K takovému zásahu může dojít za podmínek stanovených v § 88 TŘ, avšak vždy při tom musí být šetřena podstata a smysl odposlechů, a rovněž práva odposlouchávaného občana,“ píše se ve stanovisku. Současně obhájci upozorňují na to, že kromě splnění podmínek uvedených v trestním řádu je třeba posuzovat i zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti odposlechu ke sledovanému účelu. Stejně tak má být jasně definováno právo odposlouchávaných osob na soudní přezkoumání zákonnosti nařízeného odposlechu, nestanoví-li zákon závažné důvody, proč by jim mělo být toto právo odepřeno.
UO ČR poukazuje na odlišný přístup orgánů činných v trestním řízení k nutnosti užití odposlechů, přičemž z uvedené statistiky vyplývá, že zejména v případě Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dochází k nadužívání odposlechů, aniž je náležitě hodnocena jejich přiměřenost a šetřena podstata i smysl práv odposlouchávaného. Z policejní statistiky totiž vyplývá, že více než pětina všech odposlechů nepřinesla žádné relevantní informace využitelné v trestním řízení.
Kritice se nevyhnula ani informační povinnost, a opět je zde největší problém u ÚOOZ. Ten měl v roce 2013 povinnost informovat o provedeném odposlechu celkem 240 osob a neinformoval nikoho. Útvar odhalování korupce a finanční kriminality měl v roce 2013 povinnost informovat 59 osob a informoval pouze 4 osoby. Navíc, na rozdíl od policie soustava státního zastupitelství ani soudů takovou statistiku vůbec nevede. „Tato skutečnost je alarmující, zejména uvědomíme-li si, že jsou odposlechy zásahem do ústavou zaručených práv a tyto zásahy jsou zcela mimo jakoukoliv kontrolu odpovědných orgánů,“ píše se v této souvislosti ve stanovisku. Proto se Unie domnívá, že orgány činné v trestním řízení přistupují k plnění informační povinnosti značně nedbale. „Tyto orgány zneužívají podle názoru Unie obhájců ČR nedostatečného (spíše žádného) zákonného vymezení orgánu, který by měl plnění informační povinnosti kontrolovat, a toho, že se odposlouchávané osoby o odposlechu vůbec nedozvědí. A pokud se o něm dozvědí, nemají zákonnou možnost s tím cokoliv dělat. Tedy v duchu hesla kde není žalobce, není soudce.“
Unie obhájců ČR poukazuje i na nejasný výklad § 88 odst. 9 TŘ, který stanovuje výjimky z povinnosti informovat občany o provedeném odposlechu podle § 88 odst. 8 TŘ. Jedná se o to, zda platí zároveň podmínka zákonem stanovené hranice pro povolení odposlechů a současně i účasti na organizovaném zločinném spolčení. „Tato nejasnost nebyla dosud Nejvyšším soudem ani jinak vyjasněna a je pravděpodobně jednou z příčin, proč tabulky Policejního prezidia obsahují dvě samostatné položky.“
Nedostatky zjistila UO ČR i v těch případech, kdy nebránila informační povinnosti žádná zákonná překážka. Podle publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu z uplynulých čtyř let nebyl navrhovatel ve dvou případech bezodkladně informován příslušnými orgány o uskutečněném odposlechu, a tedy nemohl splnit podmínku podání návrhu k Nejvyššímu soudu. V jednom řízení byl navrhovatel informován až po dvou letech a pěti měsících. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že se jedná o vadu, ale nevyvodil z tohoto žádné důsledky pro trestní řízení ani stěžovatele. V dalším řízení Nejvyšší soud rovněž pouze konstatoval pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale dál se důsledkům tohoto pochybení nevěnoval. „Unie obhájců konstatuje, že za celou dobu své existence nevydal Nejvyšší soud v této záležitosti sjednocující stanovisko podle § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v němž by se problematikou uvedenou pod body VII. a XI. tohoto stanoviska zabýval, ani ze zjištěného pochybení nevyvodil žádné důsledky.“
Unie proto konstatuje závažný nedostatek právní úpravy přezkumu zákonnosti nařízeného odposlechu Nejvyšším soudem. Předpokladem takového přezkumu je totiž právě poskytnutí informace o tom, že byla dotyčná osoba odposlouchávána. Pouze v takovém případě může odposlouchávaná osoba podat podle § 88 odst. 8 TŘ ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu. Osoby, jimž však informace nebyla doručena, takovou možnost přezkumu zákonnosti podle zákona nemají. „Unie obhájců ČR považuje tuto právní úpravu za neústavní, neboť osobám, do jejichž práva bylo odposlechem zasaženo, zakládá nerovné postavení před zákonem a dává jim rozdílnou možnost přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu. Někteří ji mají, jiní nikoliv, aniž jsou pro to legitimní důvody, a o tom, zda bude zákonnost příkazu k odposlechu přezkoumávána Nejvyšším soudem, rozhoduje vůle toho, kdo informaci o odposlechu poskytne nebo spíše (byť možná neoprávněně) neposkytne. Trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje orgán, který by mohl přezkoumat oprávněnost neposkytnutí informace o provedeném odposlechu podle § 88 odst. 9 TŘ, případně sjednotit praxi v této oblasti.
Nejvyšší soud za celou své činnosti pouze v jednom případě zjistil nezákonnost příkazu k provedení odposlechu. To svědčí buď o tom, že ve většině případů postupují orgány činné v trestním řízení v souladu se zákonem, nebo jej naopak porušují, ale oprávněné osoby nejsou v rozporu se zákonem o provedeném odposlechu informovány a Nejvyšší soud nemůže plnit svoji kontrolní úlohu. „Řešením problémů by mělo být jednak vyjasnění informační povinnosti ze strany státního zastupitelství a soudů včetně nezbytných výstupů, a jednak vnější kontrola informační povinnosti, kterou by s ohledem na dělbu moci měl provádět parlamentní orgán, nejspíše Stálá komise pro kontrolu operativní techniky,“ říká člen UO ČR, advokát Václav Vlk. „Určitě se rozšíření této kontrolní činnosti nebráním, a naopak bych ji uvítal,“ říká předseda „velkého ucha“ poslanec Daniel Korte (TOP 09). „Prvotním problémem ovšem je, že nemáme patřičná data, z nichž bychom mohli vycházet, a tak při současné úpravě postrádá taková kontrola smysl.“ Poukazuje přitom shodně jako UO ČR na neexistenci statistických údajů z resortu MS.
Dušan Šrámek
Otázky kladené Unií obhájců ČR:
– ministryni spravedlnosti prof. JUDr. Heleně Válkové, CSc.: Jakým způsobem je ministerstvem spravedlnosti evidováno a zejména kontrolováno řádné plnění informační povinnosti stanovené soudcům a státním zástupcům § 88 odst. 8 trestního řádu?
– nejvyššímu státnímu zástupci JUDr. Pavlu Zemanovi: Jakým způsobem je Nejvyšším státním zastupitelstvím, popř. jinými stupni státního zastupitelství evidováno a zejména kontrolováno řádné plnění informační povinnosti stanovené státním zástupcům § 88 odst. 8 trestního řádu?
– ministrovi vnitra Milanu Chovancovi: Jakým způsobem je ministerstvem vnitra kontrolováno řádné plnění informační povinnosti stanovené příslušnému policejnímu orgánu § 88 odst. 8 trestního řádu?
