Český stát zasáhl do práva na soukromí dvou rodiček Šárky Dubské a Alexandry Krejzové, když jim znemožnil přivést na svět dítě doma s pomocí porodní asistentky. Cíl českého státu ochránit narozené dítě a jeho matku, však byl bez všech pochyb legitimní a v souladu se zákonem. To však neznamená, že zájem ženy porodit dítě doma je oslaben. Český stát by měl uvážit korekci systému. Vyplývá to z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který soud vynesl 11. prosince.
Poprask se strhl mezi zastánci přirozených porodů doma i mezi lékaři a politiky po vyhlášení očekávaného rozsudku v případu Šárky Dubské a Alexandry Krejzové. Obě podaly k ESLP stížnost na Českou republiku, že zákonem znemožňuje domácí porod vedený asistentkou. Zatímco matky, které chtějí rodit doma, se cítily dotčeny, když jim soud nedal za pravdu a neodsoudil Českou republiku za porušení práva na soukromý život, ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček naopak označil rozsudek za důkaz bezchybnosti českého zákona.
Zatímco nespokojená zástupkyně jedné stěžovatelky chce požádat Evropský soud pro lidská práva o postoupení případu k Velkému senátu, místopředseda výboru pro zdravotnictví, porodník Bohuslav Svoboda, už v televizi ohlásil zákon nový, který vyloučí volbu. Podle Bohuslava Svobody jde-li o porod dítěte, žádná volba neexistuje.
Obě strany se mýlí: rozsudek konstatoval, že stát do práva rodiček na soukromý život zasáhl, nikoli že nezasáhl, že zájem ženy porodit dítě doma stále existuje a že by s tím Česká republika měla něco dělat. Česká republika ve skutečnosti nebyla odsouzena pouze „podmíněně“ a ke skutečnosti, že nakonec český stát nebyl odsouzen za porušování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, přispěla statistika nízké úmrtnosti novorozenců ve srovnání s jinými státy, která je součástí rozsudku, ale také fakt, že český stát pro některé ženy ponižující porod a nucený pobyt v ústavu letos zákonem zmírnil a žena může porodit v ústavu s asistentkou a odejít po 24 hodinách. Z hlediska práva pak hrála roli legitimita cíle státního zásahu do soukromí, soulad se zákonem a přiměřenost jako kritérium pro „nezbytnost“ opatření v demokratické společnosti.
Obě rodičky si u Evropského soudu pro lidská práva stěžovaly na porušení článku 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
Článek 8 Úmluvy:
1.Každý má právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Veřejná autorita nebude zasahovat do tohoto práva kromě případu, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti nebo udržení ekonomické úrovně země, z důvodu prevence veřejného pořádku a kriminality, z důvodu ochrany zdraví nebo morálky, nebo z důvodu ochrany práv a svobod druhých.
S otázkou, zda stát zasáhl do lidského práva rodiček, se ESLP vypořádal jednoznačně: „S ohledem na hluboký koncept soukromého života ve smyslu Článku 8 včetně práva na osobní autonomii a fyzickou a psychickou integritu, Soud shledal, že nemožnost stěžovatelek, aby se jim dostalo asistence porodních asistentek při domácím porodu, vyústila v zásah do jejich práva na respektování jejich soukromého života,“ uvedl doslova v rozsudku Dubská a Krejzová v. Česká republika. Poté, co Soud konstatoval, že k zásahu do práva na soukromí došlo, položil tři otázky jako test, zda takovým zásahem byla nebo nebyla porušena Úmluva o lidských právech a základních svobodách.
Byl takový zásah „v souladu se zákonem“?
Soud uvedl, že domácí porod není v České republice zakázán, avšak zákon obsahuje takové technické podmínky porodu, která nelze v soukromých domovech splnit. Poté konstatoval, že chování samotných stěžovatelek, které dokázaly i z ne zcela jasně hovořícího zákona, který domácí porod přímo nezakazuje, vyvodit, že ve skutečnosti domácí porod není dovolen, je důkazem, že český zákon ve fakticky domácí porod vyloučil a ženy si to uvědomovaly.
„Avšak zatímco Soud uznává, že zde mohly být určité pochyby týkající se jasnosti zákonných ustanovení, současně shledává že žadatelky byly schopny předvídat, co bylo za těchto okolností rozumné, že asistence zdravotního profesionála při domácím porodu nebyla zákonem povolena. Z tohoto důvodu shledává, že zásah, kterého se týká otázka, byl ,v souladu se zákonem´ ve vztahu k článku 8 §2 Úmluvy,“ uvedl Soud.
Sledoval zásah legitimní cíl?
Vláda podle rozsudku před soudem argumentovala, že zásahy sledovaly legitimní cíl ochrany zdraví a práv a svobod druhých, především zdraví a život matky a dítěte během a po porodu. Naopak stěžovatelky oponovaly a trvaly na tom, že cílem bylo spíše aktivně znemožnit matkám prospěch ze zdravotní péče poskytované porodními asistentkami za účelem ochrany finančního monopolu poskytovatelů institucionalizované zdravotní péče. Soud poté, co shromáždil veškeru legislativu, která se v České republice týká porodu, dítěte a matky, shledal že český stát svojí politikou sledoval bez pochyb legitimní cíl.
„Soud shledává, že neexistují žádné základy pro pochyby, že politika, jak se odráží ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví, byla vytvořena, aby chránila zdraví a bezpečí novorozence během a po porodu a nepřímo zdraví a bezpečí matky. Lze proto říci, že slouží legitimnímu cíli ochrany zdraví a práv jiných ve smyslu Článku 8 §2 Úmluvy,“ uvedl Soud.
Byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“?
Aby se stát nedopustil porušení Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, musí být každý zásah do těchto práv a svobod v demokratické společnosti „nezbytný“. Na otázku, zda zásah proti českým matkám splňuje tuto podmínku, dal Soud nejrozsáhlejší a nejpodrobnější odpověď, v níž stále zvažoval pro a proti.
„Soud uznává, že zmíněná situace měla vážný dopad na svobodu volby žadatelek, od kterých bylo požadováno, pokud si přejí porodit doma, aby tak učinily bez pomoci porodní asistentky, a bylo na ně i na dítě uvaleno riziko, nebo aby porodily v nemocnici. Žadatelky se mohly svobodně rozhodnout, ve které nemocnici porodí. Avšak materiál, který byl předložen Soudu, naznačuje, že podmínky ve většině místních nemocnic stejně jako respekt k rozhodování matky, jsou diskutabilní.,“ uvedl mimo jiné Soud, který současně odkázal k doporučení Výboru pro vyloučení diskriminace žen, které je rovněž součástí rozsudku. Výbor členským státům doporučil, aby „zvažovaly kroky k tomu, aby se porod mimo nemocnici s pomocí porodní asistentky stal dostupnou možností“.
Věc domácích porodů zasahuje oblast, kde neexistuje společná shoda mezi členskými státy a zasahuje obecně zvažování sociální a ekonomické politiky každého členského státu včetně alokace finančních prostředků včetně generálního systému porodních nemocnic až k novému bezpečnostnímu systému pro domácí porody.Ve světle těchto úvah má Soud za to, že uznání toho, co může v rámci volné úvahy učinit odpovědná členská země, musí být široké, upozornil v jednom z dalších odstavců Soud na komplexnost a složitost otázky.
„Soud podotýká, že státní autority by měly podrobit relevantní ustanovení zákona permanentní reflexi z hlediska lékařského, vědeckého a vývoje legislativy. Ministerstvo zdravotnictví přezkoumalo svoji politiku a od 1. ledna 2014 si mohou ženy s nízkým rizikem vybrat, zda si přejí zůstat 72 hodin po porodu v porodnici s ohledem na doporučení lékaře nebo porodit v nemocnici s péčí porodní asistentky a opustit nemocnici 24 hodin po porodu,“ zohlednil Soud v rozsudku poslední vývoj v otázce porodů v České republice, když před tím shromáždil veškerou národní legislativu týkající se porodů, práv dětí a žen jakožto i všechny mezinárodní úmluvy, které Česká republika podepsala i studie Světové zdravotnické organizace i jednotlivých členských států.
Soud rozsáhlý rozsudek čítající 37 stran uzavřel: „S ohledem na okolnosti tohoto případu a hledíce na to, že neexistuje evropský konsensus v této záležitosti, Soud shledává, že v přijaté a aplikované politice ve vztahu k domácím porodům, úřady nepřekročily širokou volnou úvahu ani neporušily přiměřenost, která je vyžadována pro rovnováhu mezi soupeřícími zájmy. Vzhledem k tomu nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.“
Irena Válová
