Nebyl jsem stoupencem přímé volby prezidenta republiky, říká odborník na ústavní právo prof. Václav Pavlíček v rozhovoru pro Českou justici. Když však byla zavedena rozhodnutím značné většiny zákonodárců a po mediálním tlaku, je třeba respektovat logiku této bezprostřední demokratické legitimity. Není dobré měnit ústavu účelově se zřetelem, kdo právě v ústavních funkcích působí, dodává k nynějším návrhům na změnu ústavy oslabující pravomoci hlavy státu.
Když jsme s vámi hovořili počátkem letošního roku o návrhu zákona o státním zastupitelství, který předkládala Marie Benešová, mimo jiné jste kritizoval, že pokud soustava státního zastupitelství místně a věcně nekopíruje soudy, je narušováno ústavní právo na zákonného soudce. V novém návrhu zákona, který předkládá ministryně Helena Válková, zůstává zachována čtyřstupňová soustava. Hrozí podle vás, že se opět dostaneme do situace, kdy ve vzduchu bude viset ústavní žaloba?
Problém je již v ústavní úpravě. Státní zastupitelství by nemělo být zařazeno jako součást moci výkonné v rubrice vláda. Navozuje se tím představa, že vláda jako vrcholný orgán výkonné moci má právo státní zastupitelství ovlivňovat. Naráželo se na to nejen v diskusi teoretiků, ale i při praktických otázkách, např. ohledně platů státních zástupců, aby byly srovnatelné s platy soudců. Státní zastupitelství může být zahrnuto do Ústavy buď v rámci soudní moci (je tomu tak v některých západoevropských státech) nebo ve zvláštní kapitole případně spolu s veřejným ochráncem práv. Mohl by je jmenovat prezident republiky.
Jak vnímáte návrh ministryně na vytvoření speciálního státního zastupitelství pro vyšetřování korupčních a hospodářských trestných činů?
Vytváření speciálního útvaru uvnitř státního zastupitelství pro oblast některé závažné trestné činnosti může být užitečné. Obtíže vyvolává to, že při změně vládní garnitury často nastávaly závažné reorganizace. Pro efektivní vyšetřování trestné činnosti a dohledu nad ním je nezbytná stabilita, nikoliv permanentní reorganizace poté, kdy se systém již stabilizuje a může efektivně fungovat. Stálo by za to analyzovat, jak v minulosti reorganizace v orgánech podřízených ministerstvu vnitra a ministerstvu spravedlnosti mařily řádné vyšetřování trestné činnosti. Minulé chyby by se neměly opakovat a s důsledky šetření příčin minulých nedostatků by měla být veřejnost seznámena. Je pozoruhodné, že spravedlnosti často unikají hlavně organizátoři trestné činnosti nebo jsou postihováni až s nepochopitelnými průtahy v řízení přípravném i soudním.
Když se na náš právní řád podíváme z vyšší perspektivy, kolik velkých rekodifikací je z vašeho pohledu vlastně potřeba?
Vliv předpisů evropského práva a jejich změn nesvědčí velkým kodifikacím, zejména v oblasti soukromého práva, kde se uplatňuje princip volného pohybu osob, služeb a kapitálu. V oblasti trestního práva, hmotného i procesního, jsou kodifikace zajišťující větší stabilitu užitečné. Za nepodařenou kodifikaci považuji nový občanský zákon. O jeho kvalitě svědčí také jeho připravované novely. Návrh zákona se sice diskutoval, ale na námitky se příliš nedbalo. Pochybnosti vyjadřovali někteří teoretici, ale také mnoho praktiků – advokátů, notářů, soudců – a uplatnily se i při konzultačním setkání v kanceláři prezidenta republiky. Rozsáhlé kodifikace vedou také k tomu, že se jim v parlamentě nevěnuje dostatečná pozornost. Prezident republiky s podpisem nového občanského zákona váhal, i v Senátu se objevovaly pochybnosti. Velký rozsah úpravy přispěl k tomu, že přes již tehdy zřejmé nedostatky se zákon nakonec schválil. Domnívám se, že v některých směrech je tato přijatá úprava v rozporu s ústavními předpisy – Listinou základních práv ČR, například zařazením typického politického práva – sdružovacího práva do tohoto zákona. Je to v rozporu také s mezinárodními smlouvami a s Listinou základních práv Evropské unie. Stát by měl politickou aktivitu občanů podporovat, nikoliv jí klást překážky, jak tomu je v této úpravě a v souvisejících předpisech ohledně rejstříků. Ani ochrana dětí není jen záležitostí soukromého práva, ale také zájmu státu a mezinárodních smluv o ochraně dětí, jak to ukazují současné diskuse o případu odebraných dětí české matce v Norsku.
V době působení prezidenta Václava Klause jste byl členem jeho týmu právních a legislativních konzultantů. „Prezidentské“ prostředí tedy alespoň částečně znáte. Jak hodnotíte chování Miloše Zemana, ale i jeho předchůdce, kteří zejména v posledních týdnech svými výroky často rozdělují společnost?
Pokud bych měl mluvit z vlastní zkušenosti, tak členství v tomto sboru poradců spočívalo za dvě volební období ve třech nebo čtyřech schůzkách s prezidentem republiky a v jedné schůzce s jeho blízkými spolupracovníky, a to právě ohledně zmíněného nového občanského zákona. Diskuse byla vždy otevřená a pro mě velmi užitečná a prezident republiky vždy názorům pozorně naslouchal. Sotva bych však mohl říci, že jsem poznal toto prostředí.
Základ pro právní a faktické postavení prezidenta republiky v ústavním systému ČR, vytvořil již Václav Havel. Ústava se tvořila s předpokladem, že se stane prezidentem republiky, a on svou činností výrazně přispěl k její následné interpretaci. Obdobně tomu ostatně bylo ohledně významu T.G. Masaryka při interpretaci ústavní listiny z roku 1920. Vliv Václava Havla na interpretaci ústavy se týkal také jednotlivých pravomocí, které se v poslední době připomínají a na minulé precedenty se zapomíná. Václav Havel odmítl například jmenovat rektora jedné mimopražské univerzity i vysokoškolského profesora v Praze. Na rozdíl od stanoviska vlády, která respektovala společnou politiku EU, podepsal dopis Osmi s výzvou podporující útok na Irák bez zmocnění Rady bezpečnosti OSN. I v jiných případech jako hlava státu někdy postupoval jinak než vláda. Vytvořil tím „autonomii“ pojetí funkce prezidenta republiky, které se lišilo od pravidel parlamentní republiky. Jsem přesvědčen, že zahraniční politika by měla být jednotná a určovat jí vláda, jako vrcholný orgán výkonné moci, i když po konzultaci s prezidentem republiky. V čl. 63, písm. a) Ústavy se stanoví, že prezident zastupuje stát navenek, ale jde o pravomoc sdílenou s vládou, jak to vyplývá z odstavce 3 a 4 tohoto článku.
Při kritice působení dvou dalších prezidentů nelze opomenout, že v zásadě svou činností nevybočovali z praxe, kterou založil a svou autoritou prosadil Václav Havel. Ohledně vztahu k soudní moci kritizovala odpovědná pracovnice jeho kanceláře dr. Lenka Marečková v roce 2007 v knize věnované milostem a amnestiím (opatřené úvodem Václava Havla) Václava Klause, že nevyhlásil amnestii, odmítal ji a uděloval málo milostí na rozdíl od Havla. Její kritiku jsem nesdílel a uváděl jsem, že s milostmi a amnestiemi je třeba zacházet zdrženlivě. Nic to však nemění na tom, že jde o praxi, která byla zavedena ještě v době působení Václava Havla. Naproti tomu se nedomnívám, že zdrženlivost v této oblasti znamená úplné odmítání udělování milostí a amnestie. Oba instituty patří do demokratického právního řádu a počítá se s nimi i v mezinárodním právu.
Co říkáte na fenomén vajíček a jejich házení na politiky? Nebyla tímto „útokem“ na nejvyššího ústavního činitele již překročena určitá mez tolerance k pověstnému českému smyslu pro humor, který mají právě vajíčka zřejmě reprezentovat?
Prezident republiky je hlavou státu a přísluší mu úcta jako představiteli státu podle norem mezinárodního práva i podle norem a zvyklostí ústavně právních. Nemyslím, že házení vajíček na hlavy státu je projevem českého smyslu pro humor, spíše to považuji za projev nedostatku politické kultury a neochoty k dialogu. Vzpomínám si na „ukřičení“ a útoky na Václava Havla při shromáždění v Bratislavě, které předznamenaly rozpad státu.
Ani zavedení přímé volby prezidenta nečiní z něho hlavu výkonné moci, ale má být garantem stability státu. Není jistě nekritizovatelný, ale forma kritiky by měla respektovat jeho ústavní postavení. Netolerance a nenávist, kterou projevovali v televizním vysílání také někteří profesoři univerzit, sotva svědčí o jejich politické a občanské kultuře a respektu k pojetí akademických svobod.
Sobotkova vláda připravila změnu Ústavy ČR, která má měnit pravomoci prezidenta. A to především v tom smyslu, aby se například neopakovalo Zemanovo otálení se jmenováním vlády, nově by také prezident při jmenování členů bankovní rady ČNB musel mít souhlas Senátu a při jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu spolupodpis premiéra. Přijdou takové změny vhod, anebo budou opět zneužitelné například z druhé strany?
Je mi blízké pojetí role prezidenta republiky, jak bylo obsaženo v ústavní listině z roku 1920 nebo je vyjádřeno v současné ústavě Rakouska či jiných parlamentních republik. Ústavní změny, jež by vedly k přesnější formulaci postavení prezidenta republiky, by musely zasáhnout i další vztahy, např. vůči Poslanecké sněmovně, nepraktické podmínky při rozpouštění Poslanecké sněmovny, apod. Pokud jde o jmenování bankovní rady, připomínám rozhodnutí Ústavního soudu, který spatřoval v samostatném rozhodování o funkcionářích bankovní rady záruku jejich nezávislosti a zdůvodňoval to tím, že prezident je nadstranický. Domnívám se, že by bankovní rada měla odpovídat komoře Parlamentu za důsledky svého hospodaření, např. v takových záležitostech, jakým bylo rozhodnutí o zlatých rezervách a zlatém pokladu ČR. Bankovní rada tehdy rozhodla proti vůli těch, kteří na zlatý poklad přispívali a zmařila rovněž desítky let trvající diplomatické úsilí Československa o navrácení zlatých rezerv. Ústava by také měla obsahovat ustanovení o jmenování a odvolávání předsedy a místopředsedů Nejvyššího správního soudu a řešit tuto záležitost systémově pro všechny nejvyšší orgány soudnictví. O potřebě dalších ústavních změn jsem se již zmínil.
Jak se obecně díváte na fenomén přímé volby hlavy státu? Je v takovém případě vhodné posílit její pravomoci anebo je naopak spíše oslabit, jako se to zřejmě stane u nás?
Nebyl jsem stoupencem přímé volby prezidenta republiky. Když však byla zavedena rozhodnutím značné většiny zákonodárců a po mediálním tlaku, je třeba respektovat logiku této bezprostřední demokratické legitimity. Není dobré měnit ústavu účelově se zřetelem, kdo právě v ústavních funkcích působí a destabilizovat trvalými ústavními změnami ústavní systém.
Miloš Zeman se při obhajobě svých kroků často odvolává na 2,5 milionu hlasů, které získal při historicky první přímé volbě českého prezidenta. Je taková obhajoba na místě?
Přímá volba vždy polarizuje společnost a tento důsledek může pokračovat i po volbách. Kandidáti v předvolební kampani musí často slibovat co není v ústavní pravomoci prezidenta republiky, aby mohl uskutečnit. Pokud by to neslíbili v předvolební kampani, budou ztrácet body. Po svém zvolení stojí před nimi problém buď respektovat ústavní limity své funkce a vystavit se kritice, že neplní předvolební sliby nebo se snažit rozšířit meze svých pravomocí. Prezident republiky by měl respektovat obsah svého slibu, který po svém zvolení skládá. Nepochybně však přímá volba zvyšuje legitimitu jeho funkce, neboť jí získává bezprostředně od voličů, nikoliv od parlamentu nebo jiného sboru volitelů.
S jakými pocity a očekáváními jste vstupoval před čtvrtstoletím do „období svobody“?
Předchozí systém se zhroutil také v důsledku toho, že ztratil svou vnější podporu, o kterou se od doby tzv. normalizace opíral. Pokud jde o mé pocity před 25 lety, příliš jsem nepočítal, že se ještě vrátím k pedagogické a vědecké činnosti nebo do veřejného života. Do nového období jsem vstupoval se snahou aktivně přispět k uskutečnění ideálů, které byly proklamovány a jež odpovídaly mým představám v oblasti práv a svobod občanů a politického systému. Neměl jsem v úmyslu se výrazně uplatnit v politice a byl jsem rád, že se mohu vrátit do vysokoškolského prostředí. Politické změny umožnily návrat na vysoké školy a do vědeckého a veřejného života mnohým z těch, kteří museli odejít do exilu.
Co privatizace? Část veřejnosti ji vnímá jako nepovedenou, část jako loupež za bílého dne, od části ekonomů zase zaznívají slova chvály a dávají Českou republiku za vzor…
Nebyl jsem odborníkem v oblasti národního hospodářství a nepovažuji se za něho ani v současné době. Na počátku 90. let mě ovlivňovaly názory K. Engliše z roku 1919 o vztahu mezi soukromou iniciativou a roli státu jak v oblasti přirozeného monopolu, tak i v dalších sférách. o kterých mluvil např. na sjezdu Národní demokracie nebo v parlamentu. Byl jsem stoupencem smíšené ekonomiky. Na počátku 90. let se uskutečnil za účasti významných zahraničních expertů z USA i z jiných států seminář v Salcburku a v Kolodějích o dalším vývoji politiky a ekonomiky v Československu. Byl jsem přítomen až jednání v Kolodějích, kde se nejprve diskutovaly problémy politického systému a později budoucích ekonomických změn. Tuto oblast mimo jiné moderovala pozdější velvyslankyně v USA a moje bývalá kolegyně z fakulty Rita Klímová. Jejích názorů jsem si vážil, stejně jako jsem obdivoval jejího otce Stanislava Budína. Po rozhovoru s ní jsem uznal, že nejsem dosti kvalifikován, abych se k dalším krokům v ekonomické oblasti vyjadřoval a učinil jsem tak později například v Legislativní radě, když jsem upozorňoval, že porušujeme mezinárodní závazky v oblasti družstevního hnutí, které mělo u nás tradice ještě z doby monarchie. I tehdy jsem obdržel odpověď, že má stanoviska neodpovídají schválenému transformačnímu konceptu. V tehdejší době bylo možno se inspirovat zkušenostmi z privatizace ve Velké Británii, Francii nebo v jiných západoevropských státech. Jiné byly také zkušenosti z některých států Latinské Ameriky. Podobnou cestu nabízeli někteří experti ze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, kteří přijížděli do států bývalého sovětského bloku a nabízeli své představy. Hodnocení dalšího vývoje ekonomické transformace je podle mého názoru třeba provádět v komparaci s jinými státy. Nemám dostatek znalostí a věrohodných informací, abych mohl posuzovat příčiny a důsledky privatizačních procesů ani to, zda tyto důsledky vyplývaly ze zvolené cesty transformace nebo byla reálná koncepce jiná. Byl jsem vždy přesvědčen, že zájmy silných ekonomik se prosadí v politicky a ekonomicky slabém prostředí. Samotné rozdělení československého státu, které se uskutečňovalo ve znamení názorů na prospěšnost rozdělených ekonomik, však otevíralo prostor k dalšímu oslabení společné československé ekonomiky a takové názory odmítalo. Přístupové smlouvy k Evropské unii dále českou ekonomiku oslabovaly v oblastech, kde byla konkurence schopná (např. v zemědělství). Vzpomeňme si na hromadné vybíjení hovězího dobytka a omezování dalších komodit, které vedlo k důsledkům, jež se dnes napravují v zájmu zajištění větší soběstačnosti v této oblasti.
Jaké zásadní úkoly pro české politiky a představitele justice vidíte v horizontu dalších 25 let?
Domnívám se, že především by bylo třeba dosáhnout větší stability právního řádu, aby zajistil větší právní jistotu pro jednotlivce i firmy. Současný stav diskredituje demokratické přeměny, neboť právní řád se stává pro občany naprosto nesrozumitelný a nepoznatelný, jestliže jen v daňové oblasti se závazné normy mění několikrát do roka. Stát by měl také mnohem lépe uskutečňovat některé své tradiční funkce, jak ukazují poslední události v oblasti vnější i vnitřní bezpečnosti. Priority vnitřní bezpečnosti, které stanovil ústavní zákon o bezpečnosti státu, se nenaplňovaly a nelze se divit haváriím v muničních skladech. Jsou důsledkem prosazované koncepce slabého státu. K tradičním funkcím státu také patří zmírňovat sociální napětí a bránit stále většímu rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a nejchudšími. Česká republika by se měla vrátit k principům sekulárního státu, který je vyjádřen v Listině základních práv a svobod a je založen na tradicích vyjádřených již Masarykem. Jinak se těžko ubrání nastupujícímu extrémismu, který zřejmě hrozí demokratické Evropě. Současný trend je právě opačný. 25 let od pádu bývalého režimu lze sotva svádět různé problémy na dědictví minulého režimu. Ten také, když měl potíže, je svaloval na pozůstatky buržoazního myšlení. Zakrývají se tím nedostatky současné politiky. Kulturní ovzduší 60. let, úspěchy tehdejšího filmu a literatury, nelze zakrývat tvrzením o nepřetržité totalitě. V posledních letech mnozí politici a publicisté šířili ideologii české malosti, nestatečnosti a nesvéprávnosti, aby tím zakrývali své vlastnosti a odmítali hrdost nad výsledky, kterých bylo v minulosti dosaženo. Zapomíná se na statečnost, kterou mnozí občané v různé době prokazovali, jak v letech 60., kdy vytvářeli významné kulturní a další hodnoty, tak i v době tzv. normalizace, např. v diskusích v Chartě 77 o demokracii a lidských právech, apod. Je ostatně zajímavé, že názory, které se uplatňovaly v dokumentech Charty 77 poté, co je ve výběru v roce 1990 publikoval Vilém Prečan, se dále nepřipomínaly a nepřipomínají. Přestože tyto dokumenty měly tehdy velký ohlas v demokratické Evropě a mohly by sloužit jako inspirace. Bylo by užitečné se vrátit k některých demokratickým ideálům proklamovaným v opozici do roku 1989 a v roce 1990.
Tomáš Sazima
