Stížnost českých rodiček na Českou republiku, že jim znemožnila porodit dítě doma, měla být obžalobou českého systému. Evropský soud pro lidská práva shromáždil v případu mimořádné množství dokumentů domácích a mezinárodních institucí, na jejichž základě a z nichž vychází fungování našeho současného světa ve vztahu k tak přirozené věci, jako je porod dítěte. V našem světě je narození dítěte věc veřejná, vyplývá z úmluv, konvencí, zákonů, analýz, doporučení a ustanovení, která jsou součástí rozsudku.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případu českých žen Šárky Dubské a Alexandry Krejzové je ve skutečnosti zpráva o stavu našeho světa. S pokrokem hospodářským a technickým dochází ke změnám politik a ke změnám vztahů mezi lidmi a státy. Narození dítěte, dříve výsostné území žen, je regulováno zákony, ministerskými vyhláškami a mezinárodními úmluvami, je předmětem analýz, statistik a studií.
Z množství shromážděných podkladů v rozsudku ESLP, který říká, že stát zasáhl do práva rodiček na soukromý život, ale učinil tak s legitimním cílem, dle zákona a přiměřeně, vyplývá, že Soud nemohl rozhodnout jinak. Pokud by lidé chtěli zpět svá práva rozhodovat o sobě a svých dětech výhradně bez zásahu státu, musela by být například zrušena Úmluva o právech dítěte nebo oslabena práva každého na lékařskou péči nejvýše dosažené úrovně, kterou garantuje stát prostřednictvím hned několika mezinárodních úmluv. Každé právo, které musí stát garantovat, totiž s sebou nese závazek, povinnost i možnost státu toto právo vynutit.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva je v tomto příkladný, když jde až do detailů českých ministerských vyhlášek, zohledňuje stanovisko České lékařské komory, že domácí porod je non lege artis pro svoji nebezpečnost na jedné straně a jako protiváhu zájmů stanovisko prezidenta Mezinárodní konfederace porodních asistentek a stanovisko Mezinárodní federace gynekologů a porodníků, že domácí porod s podporou asistentky je pro mnoho matek bezpečný. Tak se v textu stále střetávají pro a proti tak, jak se v případu střetávají zájmy a práva a jak jsou postoje stran v tak hluboce lidské věci jako je narození dítěte takřka nesmiřitelné.
Rodičky v hlubokém rozporu s českým státem
Rodičky se s českým státem neshodly ani na statistice.“Vzhledem k odhadům poskytnutým v roce 2000 Světovou zdravotnickou organizací byla Česká republika mezi zeměmi s nejnižší úmrtností novorozenců, která je definována jako počet porodů mrtvých dětí a úmrtí v prvním týdnu života. Údaj v České republice činil 0,4%. V ostatních evropských zemích se nacházely v žebříčku od 0,5% ve Švédsku a Itálii až po 5,8% v Ázerbajdžánu. Ve většině evropských zemí bylo toto číslo pod 1%. Ze zprávy vyplývá, že je úmrtnost při porodu důležitým indikátorem péče o matku a dítě, jejich zdraví a výživu, dále odráží kvalitu dostupné porodnické a pediatrické péče srovnávající různé země. Zpráva doporučila, aby do statistiky byly zahrnuti všechny děti vážící při narození alespoň 500 g bez ohledu na to, zda se narodily živé nebo mrtvé,“ uvedl v rozsudku Soud.
„Vzhledem k Evropské zprávě o prenatálním zdraví, která se týkala zdraví a péče o těhotné ženy a o děti v Evropě v roce 2010 a byla vydána v roce 2013 v rámci projektu Peristat, byla Česká republika mezi zeměmi s nejnižší úmrtností novorozenců během jejich prvních dvaceti sedmi dní života. Tento údaj činí v ČR 0,17%. Data ostatních zemí, převážně členských států EU, činila od 0,12% pro Island až po 0,55% pro Rumunsko. Přesto, pokud by se vzala v úvahu pouze statistika vztahující se k dětem narozením po dvacátém čtvrtém týdnu těhotenství, Česká republika by se s číslem 0,16% pohybovala kolem průměru 0,2%. Zpráva poznamenávala, že ne všechna narození a úmrtí velmi brzy po narození byla zahrnuta vzhledem ke specifice poporodního úmrtí v periodě dvacet dva respektive dvacet tři týdny,“ citoval Soud z dalšího dokumentu.
Na to stěžovatelky namítaly, že výše uvedená data nejsou jednoduše srovnatelná mezi jednotlivými zeměmi vzhledem k různým používaným definicím.Většina evropských zemí nastavila váhový limit pro zápočet živého i mrtvého narozeného dítěte 500 g. Avšak v České republice byla praxe až do roku 2012 registrovat jako narození pro statistické účely pouze v případě, kdy dítě vážilo alespoň 1000g, stojí v rozsudku.
Ženy svědčily o podmínkách českých porodnic
Co se týče českých porodnic, uvedla před soudem vláda České republiky, že české porodnice nabízejí služby vysoké kvality během porodu, které plně respektují práva a přání matek. K tomu české ženy vydaly svědectví, které je obžalobou českého zdravotnického sytému plného arogance a poručnictví.
„K tomu stěžovatelky předložily svědectví mnoha matek, které porodily v porodních nemocnicích během posledních let a které uvedly, že praktiky tam – z jejich pohledu – byly neakceptovatelné včetně následujících: medicínské zásahy během porodu bez souhlasu matky a někdy dokonce proti jejich explicitně vyjádřené vůli, jako například umělá natržení membrán, episiotomie, intravenální infůze medikace matce, provádění Kristellerova manévru v druhé fázi porodu (Kristellerova exprese je náhradou nebo zesílením slabého a nedostačujícího břišního lisu a děložních kontrakcí matky ve II. době porodní, kdy se tlakem na břišní fundus napomáhá vytlačení plodu z porodních cest. Jde o metodu použitelnou pouze ve výjimečných případech. Nejde o rutinní porodnickou operaci a je zakázaná – pozn. překladatelky“), provádění císařského řezu bez medicínských důvodů, používání techniky a medikace k urychlení porodu, separace matek od jejich dětí po porodu na několik hodin, ignorování přání matky mít kontakt s dítětem ihned po porodu, rutinní umísťování zdravých dětí do inkubátorů, úřední řízení péče o dítě proti projeveným přáním matek, nucení setrvat v porodnici 72 hodin po porodu, přestože matka i dítě jsou zdrávy. Stěžovaly si na arogantní, zastrašující, poručnické chování nemocničního personálu bez respektu a na nedostatek soukromí,“ píše se doslova v rozsudku Soudu o výpovědi rodiček.
Trestní řízení proti porodním asistentkám
Ukázalo se, že proti žádné porodní asistentce nebylo v ČR vedeno trestní řízení pouze za návštěvu doma během domácího porodu, avšak několik z nich bylo postaveno před trestní soud za údajnou vadnou praktiku v souvislosti s domácím porodem. Žadatelky odkázaly k případům paní Š. a paní K., které obě byly známými podporovatelkami přirozených porodů bez nezbytných lékařských zásahů a které obě dříve pravidelně vedly domácí porody, uvedl v rozsudku Soud, který v rozsudku popsal dva nejznámější případu trestního řízení proti porodním asistentkám:
Dne 27. března 2013 shledal Obvodní soud pro Prahu 6, že paní Š. zavinila smrt dítěte, které se narodilo mrtvé. Byla odsouzena ke dvěma letům vězení s odkladem na pět let a k zákazu vykonávání povolání porodní asistentky na tři roky. Obvinění bylo založeno na faktu, že paní Š. neporadila dostatečně razantně během telefonické konzultace s matkou, která už rodila doma, aby kontaktovala lékařské zařízení, pouze jí radila, aniž by ji prohlédla. Trest by odvolacím soudem zmírněn na patnáct měsíců podmíněně na třicet měsíců a zákaz práce porodní asistentky na dva roky. Případ stále pokračuje.
Dne 21. září 2011 Obvodní soud pro Prahu tři shledal, že paní K.zavinila tělesné poškození dítěte, u jehož domácího porodu asistovala a které při porodu přestalo dýchat. Dítě o několik dní později zemřelo. Byla odsouzena ke dvěma letům vězení podmíněně na pět let, k zákazu vykonávání praxe jako porodní asistentka a bylo jí přikázáno zaplatit 2 700 000 korun (ekvivalent k 105 000 euro) jako náhradu nákladů pojišťovací společnosti za léčbu dítěte do jeho smrti. Podle soudu vadná praxe paní K. spočívala v tom, že se neřídila standardními procedurami pro porody, jak je nastolila Česká lékařská komora a její vedení porodu tak bylo „non lege artis“. Trestní oznámení nebylo podáno rodiči, nýbrž nemocnicí.
Dne 24. července 2013 zrušil všechny rozsudky v případu proti paní K. na základě porušení jejího práva na spravedlivý proces. Shledal, že závěry obecných soudů ohledně viny paní K. byly příliš subjektivní a nepodpořené důkazy bez rozumných pochyb, a proto porušující princip presumpce neviny.Konstatoval, že soudy se nekriticky spolehly na expertní názor a přisoudily velmi striktně odpovědnost paní K. v situaci, kdy nebylo objasněno, jak mohla zabránit smrti dítěte. Předvídat každou možnou komplikaci během porodu a být schopen na ni okamžitě reagovat, jak bylo vyžadováno od paní K., by ultimativně vedlo de facto k absolutnímu zákazu domácích porodů.
V této souvislosti Ústavní soud poznamenal: „…základem moderního demokratického státu založeného na vládě práva je ochrana jednotlivce a nedělitelných svobod, jejichž omezení se úzce vztahuje k lidské důstojnosti. Svoboda, která zahrnuje svobodu v osobních aktivitách, je doprovázena určitým stupněm uznatelného rizika. Právo rodič na svobodný výběr místa a způsobu porodu je omezeno pouze zájmem na bezpečném porodu dítěte a jeho zdraví. Tento zájem však nemůže být vykládán jako jednoznačná přednost porodům v nemocnicích.“
Co říkají k porodu zákony České republiky
Soud pro účely tohoto případu shromáždil česku legislativu, která se přímo čí nepřímo týká porodu dítěte. Jde mimo jiné o:
Zákon o zdravotní péči č.160/1992 v účinnosti od 31. března 2012, podle kterého osoba může poskytnout lékařskou péči pouze pokud vlastní řádné oprávnění, jehož podmínkou je správné technické vybavení zařízení, kde je taková péče poskytována, specifikované vyhláškou ministerstva zdravotnictví.
Zákon o zdravotních službách č.372/2011 v účinnosti od 1. dubna 2012 říká, že zdravotní služby mohou poskytovat pouze zdravotní instituce na specifikovaných místech a s oprávněním a za podmínek splňujících technické a materiální vybavení. Podle paragrafu 28 (1) zdravotní služby mohou být poskytnuty pacientům pouze s jejich svobodným a informovaným souhlasem. Podle paragrafu 28 (3) má pacient, kterému je poskytována lékařská péče, právo na respekt k jeho soukromí ve souladu s povahou služby, která je mu poskytována, má právo vybrat si poskytovatele, který má oprávnění, a instituci, dále právo na přítomnost blízkého přítele, příbuzného nebo jiné osoby označené pacientem. Podle tohoto zákona osobě, která poskytne službu bez oprávnění hrozí pokuta až do výše 1 milion korun.
Vyhláška č. 221/2010 ministerstva zdravotnictví o technickém vybavení v lékařských institucích, v účinnosti od 1. září 2010 do 31. března 2012. Vyhláška mimo jiné nařizuje porodním asistentkám při domácím porodu mít porodní lůžko, jmenuje řady technických zařízení včetně zdroje lékařského kyslíku a uvádí, že místo, kde se domácí porod může odehrát nesmí být vzdálenější 15 minut jízdy od nemocnice, která může provést císařský řez.
Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 92/2012 o technickém vybavení lékařských institucí, která je v účinnosti od dubna 2012 pak obsahuje možnost, že porodní asistentka povede porod v porodní místnosti speciálně zařízené pro tento účel a vyžaduje stejné vybavení jako předešlá vyhláška 221/2010, avšak vylučuje možnost, že by porodní asistentka vedla porod doma u rodičky. Dále soud do seznamu legislativy zařadil zákon 96/2004 a zákon 374/2011 o záchranné lékařské službě.
Naše životy jsou řízeny mezinárodními úmluvami
Kde se nacházejí v současnosti zdroje práva? Co musí respektovat každý zákon, který schválí český parlament? Jsou to mezinárodní úmluvy, které silně ovlivňují národní právo, možná více, než by si někdo mohl myslet, když pročítá nějaký zákon. Soud v rozsudku upozornil v rámci kapitoly „Mezinárodní právo“ mimo jiné na Úmluvu o ochraně lidských práv a důstojnosti lidských bytostí s ohledem na aplikaci biologie a medicíny neboli Úmluvu o lidských právech a biomedicíně.
Relevantní ustanovení Úmluvy jsou mimo jiné následující:
Článek 5 – obecné pravidlo
Zásah v oblasti zdraví může být proveden pouze poté, co dotčená osoba k němu dala svobodný a informovaný souhlas….Dotčená osoba může souhlas stáhnout kdykoli.
Článek 6 – ochrana osob neschopných dát souhlas
„…na osobě, která není schopna dát souhlas, může být proveden zásah pouze v její nebo jeho přímý prospěch“.
Článek 8 – ohrožení života
„Nastane-li situace ohrožení života a nemůže být udělen řádný souhlas, jakýkoli nezbytný lékařský zásah má být proveden okamžitě ve prospěch dotčeného jednotlivce“.
Úmluva obsahuje definici slova zásah, kterým se rozumí lékařský výkon, např. diagnóza, nebo léčba či rehabilitace.
Mezi další úmluvu zahrnul Soud Mezinárodní úmluvu o ekonomických, sociálních a kulturních právech. Podle článku 12 dohody státy uznávají právo každého těšit se z nejvýše dosažitelného standardu fyzického a mentálního zdraví. Státy musí činit kroky k dosažení plné realizace tohoto práva včetně nezbytných pro redukci počtu mrtvých narozených dětí nebo dětské úmrtnosti a pro rozvoj dítěte, uvádí se v dohodě.
V komentáři č. 14 k právu na nejvýše dosažitelný standard zdraví publikovaném 11. srpna 2000 (E/C/12/2000/4) Výbor pro ekonomická, sociální a kulturní práva uvedl inter alia následující: Zdraví je základní lidské právo nepostradatelné pro fungování ostatních lidských práv. Každá lidská bytost je oprávněna těšit se z nejvýše dosažitelných standardů zdraví vedoucích k důstojnému životu.
„Právo na zdraví obsahuje obojí, jak svobodu, tak i oprávnění. Svoboda zahrnuje právo jednotlivce kontrolovat svoje zdraví a svoje tělo včetně svobody sexuální a reprodukční a právo mít svobodu bez zásahů jako například právo žít svobodně bez mučení, bez lékařské péče bez souhlasu a experimentování. Naopak oprávnění zahrnuje právo na systém ochrany zdraví, který poskytuje rovné příležitosti pro lidi, aby se těšili nejvýše dosažitelné úrovně zdraví,“ cituje Soud z komentáře k Úmluvě.
Rozhodující dokument: Úmluva o právech dítěte
Jedním z rozhodujících dokumentů v tomto případě je Úmluva o právech dítěte. Touto Úmluvou se státy zavazují k plnění ekonomicky i společensky náročných povinností ve prospěch každého dítěte ať už prostřednictvím sátu nebo rodiny. Touto Úmluvou se dítě stává věcí veřejnou.
Článek 3
Ve všech akcích týkajících se dítěte, bez ohledu na to, zda jsou podnikány soukromou nebo státní sociální institucí, soudy, úředními autoritami nebo legislativními tělesy, musí být přednostně brán v úvahu nejlepší zájem dítěte.
Článek 6
1.Státy uznávají, že každé dítě má vrozené právo na život.
2.Státy zajistí maximální možnost přežití a rozvoje dítěte.
Článek 24
Státy uznávají právo dítěte těšit se nejvýše dosaženému standardu zdraví a vybavení pro léčbu nemocí a rehabilitace zdraví. Státy budou usilovat o to, aby zajistily, že žádné dítě nebude ochuzeno o jeho právo na přístup k takovým zdravotním službám.
Důvodem těchto ustanovení je snižování dětské úmrtnosti a úmrtnosti matek. Povinnosti podle Úmluvy ovšem nenese stát sám, nýbrž spolu s rodiči dětí: „Klíčovou roli hrají rodiče. Za normálních okolností hrají klíčovou roli v dosažení práv dětí jejich rodiče spolu se členy rodiny, širší rodiny nebo společenství včetně legálních opatrovníků. Toto je plně Úmluvo uznáváno spolu se závazkem států poskytovat pomoc včetně kvalitních služeb péče o dítě,“ cituje u Úmluvy Soud.
Článek 27
Státy zajistí, že všechny děti mají přístup k nejvýše dosaženému standardu zdravotní péče a výživy v raném věku za účelem snížení dětské úmrtnosti a umožnění dítěti těšit se ze začátku života.
V komentáři k tomuto článku pak pod bodem 54 stojí: Mateřská a novorozenecká péče následující po porodu by měla zajistit, aby nedošlo k žádnému oddělení matky od dítěte, pokud to není nezbytné.
Doporučení státům: umožněte porod mimo nemocnici
Výbor pro vyloučení diskriminace žen doporučuje, aby členské státy přijaly zákony o právech pacientů, včetně zákonů o ženských reprodukčních právech, přijali protokol o péči při normálním porodu včetně zajištění respektu k právům pacientů a vyloučení nikoli nezbytné lékařské intervence, zajistily, aby se všechny zásahy uskutečnily pouze s předchozím, svobodným a informovaným souhlasem ženy, sledovaly kvalitu péče v porodnicích, poskytly výcvik zdravotnímu personálu ohledně práv pacientů a spojených etických standardů, pokračovaly ve výchově pacientů k uvědomování si jejich práv včetně šíření informací a zvažovaly kroky k tomu, aby se porod mimo nemocnici s pomocí porodní asistentky stal dostupnou možností, citoval Soud tuto instituci, jejíž doporučení v závěrečném rozhodnutí zopakoval.
Kde má žena v rozvinuté společnosti porodit?
V roce 1996 přijala skupina expertů Světové zdravotnické organizace dokument s názvem „Péče při normálním porodu: praktická příručka“. Příručka reagovala na situaci v průmyslových a rozvinutých zemích. Kromě dalšího zpráva uvedla: „S globálním fenoménem zvyšující se urbanizace mnohem více žen rodí v porodních zařízeních bez ohledu na to, zda jde o normální nebo komplikovaný porod, cituje Soud Světovou zdravotnickou organizaci.
„Existuje tendence zacházet se všemi porody rutinně se stejnou úrovní zásahů, jaké vyžaduje komplikovaný porod. Toto, bohužel, vede k četným negativním důsledkům od času, vzdělávání, vyžadovaného vybavení až k faktu, že mnoho žen může být odstrašeno od hledání péče, kterou potřebují, protože mají obavy z vysoké úrovně zásahů. Ženy a jejich děti mohou být těmito praktikami, které nejsou nezbytné, poškozeny…V některých rozvinutých zemích byly založeny mimo nemocnice i v nemocnicích porodní centra s domácí atmosférou a s primární péči obvykle poskytovanou porodními asistentkami. V těchto centrech není elektronický fatální monitoring, nepoužívá se augmentativum při porodu a minimálně jsou užívána analgetika… Experimenty s porodními asistentkami vedoucími porody v Británii, Austrálii a Švédsku ukázaly, že uspokojení žen s takovou péčí bylo mnohem vyšší než u standardní péče…Výsledek porodu se zásadně nelišil, přestože v některých souhrnech trend úmrtnosti dítěte byl lehce vyšší u modelu porodu vedeného asistentkou…“
Takže kde by měla žena rodit? Je bezpečné říci, že žena by měla rodit na místě, kde se cítí bezpečně a kde je správná a proveditelná péče. Pro těhotné ženy s nízkým rizikem to může být doma, na malé porodní klinice nebo v porodním centru ve městě nebo na porodní jednotce ve velké nemocnici. Musí to však být místo, kde všechna pozornost a péče je soustředěna na její potřeby a bezpečnost, a co možná nejblíže jejímu domovu a její kultuře, vyplývá z dokumentu Světové zdravotnické organizace, jak ho uvedl Soud v rozsudku.
Právo a praxe v členských zemích Rady Evropy
Soud v rozsudku zpracoval komparativní materiál z celkem třiceti dvou členských zemí Rady Evropy:
Šestnáct zemí umožňuje domácí porod za určitých podmínek: Rakousko, Belgie, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Itálie, Litva, Lichtenštejnsko, Lucemburk, Nizozemí, Polsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie.
V šestnácti členských zemích Rady Evropy není domácí porod regulován zákonem: Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Malta, bývalá republika Jugoslávie Makedonie, Gruzie, Montenegro, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Španělsko, Turecko a Ukrajina. V některých z těchto zemí je návštěva porodní asistentky u porodu tolerována, v jiných existuje regulace profesionální pomoci při plánovaném domácím porodu.
V rozsudku následují studie s bohatým poznámkovým aparátem týkající se domácích porodů, praxe, úmrtnosti dětí a pohledu expertů a vědců z USA, Kanady, Švýcarska, Nizozemí, a Velké Británie. V České republice je často jako příklad správné praxe uváděno Nizozemí:
„Výzkum provedený v Nizozemí a publikovaný v roce 2009 má závěr, že plánování porodu doma nezvyšuje riziko úmrtnosti dítěte nebo riziko těžké perinatální morbidity mezi ženami s nízkým rizikem za podmínky, že systém péče o rodičku pojistí tento výběr tím, že učiní dosažitelným jak dobře vyškolené porodní asistentky, tak i dobrou možnost převozu a systém jištění. Na druhou stranu další holandská studie z roku 2010 učinila závěr, že děti nízkorizikových těhotných žen, které začaly rodit v primární péči nesou vyšší riziko smrti spojené s porodem, než děti vysokorizikových žen, které začaly rodit v druhotné péči. Většinová shoda panovala u faktu, že nejvyšší úmrtnost byla mezi dětmi žen, které byly předány z primární péče do sekundární péče během probíhajícího porodu, protože se objevily komplikace,“ cituje rozsudek mimo jiné z nizozemské studie.
Jak soudci rozhodovali
Stěžovatelky si stěžovaly, že české právo zakazuje domácí porod s pomocí asistentky, což je porušením práva na soukromí život podle Článku 8 Úmluvy.
Článek 8 Úmluvy:
1.Každý má právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Veřejná autorita nebude zasahovat do tohoto práva kromě případu, která je to v souladu se zákonem a je nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti nebo udržení ekonomické úrovně země, z důvodu prevence veřejného pořádku a kriminality, z důvodu ochrany zdraví nebo morálky, nebo z důvodu ochrany práv a svobod druhých.
„S ohledem na hluboký koncept soukromého života ve smyslu Článku 8 včetně práva na osobní autonomii a fyzickou a psychickou integritu, Soud shledal, že nemožnost stěžovatelek, aby se jim dostalo asistence porodních asistentek při domácím porodu vyústila v zásah do jejich práva na respektování jejich soukromého života,“ uvedl v rozsudku Soud, který poté položil tři otázky.
Otázka: byl takový zásah „v souladu se zákonem“?
Soud poznamenává, že zatímco domácí porod není v českém právním řádu zakázán, zákon o zdravotnických službách, který byl v účinnosti v relevantní době, stanovil, že osoba mohla poskytnout lékařskou péči pouze pokud vlastnila patřičné oprávnění, jehož podmínkami byly též požadavky na správné technické vybavení specifikované vyhláškou ministerstva zdravotnictví, v zařízení, kde je taková služba poskytována. Ze seznamu vybavení specifikovaného ve vyhlášce je jasné, že soukromé domovy nebyly schopny uspokojit tento požadavek.
Avšak zatímco Soud uznává, že zde mohly být určité pochyby týkající se jasnosti zákonných ustanovení, shledává že žadatelky byly schopny předvídat, co bylo za těchto okolností rozumné, že asistence zdravotního profesionála při domácím porodu nebyla zákonem povolena. Z tohoto důvodu shledává, že zásah, kterého se týká otázka, byl „v souladu se zákonem“ ve vztahu k článku 8 §2 Úmluvy.
Otázka: Sledoval zásah legitimní cíl?
Vláda argumentovala, že zásahy sledovaly legitimní cíl ochrany zdraví a práv a svobod druhých, především zdraví a život matky a dítěte během a po porodu.
Stěžovatelky oponovaly a trvaly na tom, že cílem bylo spíše aktivně znemožnit matkám prospěch ze zdravotní péče poskytované porodními asistentkami za účelem ochrany finančního monopolu poskytovatelů institucionalizované zdravotní péče.
Soud shledává, že neexistují žádné základy pro pochybování, že politika, jak se odráží ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví, byla vytvořena, aby chránila zdraví a bezpečí novorozence během a po porodu a nepřímo zdraví a bezpečí matky. Lze proto říci, že slouží legitimnímu cíly ochrany zdraví a práv jiných ve smyslu Článku 8 §2 Úmluvy.
Otázka: Byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“?
Soud musí zkoumat, zda existovala silná sociální potřeba pro zásah a zvláště zda byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíly a správně vyvážený mezi navzájem soupeřícími zájmy, uvedl Soud v nejrozsáhlejší a nejkomplexnější odpovědi rozsudku čítajícího 37 stran.
Mimo jiné konstatoval: Soud zjistil, že tento případ obsahuje komplex záležitostí politiky zdravotní péče vyžadující shrnutí národních expertních autorit a vědeckých dat týkajících se rizik porodů v nemocnicích a doma. Poznamenává, že novorozenci jsou plně závislí na rozhodnutích činěných ostatními, což opravňuje silné angažmá na straně státu. Věc domácích porodů zasahuje oblast, kde neexistuje společná shoda mezi členskými státy a zasahuje obecně zvažování sociální a ekonomické politiky každého členského státu včetně alokace finančních prostředků včetně generálního systému porodních nemocnic až k novému bezpečnostnímu systému pro domácí porody.Ve světle těchto úvah má Soud za to, že uznání toho, co může v rámci volné úvahy učinit odpovědná členská země, musí být široké.
Soud uznává, že zmíněná situace měla vážný dopad na svobodu volby žadatelek, od kterých bylo požadováno, pokud si přejí porodit doma, aby tak učinily bez pomoci porodní asistentky, a bylo na ně i na dítě uvaleno riziko, nebo aby porodily v nemocnici. Žadatelky se mohly svobodně rozhodnout, ve které nemocnici porodí. Avšak materiál, který byl předložen Soudu, naznačuje, že podmínky ve většině místních nemocnic stejně jako respekt k rozhodování matky, jsou sporné.
V této souvislosti Soud poznamenává, že Výbor pro vyloučení diskriminace žen doporučil členským státům, že by měly zajistit respekt k právům pacientů včetně vyloučení nikoli nezbytných lékařských zásahů. Vzhledem k tomuto svobodný výběr nemocnice, kde matky mohou porodit, neoslabuje zájem stěžovatelek mít asistovaný domácí porod.
Soud podotýká, že státní autority by měly podrobit relevantní ustanovení zákona permanentní reflexi z hlediska lékařského, vědeckého a vývoje legislativy. Ministerstvo zdravotnictví přezkoumalo svoji politiku a od 1. ledna 2014 si mohou ženy s nízkým rizikem vybrat, zda si přejí zůstat 72 hodin po porodu v porodnici s ohledem na doporučení lékaře nebo porodit v nemocnici s péčí porodní asistentky a opustit nemocnici 24 hodin po porodu.
„S ohledem na okolnosti tohoto případu a hledíce na to, že neexistuje evropský konsensus v této záležitosti, Soud shledává, že v přijaté a aplikované politice ve vztahu k domácím porodům, úřady nepřekročily širokou volnou úvahu ani neporušily přiměřenost, která je vyžadována pro rovnováhu mezi soupeřícími zájmy. Vzhledem k tomu nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy,“ uzavřel případ českých rodiček Soud.
Irena Válová
