Česká justice pokračuje k pětadvacátému výročí událostí roku 1989 s jejich tehdejšími protagonisty rozhovorem s Františkem Stárkem. Vydavatel samizdatu Vokno byl z vězení propuštěn 26. listopadu 1989, byl u zrodu demokratických tajných služeb. Od roku 2008 pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Osobně bych dnes sedět nechtěl, říká muž se zkušeností z komunistických kriminálů.
Začátkem roku 1990 jsi nastoupil na tehdejší kontrarozvědku, tehdy Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Tedy do míst, která byla v naprostém rozporu s tvým dosavadním životem. Jak jsi se k této práci dostal?
Mě do toho tenkrát uvrtal Václav Havel. Po návratu z konference o české literatuře v dubnu 1990 v USA jsem v Bolzanově ulici, kde sídlila redakce Vokna, potkal na schodech Jana Rumla, který mi sdělil, že Václav Havel po nás chce, abychom šli na vnitro. K tomu Honza dodal, že tam máme jít vyházet všechny estébáky, protože federální ministr vnitra Richard Sacher to neudělá. Vzpíral jsem se, protože jsem měl své rozjeté aktivity, ale poslal mne za Havlem, ten mi to zopakoval, že Sacher je nebezpečný, protože má stále generála Lorence v předpokoji, stále mu radí, a že bychom tam alespoň na dva měsíce měli nastoupit, abychom to nějak vyčistili. No, a nakonec ze dvou měsíců bylo sedmnáct let.
Pro lidi z undergroundu asi zvláštní zkušenost.
Na základě papíru A5, kam jsem napsal jméno, datum narození a trvalé bydliště, jsem dostal průkazku Ministerstva vnitra a hodnost majora. Udělali jsme takovou skupinu, kde nás bylo jedenáct, především lidí z občanských komisí, které prověřovaly tehdejší estébáky, ale i příslušníky VB. Výhodou tenkrát bylo, že „kachlíkárna“ se tenkrát akorát opravovala, takže tam vůbec nikdo nebyl a celý barák byl úplně prázdný. Začínali jsem díky tomu s úplně čistým stolem, a to tak čistým, že jsme neměli ani klíče od kanceláří. Do baráku mne pustila ostraha jenom na základě modré průkazky OF ze Špalíčku. Při bloudění „kachlíkárnou“ jsme pak náhodou narazili na jednoho mužíčka, který se představil jako správce, a ten měl klíče od uklízeček od všech kanceláří. Vzali jsme si je a začali úřadovat.
Máme se ještě dnes bát vlivu bývalých estébáků i kvůli jejich zaměření na tehdejší KGB? Ptám se i s ohledem na současnou politickou situaci.
To už je podle mne stará písnička. Faktem je, že ona idea, kterou jsme měli od začátku, že vyházíme každého příslušníka, byla nereálná. Tenkrát nám radili Němci, a ti říkali: „Nemyslete si, že je to možné. I u nás jsme po válce začínali tak, že se zbytky Abwehru musely nějak domluvit s politickými vězni z koncentráků.“ Stejně tak jsme začínali my, i s těmi estébáky, kteří do určité míry začali kolaborovat s novým režimem proti tomu, co tady bylo před listopadem 1989. Byla tam parta, která nás naučila, jak se dělá řemeslo. Náš záměr byl naučit se od nich tomu řemeslu a nedat jim zároveň šanci, aby měli jakékoli řídící možnosti. A to se dařilo už tenkrát, byť nám nadávali, že tam stále ti staří estébáci přežívají. Ale byli to takoví lidé šroubováku. Naučili nás, jak se s tím šroubovákem zachází, ale šroubovali jsme my.
Řada z nich musela přece cítit i určitou potupu, že vlastně byli pouhými nástroji KGB.
Přesně tak, i tyhle motivy v jejich uvažování hrály svou roli. Když se pak s námi někteří z nich bavili, říkali, že největší potupa pro ně bylo, že museli chodit na různá nesmyslná politická školení, kde jim u vchodu kontrolovali, jaké si z toho napsali poznámky.
Začátkem devadesátých let jsi byl rovněž ve vězeňské komisi ČNR. Dají se nějak srovnávat tehdejší a dnešní podmínky v kriminále? Podařilo se reformovat české vězeňství?
Tehdy byla potřeba, aby k těm vězňům promluvil někdo, kdo věděl, co je to kriminál zevnitř. I po velké Havlově amnestii z konce roku 1989 tam zůstala spousta vězňů, kteří byli frustrovaní z toho, že tam zůstat museli. Navíc je tehdy bachaři ještě roštovali a popouzeli a na denním pořádku bylo nebezpečí nějaké vzpoury. Ti bachaři neměli žádný zájem, aby demokracie zvítězila.
Stále třeba zůstává problém vazby jako nátlaku na obviněného.
Vazba je vždycky nepříjemná a nikdy není jasné, zda policie, která předkládá návrh na vazbu, tak nečiní jenom proto, aby dotyčného takzvaně „udělala.“ Dneska, když někoho zavřeš do vazby, zničíš mu manželství, firmu, byt – stačí půl roku – a nesetká se vůbec s ničím,. A může být čistý jako křišťál. To už ale není reminiscence na socialismus.
Jde ale i o podmínky, v jakých se vazba vykonává, a ty reminiscence na socialismus vyvolávají.
Jde o to, kolik ta majorita, o níž si osobně nemyslím nic dobrého, je ochotna do vězeňství investovat. A ochotna do vězeňství investovat víc peněz prostě není. Já osobně bych dnes sedět nechtěl.
Před pětadvaceti lety ona majorita na plných náměstích vzývala svobodu, dnes klidně zvolí jedním z nejmocnějších mužů státu muže se záznamem ve svazcích StB. Kdo za tento vývoj může – politické strany, které nebyly schopny artikulovat ony postuláty svobodné společnosti?
Ne, určitě za to nemohou politické strany, ale čistě volič, který je nezodpovědný. Když si vezmeš, jak dopadly poslední volby, na prvním místě vyhráli příjemci sociálních dávek, na druhém místě ti, kteří podlehli reklamní kampani americké agentury, a konečně na třetím místě se umístili zástupci starých pořádků. Kde máš ty demokraty za oněch dvacet pět let? Pokud se volič rozhoduje pod takovýmto zorným úhlem pohledu, je to primárně jeho problém, a důsledky si musí nést sám.
A není částečně problém i na straně pravicových stran, které nedokázaly artikulovat ve vztahu k veřejnosti respekt k právu a svobodám?
Těžko lze vinit z něčeho pravicové strany ve chvíli, kdy se hlava státu podílí na palácovém převratu. Místo toho, aby policie obvinila v tichosti jednu Matu Hari, která koučovala premiéra, udělala z toho obrovskou show, z níž dodnes nic není. Kde jsou ty milióny, kde jsou ty metráky zlata, kde jsou ti obvinění kmotři? To byl obyčejný palácový převrat. Jestliže je ve společnosti poptávka po levicovém názoru, tak se holt prosadí za každou cenu.
Dušan Šrámek
