Místopředseda České advokátní komory advokát Antonín Mokrý se jako první zástupce advokacií zemí střední a východní Evropy byl 29. listopadu v Bruselu zvolen třetím viceprezidentem Rady evropských advokátních komor (CCBE). V pozici třetího viceprezidenta bude JUDr. Antonín Mokrý působit v roce 2015 a s velkou pravděpodobností bude za tři roky zvolen do funkce prezidenta této významné mezinárodní advokátní organizace. Máme povinnost chránit demokratické hodnoty, lidskou důstojnost, svobody jednotlivce, a to i tehdy, když bylo spácháno něco opravdu velmi zlého, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Do jaké míry je možno vnímat vaše zvolení jako uznání renomé české advokacie?
Ano, domnívám se, že mé zvolení je třeba takto vnímat. V Radě evropských advokátních komor jsem obrazně řečeno „v českém dresu“ zastupoval českou advokacii již od přistoupení naší země do Evropské unie, vlastně již o dva roky dříve v pozici pozorovatelské země. Je to tedy již zhruba 11 let. Představuje to poměrně dost práce, málo volného času, relativně hodně cestování… Ta práce však nebyla jenom má osobní, podílel se na ni velkou měrou i aparát České advokátní komory, bruselské zastoupení ČAK a někteří kolegové advokáti. Kdybychom neodváděli dobrou práci, které si zástupci dalších zemí cení, nepřicházelo by mé zvolení vůbec v úvahu. Tady nešlo o nějaké jmenování, jak se to děje v politice, zde bylo nutné ukázat, že máme nějaké výsledky a že jsme schopni reprezentovat evropskou advokátní profesi jako celek.
S jakými největšími problémy se potýká evropská advokacie jako celek?
Evropská advokátní profese má společné základní hodnoty a principy fungování. Organizace advokátní samosprávy, podmínky vstupu do advokátního stavu, formy výchovy a vzdělávání advokátních koncipientů a advokátů se však mohou do určité míry lišit podle právní úpravy platné v té či oné členské zemi EU nebo EEA. Máme tady však možnost vykonávat právní služby i na území jiného členského státu unie (tzv. usazování advokátů v hostitelské zemi). V tomto směru je advokacie velmi liberální a pokročilá oproti některým jiným odvětvím. Pokud se ptáte na problémy evropské advokacie jako celku i zde je nutno říci, že podmínky výkonu advokacie a problémy se liší stát od státu, někdy se přelévají, utichají a zase nastanou. Dlouhá léta například střežíme a bráníme se snahám o prolomení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu advokát-klient. Tato povinnost zachování důvěrnosti o tom, co se advokát od klienta dozvěděl, je základním atributem poskytování právní služby. Bez ní by nebylo důvěry mezi klientem a advokátem, bez ní by veškerá činnost advokátů byla bezcenná. Povinnost hlásit podezřelé transakce v rámci prevence tzv. praní špinavých peněz, tedy de facto povinnost nahlašovat státním orgánům vlastní klienty, to je věc velmi zapeklitá a problematická. Mnohdy nemá advokát možnost ani dobře identifikovat, že se u klienta jedná o nějakou nezákonnou činnost s finančními prostředky, ale přesto má ohlašovací povinnost. V některých zemích také zaznamenáváme zesilující tendenci vstupovat do elektronických či jiných komunikací mezi advokátem a klientem či zeslabovat účinnost obhajoby pokusy o kriminalizaci advokáta. Nezákonné masové sledování telefonických, e-mailových a jiných komunikací americkou Národní bezpečnostní agenturou vyplavalo napovrch teprve nedávno v souvislosti s kauzami WikiLeaks, Edward Snowden apod. Vyšly najevo důkazy nejen o sledování politiků a jiných subjektů, ale i to, což je rovněž alarmující, že byly a snad i nadále jsou monitorovány také komunikace mezi advokáty a jejich klienty. S tím se nehodláme smířit, a to i přesto, že chápeme zájmy národní bezpečnosti a nutnost boje proti terorismu a organizovanému zločinu. Všechno by mělo mít svá jasná pravidla a ty bychom také rádi znali. Oslovili jsme již některé bezpečnostní služby, aby nás informovaly o své činnosti v této oblasti.
Jsou nějaké specifické rozdíly mezi vztahem státu k advokátní profesi v původních zemích EU a zemích bývalého východního bloku?
Většina zemí, které přistoupily do Evropské unie v r. 2004 a později, má advokátní stav organizovaný obdobně, jak je tomu v původních členských zemích, protože i v oblasti justice a právních služeb muselo dojít k harmonizaci právních předpisů ještě před vstupem. Podmínkou přijetí do CCBE (Rada evropských advokátních komor) je např. mimo jiné přijetí Etického kodexu CCBE, který se uplatňuje v přeshraničním poskytování právních služeb, ale je rovněž jakýmsi vzorovým vodítkem pro národní etické kodexy. V tomto smyslu se nijak nelišíme např. od sousedního Rakouska nebo např. od Francie. Stavovská samospráva a zákonné i podzákonné předpisy upravující právní služby advokátů jsou na vysoké úrovni nejen u nás, ale např. i v Maďarsku, na Slovensku nebo v Polsku. Baltské země nebo Slovinsko mají relativně malé advokacie, ale dobře fungující. CCBE se však snaží v rámci své činnosti podporovat i další země, které o vstup do EU teprve usilují, přestože již delší dobu patří do rodiny členských zemí Rady Evropy, tj. podléhají např. pravomoci Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V některých těchto zemích jsou stále ještě poměrně vážné problémy, ať už jde formování samosprávy, podmínky výkonu profese, značně rozšířenou korupci v soudnictví a státní administrativě nebo právě pokud jde o vztah mezi státem a stavovskou organizací. Paternalistický přístup státu a jeho ingerence do nezávislé činnosti advokátů je problémem, kterého se někdy nevyvarují ani staré a zavedené advokacie. Usilujeme o to, aby s námi bylo nakládáno jako s rovnocennými partnery státu, tedy v tom smyslu, že díky své odborné znalosti a zkušenostem, jak právo funguje v praxi, bychom měli být více respektováni pokud jde o legislativní činnost a stát by s námi měl častěji konzultovat při přípravě zejména některých právních předpisů, ke kterým máme co říci. Česká republika má, troufám si říci, velmi dobře fungující advokátní samosprávu a stát ji respektuje. Máme řadu zkušených odborníků. Přesto si dovolím říci, že vzájemná kooperace mezi exekutivou, legislativou a Českou advokátní komorou by mohla být i podstatně lepší. V poslední době byla například řada prakticky činných a renomovaných advokátů vyloučena z činnosti Legislativní rady vlády, nevíme ani z jakých důvodů, a tak se k řadě důležitých zákonů máme možnost vyjadřovat jen formou běžného připomínkového řízení nebo jsme-li osloveni. To není dobrý stav. Například ve Francii se zástupci advokátní komory pravidelně pracovně setkávají se svým ministrem spravedlnosti, jinými ministry i s poslanci v parlamentu a mají tak možnost průběžně konzultovat zásadní právní témata a připravované zákony. Je jim zkrátka více nasloucháno a vztahy jsou méně formální.
Jaké je tedy postavení české advokacie ve srovnání s jinými zeměmi?
Česká advokacie je nyní plně srovnatelná s advokaciemi původních zemí EU. Má dobře fungující organizaci a poměrně aktivní členskou základnu. Řekl bych, že patříme ke špičce ve střední Evropě. Je ovšem stále co vylepšovat. Pevně doufám, že nyní navážeme i dobré kontakty na evropské úrovni. Konečně, česká kandidátka do Evropské komise, paní Jourová, se nyní stala komisařkou pro justici, ochranu spotřebitele a rovné zacházení. To je velmi silné portfolio, pro justici zcela zásadní. Také náš evropský poslanec, Doc. JUDr. Pavel Svoboda, nyní zastává vysoký post v Evropském parlamentu. Byl zvolen předsedou výboru pro právní záležitosti. V justici, v usnadnění přístupu ke spravedlnosti, ve spolupráci justičních orgánů v rámci Evropské unie, zde je stále obrovské množství témat, která před námi stojí. CCBE je stále aktivnější, pokud jde o účast v evropských projektech týkajících se spravedlnosti a fungování právního státu. Takže jistě bude co řešit a já věřím, že najdeme společnou řeč i díky tomu, že budeme moci komunikovat česky.
Proč se začal Den lidských práv slavit jako Den evropských advokátů?
Myšlenka byla samozřejmě taková, že většina zástupců evropských advokacií v CCBE se ztotožnila s tím, že advokáti vždy v minulosti stáli na straně respektování lidských práv a základních svobod a pomáhali lidem tato jejich práva prosazovat a chránit. Mnoho advokátů po celém světě dodnes pro naplňování tohoto noblesního poslání čelí perzekuci, fyzickým a psychickým útokům a nezřídka i ohrožení života. Společnost někdy nechápe, jaká je vlastně role advokátů. Jestliže advokát obhajuje nějakého evidentního zločince, bývá mu často podsouváno, že se s ním ztotožňuje. Také státním orgánům někdy vadí, když advokát plně využívá všech zákonných prostředků obhajoby ve prospěch svého klienta. My zde ovšem nejsme proto, abychom obhajovali a tolerovali zločin a za každou cenu chránili přestupce. Máme ovšem povinnost chránit demokratické hodnoty, lidskou důstojnost, svobody jednotlivce a to i tehdy, když bylo spácháno něco opravdu velmi zlého. To však nakonec neposoudíme my advokáti, ale nezávislý soud. Všechno to, co jsem právě uvedl, je dobré veřejnosti vysvětlovat, a Den lidských práv je pro takovou připomínku, myslím, vhodnou příležitostí. V r. 2015 například oslavíme v Londýně, ale i na jiných místech světa 800 let od vyhlášení Magny Charty Libertatum, což byl významný středověký právní dokument, který omezoval moc panovníka a stal se v pozdějším období symbolem pro ty, kteří chtěli zdůraznit, že i moc nejvyšší světské autority, tehdy krále, podléhá zákonům.
Proč byl letošní rok věnován otázce mlčenlivosti advokáta?
Byl věnován nejen mlčenlivosti advokáta jako takové. Byl věnován především připomenutí toho, že stále dochází k pokusům o její prolomení, a jak tomuto čelit, respektive předcházet. V České republice jsme například v tento den diskutovali se soudci, státními zástupci, ale i policejními orgány na toto téma. Promítali jsme televizní film o osudech obhájce K. H. Franka. Byli jsme v televizi i v novinách. Připravili jsme pro náš Bulletin různé komparativní studie a výtahy z judikatury. Plánem CCBE v budoucích letech bude nastínit další nová témata. Pro příští rok se zatím jenom uvažuje o tématu, jak může advokacie napomoci v otázce narůstající imigrace do Evropy. To je sice především velmi ožehavé politické téma, do kterého nám nepřísluší příliš ingerovat, jsou však s tím spojeny i otázky právní pomoci migrantům, ochrany jejich práv a životních jistot. Takže toto téma bude možná příští rok, ale třeba bude zvoleno nějaké jiné.
Dušan Šrámek
