Česká justice pokračuje v seriálu rozhovorů s bývalými představiteli justice a represivních složek k pětadvacátému výročí listopadu 1989. Pokud by mně něco mělo trápit na dnešku, tak to není komunistická minulost policejních funkcionářů, ale spíš to, že komunisticky, nebo spíš totalitně myslí spousta lidí, kterým bylo v roce 1989 deset let, případně ještě nebyli na světě, říká advokát Tomáš Sokol, bývalý pražský městský prokurátor a ministr vnitra.
Začátkem roku 1990 jste jako pražský prokurátor vzbudil poprask návrhem na zákaz KSČ. Jak se na tento krok s odstupem doby díváte?
Nešlo o návrh, ale o pokus vytvořit si podmínky pro trestní stíhání aktivních členů KSČ pro trestný čin dle § 260 tehdejšího trestního zákona (Podpora a propagace fašismu a podobného hnutí). Skutková podstata spočívala v podpoře hnutí, směřujícího k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, což tehdejší KSČ podle svých stanov bohatě splňovala. Jen bylo zjevné, že si to její členové nejspíš po těch čtyřiceti letech panování ani neuvědomují. A tak jsem namísto zahájení trestního stíhání poslal dopředu dopis, a ten vyvolal zmíněný „poprask“. Předpokládal jsem, že pokud zahájím trestní stíhání, věc se dostane k soudu a tam bude možné buď obvinění prokázat, anebo se obžalovaným podaří je vyvrátit. Důvody, proč si klient, rozuměj stát, vyvolání takového řízení nepřál (problémy s komunisty při hlasování ve Federálním shromáždění o reformních zákonech) mi připadaly a stále připadají spíše směšné či dětinské. Ale bylo to přání onoho klienta a já jsem je respektoval. To, že by to možná bylo dnes o něco jednodušší, kdybych tehdy uspěl, je pravděpodobné. Ovšem stalo mi mnohokrát, že jsem klientovi něco doporučil, on si to udělal po svém a pak to nedopadlo, takže mne to nevzrušilo tehdy, a tím spíš mne to nevzrušuje dnes.
Jak jako jeden u vysokých představitelů bývalé prokuratury vnímáte její následné zrušení a současné snahy k její jakousi resuscitaci novým zákonem o státním zastupitelství?
Zrušení prokuratury byl spíše mediální či politický tah, protože název „prokuratura“ poněkud zasmrádl. To, že bude muset na jeho místě být nějaký jiný orgán s přibližně stejnou náplní činnosti a stejnými pravomocemi, bylo zjevné. Takže se přemalovala firma a trochu upravily vnitřní vztahy. Nevím, jestli se nyní někdo pokouší resuscitovat bývalou prokuraturu, spíš mi to připadá jako jeden z obvyklých záchvatů, které provázejí lidskou komunitu už hezky dlouho. Vždy podle stejného hesla: „Něco tu máme, nějak to funguje, tak pojďte, uděláme to jinak a už tím to bude lepší.“ Což se obvykle nepotvrdí, a proto skeptici říkají, že každá změna je vždycky jenom k horšímu. Nevím o jediném případě, že by byla nezávislost státního zastupitelství zasažena, a přesto se hovoří o potřebě nezávislost posílit. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti bylo loni za přijetí úplatku odsouzeno 13 osob, za podplácení 74. A prý by kvůli tomu měl být nějaký speciální odbor na novém státním zastupitelství. Za krádeže bylo odsouzeno 17 298 lidí, za vraždy 98 ale to je v normě, na to jsme si zvykli, na to speciální útvar není třeba. Ovšem proč na korupci ano, když pokud jde o dokazování, je to v podstatě pořád to samé, to nikdo říct nedokáže.
Ve funkci ministra jste se naopak stal terčem kritiky Občanských komisí, podle nichž jste měl zabraňovat očistě policie od “starých struktur”. Do jaké míry vnímáte tuto kritiku jako oprávněnou, i s ohledem na to, že řada vysokých policejních funkcionářů má i dnes za sebou komunistickou minulost? Bylo tehdy vůbec možné provést nějakou radikálnější očistu policejního sboru?
Občanské komise byly problematické už od začátku, protože se tam dostal v podstatě každý, nezávisle na své minulosti a schopnostech. Nicméně byl to revoluční nástroj a revoluce taková bývá. A tak komise prověřovaly policisty, jestli mohou dál sloužit v demokratickém systému, byť samy byly nesystémové a nedemokratické. Jenže já na ministerstvo vnitra nastoupil v listopadu 1990, tedy v době kdy už prověrky skončily, a přesto se tam motalo pár permanentních revolucionářů, co chtěli rozjíždět další kola prověrek a kádrovat a kádrovat. Čímž spolehlivě destabilizovali policii, a nadto se čím dál tím víc projevovalo, že vlastně nevíme, co jsou ti kádrováci zač. Kromě jiného měli přístup k osobním materiálům policistů, a to prostě nešlo. A k tomu všemu já kádrováky nemám rád jako druh. Takže jsem je po krátkém období snahy nějak rozumně a bezhlučně je pacifikovat prostě vyhodil z baráku a dal jsem pokyn, že už je tam nesmí pustit. No a oni řvali. Což mi bylo a je srdečně jedno. Za pořádek jsem odpovídal já, a ne oni. Nevím o jediném případu nějakého policejního excesu nebo čehokoliv podobného, co by se dalo spojit s komunistickou minulostí toho, kdo se ho dopustil. Co se prověřilo, to se prověřilo, o moc lépe to nešlo, vyházet policisty na dlažbu a pak je znovu po řádném prokádrování přijímat, jak mi jeden poslanecký veleduch také navrhoval, pochopitelně nebylo možné a tím to končí. Pokud by mně něco mělo trápit na dnešku, tak to není komunistická minulost policejních funkcionářů, ale spíš to, že komunisticky, nebo spíš totalitně myslí spousta lidí, kterým bylo v roce 1989 deset let, případně ještě nebyli na světě. Ale s tím taky nic neudělám. To musí postupně vymřít. Alespoň doufám.
Stále se hovoří o nezávislosti policie a státního zastupitelství. Nestaly se dnes represivní orgány po řadě legislativních úprav už spíše neovladatelné?
Kdepak. To, co vyvádí podivné skopičiny, je jen zlomek orgánů činných v trestním řízení. Ti ostatní dělají, co mají, a jsou ovladatelní přesně v duchu zákona. A s těmi, co si myslí, mnohdy zcela neoprávněně, že jsou profesní elita, pročež mohou vše, budou vždy problémy. Takže procházíme stadii růstu jejich moci až k naprosté nekontrolovatelnost a stadii, kdy s boucháním dveří odcházejí do civilu a křičí, že jim systém svazuje ruce. Teď jsme u horní úvratě jejich moci, ale počkejte za pár let.
Do jaké míry vnímáte jako oprávněné tvrzení, že tyto orgány již určují politiku, a do jaké míry to může být zapříčiněno i chováním samotných politiků, například téměř automatickým vydáváním svých členů trestnímu stíhání. Lze považovat nějakou konkrétní kauzu či krok za zlomový okamžik, kdy se politici stali rukojmím policistů, především z policejních speciálů a některých státních zástupců?
Pokusy policie stíhat jako kriminální jednání i politická rozhodnutí jsou jen logickým důsledkem obecného trendu léčit společenské problémy, lhostejno zda skutečné nebo jen zdánlivé, cestou trestního práva. Začalo to u hospodářských deliktů, kdy se policisté pokoušeli (a stále pokoušejí) přesvědčit třeba obchodní společnost, že jí její jednatel způsobil škodu, a proto ho stíhají, a kašlali na to, že ta společnost to vidí úplně jinak. No a teď už totéž provozují ve vztahu k politikům. Musí zasáhnout, protože my troubové bychom je klidně volili znova. Ovšem všimněte si, jak na to v posledních obecních volbách lidé kašlali a volili i ty, kteří jsou trestně stíháni za to, že jim měli škodit. Nemyslím si ale, že by vydávání poslanců k trestnímu stíhání bylo nějako zásadní příčinou těchto jevů. Politici nejsou rukojmími policistů, pokud se tak sami nechtějí cítit. Prostě musí mít dost odvahy rozhodovat a svá rozhodnutí si obhájit, třeba i v rámci trestního řízení. To není rukojemství, ale svoboda s riziky. Jiná věc je, že celková atmosféra přeje spíš opatrným úředníčkům než lidem s vizí. Ale za to si můžeme sami.
Lze nějak charakterizovat postupný vývoj za pětadvacet let z hlediska přístupu k právům obviněných, respektive obžalovaných osob?
Nepochybně jako permanentní zvětšování těchto práv. Revolucí po roce 1989 už byla deklarace toho, že obviněný se může hájit, jak uzná za vhodné včetně toho, že nemusí vypovídat. Postupný přechod na kontradiktorní proces, v němž soudce nesmí pomáhat obžalobě a obstarávat důkazy proti obžalovanému. Právo fakticky ovlivňovat dokazování „svými“ důkazy. Restrikce vazby, pokud jde o časový rozsah i možnost náhrady vazby složením finanční jistoty. Možnost mít více obhájců a mnoho dalších.
Co říkáte spolupráci některých médií a novinářů s represivními orgány při difamaci určitých zájmových osob?
Nic. Děvky byly a jsou za každého režimu. Mohou tvořit kolorit doby, ne však dobu samu. Tu nakonec stejně tvoří ti, co se odmítají cítit a chovat jako zboží.
Jaké důvody vedly vás a několik dalších známých advokátů k založení Unie obhájců, a jakých konkrétních změn byste chtěli svou aktivitou dosáhnout?
Přesvědčení, že na současných trestněprávních poměrech je hodně co zlepšovat a že bychom snad mohli být schopni k tomu také přispět. Trochu mne zarazila reakce některých novinářů, či jiných, na založení Unie obhájců. Podle ní snad by mělo jít o nějakou formu nekalého prosazování vlastních zájmů a nátlak na orgány činné v trestním řízení. Kromě toho, že to spolek dost dobře nedokáže, ani kdyby tisíckrát chtěl, tak je to nesmysl. Co děláme, je patrné z webové stránky Unie obhájců ČR. Prostě jako stovky jiných spolků pouze analyzujeme situaci v oblasti, v níž se snad dostatečně orientujeme – na rozdíl od těch, kteří všelijak nesouhlasně zvedali obočí a krčili nosy – a poukazujeme na to, co podle nás není dobé. Což se snad i daří.
Dušan Šrámek
JUDr. Tomáš Sokol, jeden z nejznámějších českých právníků. Vykonává advokacii v oblastech práva trestního, občanského, obchodního a v dalších odvětvích a specializacích. Je několikanásobným vítězem soutěže Právník roku, spolupořádané Českou advokátní komorou, a to v kategorii Právník roku volený laickou veřejností. V roce 1978 absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze, poté pracoval v advokacii. Po sametové revoluci byl v letech 1990–1992 nejdříve městským prokurátorem v Praze (od 9. 1. 1990) a poté (od 14. 11. 1990 do 2. 7. 1992) českým ministrem vnitra. V roce 1992 spoluzaložil advokátní kancelář, dnes pojmenovanou Brož & Sokol & Novák, ve které i v současnosti působí jako partner. Od 30. listopadu 1996 byl předsedou politické strany Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální (SD-LSNS), na funkci rezignoval v září 1997.
