Tento příběh se skutečně stal, a i když nepatří přímo do sféry justice, kterou zdejší server obhospodařuje, možná laskavému čtenáři přiblíží události z doby před více než 25 lety.
Kdo cestoval v době vlády M. S. Gorbačova do SSSR, jistě potvrdí, že v té době byla Moskva zcela v protikladu k suchopáru, který panoval v normalizační ČSSR i v Jaruzelského Polsku. Tehdy docházelo k opravdu paradoxním situacím, v roce 1988 byla totiž Moskva skutečnou oázou svobody. Svobodná Evropa tam byla slyšet tak dobře jako stanice Praha v polabské nížině a po vyslechnutí pořadu Události a názory po zprávách v 18 hodin (20 hodin moskevského času), kde měla Lída Schindlerová komentář k článku Pavla Kohouta ve Frankfurter Allgemeine, mohl posluchač sestoupit do dvorany hotelu Beograd a tam v kiosku si ono číslo Frankfurter Allgemeine za 20 kopějek koupit, v ČSSR věc nevídaná! Tehdy byly do očisty sovětské společnosti, perestrojky a glasnosti, vkládány naděje nejen u nás a ve všech státech „tábora míru a socialismu“, ale i v intelektuálních kruzích ve světě.
Následující vzpomínka by mohla být ilustrací toho, co bylo možné v Moskvě koncem osmdesátých let zažít. V předsilvestrovské náladě roku 1988 jsme navštívili se skupinkou přátel restaurant Valdaj na Novém Arbatu a shledali, že ke sjednocení Německa již fakticky došlo. Naši tehdejší přátelé z NDR seděli v dojemné shodě s našimi tehdejšími nepřáteli ze SRN a se slzou v oku vzpomínali na léta mládí v Hájot, srazili své stoly k sobě a byli, jak to říci kulantně, poněkud hluční.
Ne že by přímo zpívali Wacht am Rhein, ale někomu z přítomných zřejmě také vytanula na mysli scéna z filmu Casablanca. V té scéně Humprey Bogart vchází do taverny a na hlučné projevy přítomných německých důstojníků nechává zahrát Marseillesu. Vraťme se ale do moskevské restaurace. Vzhledem k tomu, že hudebníci měli přestávku, se náš hlouček Čechoslováků domluvil a na podiu zazpíval naši hymnu. Bylo nás jen pár, ale zásluhou přítomných Košičanů Štefana a Jánka se nad Tatrou blýskalo již poměrně silně. Němci ztišili hlasitost a všichni čekali, co bude dál. A tehdy vystoupil hrdý polský národ reprezentovaný větší skupinou osob sedících u vedlejších stolků. Ne, tito lidé rozhodně nepatřili k NSZZ Solidarita, bylo mezi nimi možno zahlédnout i uniformy vyšších důstojníků Wojska polskiego, avšak bylo na nich vidět, že jsou ryzími vlastenci.
Zde si neodpustím poznámku, že právě projevů vlastenectví se nám Čechům – na rozdíl od Poláků – místy nedostává. To jen dokresluje situace, jež následovala: Poláci se vyhoupli na podium, jeden si vzal tamburínu, druhý se posadil ke klavíru a ostatní se seskupili okolo něj. Asi jsme si na Casablancu nevzpomněli jen my, zdálo se, že pianista zapreludoval první tóny francouzské národní písně „již vzhůru děti vlasti“. Proč se ale obracet k cizím, byť osvědčeným, vzorům, obzvláště máme-li vzory vlastní, neméně historií prověřené. Chlapík s tamburinou udal tón a bratři Poláci s velkým nasazením spustili „Ještě Polska, ještě nezgyniela pokym my žijeme…“
Ta slova a melodie probudila i dosud netečnou obsluhu, která se začala snažit situaci zklidnit. Zlatý hřeb měl však teprve přijít: „marš, marš Dabrovski, zemi polskej do Polsky“ – refrén polské hymny, který se vícekrát opakuje, hřměl v centru země, která prolila v historii potoky polské krve, v srdci Moskvy, doslova pár metrů od Kremlu. A refrén zněl jako memento utlačovatelům bývalým, jako hrozba utlačovatelům současným a jako výstraha možným utlačovatelům budoucím. V té chvíli si mnozí přítomní zcela jistě uvědomili sílu vlastenectví hrdého polského národa, se kterým je nutno počítat. I když je to již více než neskutečných 25 let, je vzpomínka stále živá a tento vzkaz, tedy jak chutná to sladké slovo svoboda (polsky wolnošč), je ilustrací atmosféry konce osmdesátých let, a je platný dodnes.
11. listopadu oslavila Polská republika svůj státní svátek – výročí založení novodobého polského státu. V úctě připomíná autor.
Jaroslav Vachuda
(prostý státní úředník)
