V souvislosti s institutem přísedících jsou hodny pozornosti následující problémy: otázky nezávislosti přísedících a její garance včetně problémů týkajících se volby a odvolání přísedících, otázky ústavnosti určování přísedících pro projednání jednotlivých případů v souvislosti se zásadou zákonného soudu a soudce a problematiky odpovědnosti přísedících za výkon své funkce, uvádí ve své úvaze advokát Adam Černý, který se dotýká i problému „neposlušného přísedícího“ nebo rozhodování přísedícího ve vazbě na znovuzvolení. K debatě předkládá zavedení porotního systému v trestních věcech.
Institut soudních přísedících není v českém prostředí ničím neznámým. Porotní soudy fungovaly na území České republiky již za rakouského mocnářství, ústavní základ pro ně byl položen v Ústavě z roku 1920 (byť za první republiky porotní soudnictví nebylo fakticky realizováno1). K obnovení porotního soudnictví došlo v poválečných letech (zákonem z roku 1946).2 Zlomem pak bylo přijetí Ústavy z roku 1948, kterou byl zakotven tzv. soudce z lidu a zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Soudci z lidu působili v civilních i trestních věcech. Funkce soudce z lidu byla občanskou povinností, podmínkou pro její výkon byla „spolehlivost“ a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení. Laický prvek v soudnictví byl v této době dále prohlubován a pokračovala v něm i Ústava z roku 1960. Po roce 1989 byl namísto soudce z lidu zaveden pojem „přísedícího“, který vyjadřuje určitou diskontinuitu s předcházejícím stavem i navázání na tradici prvorepublikovou. Dva přísedící a předseda senátu – profesionální soudce – tvoří senáty rozhodující v zákonem stanovených případech: v případě pracovních sporů a vybraných trestních věcech.
Právní úprava přísedících je nyní obsažena v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dle něhož přísedící okresních soudů volí zastupitelstva obcí v obvodu příslušného okresního soudu, v Praze pak zastupitelstva městské části. Přísedící krajských soudů volí zastupitelstva krajů v obvodu daného soudu, v Praze pak zastupitelstvo hlavního města Prahy. Kandidáty do funkce přísedícího navrhují členové příslušného zastupitelstva. K navrženým kandidátům si zastupitelstvo vyžádá vyjádření předsedy příslušného soudu. Přísedících je v současné době nedostatek a volby jsou tak zpravidla – pro nedostatek kandidátů – jen formálním aktem. Institut přísedícího bývá odůvodňován jako legitimační a demokratický prvek v justici. Ve chvíli, kdy je kandidatura přísedícího vázána na nominaci alespoň jedním členem zastupitelstva, je tento prvek do jisté míry negován. Otázka, zda laický prvek má být v justici zastoupen a v jaké formě je velmi komplexní a přesahuje výrazně rámec tohoto článku. Nelze si však odpustit poznámku, že ve chvíli, kdy právní úprava pošlapává základní deklarovaný účel, vykazuje závažný nedostatek.
Požadavky na jednotlivé uchazeče jsou zcela minimální – dosažení věku 30ti let, státní občanství ČR, negativní lustrační osvědčení a vágně formulovaná podmínka, že morální vlastnosti a zkušenosti dané osoby dávají záruku, že bude funkci řádně vykonávat. Tato podmínka není jakkoli ověřována, není zajištěn žádný obecný standard. Právní úprava tak na rozdíl od soudce nevyžaduje splnění jasných kritérií – například neukládá absolvování psychologického testu apod. To vše přestože se přísedící podílí na rozhodovací činnosti – i on/ona klade otázky, i on/ona rozhoduje o vině i trestu, přísedící mohou předsedu senátu přehlasovat apod.
Při vědomí toho, že přísedící může být velikou podporou pro pečlivé rozhodnutí ve věci – vzhledem k tomu, že funkce přísedícího není jeho profesí, může přísedící částečně kompenzovat psychologické problémy vznikající s dlouhodobým výkonem soudní praxe, například problémy vyhoření soudce či jeho profesionální deformaci. Námitky se týkají i odborné způsobilosti pro výkon přísedícího, kdy právní úprava je opět nedostatečná. Na rozdíl od soudců, kteří mají uloženou povinnost celoživotního vzdělávání, není u přísedících žádné vzdělávání záklonem zakotveno, a to ať již jde o otázky různých odborností – řízení podniku, ekonomiky, procesního práva či základy trestního práva. I to může vyvolávat pochybnost o užitečnosti přísedících v takových řízení, kde jsou projednávány poměrně složité odborné otázky, kdy právě jejich správné posouzení je klíčem k adekvátnímu rozhodnutí.
V mnoha případech se lze setkat s tím, že přísedící jsou fakticky „ve vleku“ předsedy senátu a v zásadě jsou v řízení velice pasivní. (Na druhou stranu existují i přísedící, kteří – naštěstí – svědčí o opaku). Zde narážíme na další potenciální problém. Přísedící mohou předsedu senátu přehlasovat (dva ku jednomu), kdy v praxi k takovému jevu zřídka dochází. Je otázkou, nakolik má takový „neposlušný“ přísedící šanci na své znovuzvolení (podmínkou jeho kandidatury je i vyjádření předsedy soudu), popřípadě na obsazení do dalšího senátu. Vzhledem k vágnímu zakotvení zákonných podmínek pro výkon funkce, nezávislosti i pro krátké funkční období (4 let) se tak může stát, že „nepohodlný“ přísedící již v budoucnu zvolen nebude, popřípadě do dalšího senátu obsazen nebude. Je také možné jej z funkce odvolat – na návrh příslušného předsedy soudu zastupitelstvem, které ho zvolilo, jestliže závažným způsobem porušil povinnosti přísedícího, přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce či mu zdravotní stav neumožňuje funkci vykonávat.
Vznikají i otázky, nakolik se může zastupitelstvo obce/kraje snažit prostřednictvím přísedícího, tj. osoby, která je pokud jde o pokračování ve funkci za zastupitelství zcela závislá, snažit ovlivnit rozhodnutí justice ve svůj prospěch či svým působením. V tomto směru si lze představit reálnou obavu, která je prohloubena právě i problémem krátkého funkčního období přísedícího.
S nezávislostí a nestranností úzce souvisí i otázka ekonomické nezávislosti, která dle soudní judikatury je výrazným prvkem, neboli garancí, nezávislosti a nestrannosti. Přísedící za výkon funkce pobírají minimální částky, a to ač fakticky ve své funkci jsou soudcem. Není zřejmé, proč není zákonem řešena otázka ekonomické nezávislosti přísedícího. Stejně tak absentuje jakákoli úprava imunity přísedících. Ani tato další institucionální garance nezávislosti a nestrannosti tak v našem právním řádu zakotvena není. To je podtrženo tím více, že v případě přísedícího je neslučitelnost funkcí stanovena jen ve vztahu k členství v komoře Parlamentu ČR.
V této souvislosti nelze nezmínit to, že zákonnou úpravou není regulována odpovědnost přísedícího za výkon funkce (vyjma možnosti jeho odvolání pro závažné porušení povinností přísedícího). Zákon č. 82/1998 Sb., upravuje odpovědnost státu za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí. Možnost regresní úhrady je však zakotvena jen ve vztahu k soudci, nikoli přísedícímu.
Konečně je nutné upozornit na problém, který je jedním z nejzásadnějších. Splňuje současná právní úprava požadavky vyjádřené v rovině ústavního práva na zákonného soudce? Zákonným soudem, je jen takový, jež je určen dle předem daných kritérií, s nimiž má veřejnost možnost se seznámit. Týká se to nejen určení příslušného soudu, ale určení jednotlivého soudce resp. senátu a jeho obsazení vč. přísedících (jak ostatně zdůraznil i Ústavní soud ČR například v nálezu ze dne sp. zn. II. ÚS 3213/10, ze dne 2. června 2011). Určení jednotlivých přísedících (zařazených k jednotlivým senátům) se v praxi u některých soudů děje až po nápadu věci dotázáním osob zapsaných v seznamu přísedících, zda se budou moci projednání zúčastnit. O tom, kdo bude věc fakticky rozhodovat se tak z rozvrhu práce daného soudu zpravidla nedozvíme. O předem daných kritériích pak těžko hovořit. To, že tato (absentující) zákonná úprava umožňuje, aby jednotliví přísedící byli vybíráni „na míru“, není třeba zdůrazňovat.
Výše uvedené výhrady vůči aktuálnímu právnímu zakotvení institutu přísedícího lze tak na závěr stručně shrnout následovně. Naše právní úprava je zcela nedostatečná, když nezakotvuje adekvátním způsobem nezávislost a nestrannost přísedícího a její garanci, odpovědnost přísedícího za výkon funkce, jasná kvalifikační kritéria, ale ani neobstojí z hlediska testu zákonného soudce či demokratizačního aspektu justice. Ve své podstatě tak v sobě kumuluje téměř všechny nedostatky, které je možné laickému prvku v justici vytýkat. Nechci na tomto místě polemizovat o faktickém přínosu přísedících, ale apeluji na hlubší diskuzi o právní úpravě přísedících do budoucna a její změnu. Současně je otázkou de lege ferenda, zda na přísedící neklást zvýšené nároky než doposud, popřípadě, zda nezavést v trestních věcech porotní systém.
Adam Černý, advokát
