Právní služby jsou stále častěji dostupné zdarma online. Ani to ale nestačí k tomu, aby se spravedlnosti mohl domoct skutečně každý. Online servis navíc ani zdaleka nemívá požadovanou kvalitu. Právníci oslovení Českou justicí se domnívají, že je nutné vytvářet v lidech právní povědomí už od základní školy.

Po zadání dotazu na online právní poradenství vrátí nejrozšířenější vyhledávání od společnosti Google nějakých 387 tisíc odkazů. To se na první pohled jeví jako obrovské číslo. Nevypovídá ale nic o tom, jak kvalitní službu zákazník dostává, ani o tom, nakolik je tato služba dostupná.

„Tyto poradny jsou dostupné pouze omezenému množství lidí, a to zejména těm, kteří jsou na tom s právním vědomím relativně dobře,“ hodnotí tuto nabídku advokátka Klára Samková. „Vyplývá to ze skutečnosti, že online poradny pracují s psanými texty, což vyžaduje u uživatelů schopnost abstrahovat a pracovat s psaným slovem, ve schopnosti získávat z psaného slova skutečný obsah. A čtení textu s porozuměním je schopnost, která zejména sociálně slabým chybí,“ dodává.

Máňa říká, že je to směroplatný

Podle právníka Víta Zvánovce letitý zákaz právní inzerce způsobil, že lidé nejsou příliš rozsáhle informovaní a často nevědí, na koho se v krizových situacích obrátit. „Mají zbytečné obavy, že právní poradenství je drahé. Často se pak na advokáta obracejí, až když je pozdě,“ tvrdí Zvánovec.

Mohlo by vás zajímat

Právě těmto lidem by měly posloužit mimo jiné právní poradny. I ty ale, jak už jsme zmínili, jsou dostupné jen omezenému počtu lidí. Kvůli tomu vzniká situace, kterou Klára Samková popisuje jako přímý rozpor se zásadami právního státu. Její kritika míří k soudům za to, že i v očividných případech nerovnosti stran neupozorní slabší z nich, že má nárok požádat o zastupování před soudem. „Soudy vytvářejí zcela nespravedlivé procesy a je jim to jedno,“ tvrdí Samková.

Právníci, které Česká justice oslovila, hodnotí služby stávajících online právních poraden z profesního hlediska jako adekvátní a na odpovídající úrovni. Přesto se na ně obrací jen zlomek lidí. Chyba je kromě už zmíněném nedostatku schopnosti pracovat s psaným textem a porozumět mu také nedostatečné pokrytí zejména slabších sociálních skupin přístupem k internetu – a bídnou či spíše neexistující propagací těchto služeb.

Například v evropském kontextu se ke komunikaci právních témat rozsáhle využívají sociální sítě. Z mnoha akcí jmenujme například možnost online chatu s právníky z aparátu Evropské komise. Ti na Facebooku odpovídají třeba na otázky ohledně pracovního práva nebo zaměstnání v cizině. V Česku takové možnosti citelně chybí. Namísto toho lidé, kteří nedokáží na internetu najít odpovědi na svoje otázky, mohou vznést dotaz a čekat, až jim někdo odpoví.

Doba čekání může být dlouhá a nikde není řečeno, že se tazatel odpovědi vůbec dočká. A pokud odpověď přijde, ani zdaleka to neznamená, že bude relevantní. Lidé totiž často online právní poradenství zaměňují s diskuzními fóry a příspěvky z nich mají neblahý sklon považovat za „směroplatné“. Jen menšina online poradenství je skutečně zdarma. A pokud jsou, až příliš často se na jejich titulní stránce objevuje sdělení „Pro obrovské množství dotazů jsme bezplatnou poradnu museli uzavřít.“

Pro ilustraci: Pokud se člověk rozhodne vyhledat právní pomoc například ve věci šikany v práci a do internetového vyhledávače zadá řetězec „šikana v práci“, výsledkem bude 285 tisíc odkazů jako „Otřesné příběhy čtenářů: Jak je šikanují v práci!“ Hned první odkaz vedoucí k poradenství potvrzuje, co už bylo řečeno. Tazatel neumí položit otázku – a odpověď je takového druhu, že z ní možná zmoudří, ale příliš platná mu nebude. Pro srovnání a pro inspiraci doporučujeme navštívit web LegalMatch – pokud bychom v Česku jednou měli mít oficiálně fungující online právní poradnu, měla by vypadat tak jako LegalMatch.

Stav právního bezvědomí

Právní online poradenství je dostupné jen relativně úzké skupině lidí. Lidé neumí rozlišovat mezi skutečnou právní poradnou a diskuzním fórem. Lidé často nevědí, nač se vlastně mají ptát, nedokáží položit otázku ani porozumět odpovědi a vyvozovat z ní odpovídající závěry. Očividně stojíme před širším problémem, který sebedostupnější online služba nemůže efektivně vyřešit.

„Právní povědomí celé české společnosti je velice mizerné,“ konstatuje Vít Zvánovec. „Jakési právní základy se na středních školách učí v rámci občanské výchovy, ale podle mých zkušeností se tato výuka soustředí na veřejné právo, zejména ústavní. Myslím, že osobní finance i soukromé právo by mělo být regulérním předmětem, s podstatnou časovou dotací, na úkor přírodovědných předmětů, jako je biologie či chemie, které by měly být výběrovými.“

Právnička Klára Samková zastává velmi podobný názor. „Pod dojmem skutečnosti, že asi jeden a půl milionu lidí je v současné době přímo ohroženo chudobou a tyto osoby jsou vlákávány do dluhové pasti, se začíná hovořit o nutnosti výchovy k ekonomické gramotnosti. Základní školou však lze projít bez toho, aby děti věděly, co je to právní smlouva. To se nám musí dříve či později strašlivě vymstít, neboť dorůstají další a další generace mladých lidí, kteří vůbec nechápou společenské vztahy a jejich pravidla, ačkoliv v nich žijí. Neexistence právní výchovy je prostě katastrofa,“ říká Samková.

Podle tiskové mluvčí České advokátní komory Ivy Chaloupkové bychom místo všeobecného právního povědomí měli hovořit spíše o bezvědomí. „Dávno je pryč doba, kdy se dalo říct, že slušný člověk advokáta nepotřebuje celý život a ani netuší, kde sídlí jeho místně příslušný soud,“ uvedla Chaloupková pro Českou justici.

Podle Chaloupkové nemůže být odborníkem na právo každý už jen proto, jak český právní řád v posledních letech bobtnal a jak závratnou rychlostí se některé předpisy mění. Spoustu lidi ani nenapadne jít se poradit, když problému nerozumí. Podepíší smlouvy a listiny, které si ani pořádně nepřečtou.

„To už je pak bohužel blbost, za kterou se platí. Bolest zubů nebo zlomenou nohu si přece také nikdo neléčí sám, ale k zubaři či ortopedovi běžíme. Jen s tím nehmotným právem máme mylný dojem, že si poradíme sami. Často si ale bohužel neporadíme, a když přece jen nakonec pomoc vyhledáme, ani advokát už pomoci nedokáže, některé naše neuvážené nebo nedomyšlené laické právní kroky prostě vzít zpět nejde,“ shrnuje Chaloupková a dodává, že také ČAK podporuje myšlenku výuky právního minima ve školách.

„V předmětech jako občanská výchova či společenskovědní základy by se základní orientace v právním řádu vyučovat měla, ovšem nejlépe nějakou formou životních příkladů, situací, které člověka mohou potkat a toho, jak se v nich zachovat, co nepodcenit, co rozhodně neuváženě nedělat, kam se obrátit pro radu,“ říká.

Česká advokátní komora vedle stávající nabídky bezplatného právního poradenství zvažuje i edukativní osvětovou kampaň zaměřenou na co nejširší segment společnosti. Jejímž cílem by bylo osvětlit ta nejzákladnější pravidla fungování právního řadu tak, aby se běžný člověk nedostal do právních problémů nedostával nebo je alespoň včas rozpoznal a mohl se obrátit na odborníky pro pomoc.

Ondřej Fér