Případ Evy Michalákové, které norský stát odebral dva syny, mimořádně resonuje českou veřejností pro údajnou bezdůvodnost odebrání dětí. Nikdo však nehovoří o faktu, že voliči v demokracii svými hlasy umožnili vznik sociálního státu s jeho ze zákona pečovatelskými institucemi, dali široké a obecně formulované pravomoci sociální radám a odborům pro péči, a tím předali zákonem pravomoci nad svými rodinami státu. I z tohoto úhlu posuzuje Evropský soud pro lidská práva stížnosti na porušení článku 8, tedy práva na soukromý a rodinný život.
Především v severských zemích vznikla z vůle obyvatel v 60. letech minulého století legislativa, podle které má stát chránit děti před svými rodiči, kdykoli shledá, že rodiče nejsou schopni vychovávat dítě, či dokonce dítě ohrožují svým vadným způsobem života. Dodnes nejčastěji citované judikáty týkající se rozdělení rodičů a dětí, podle kterých jsou rozhodovány nové případy, spadají do 80. let minulého století. Jde o případy Olsson v. Švédsko z roku 1988 a Ericsson v. Švédsko z roku 1989.
V často odkazovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu Olsson v. Švédsko se doslova ke švédskému zákonu o ochraně dítěte uvádí: Podle švédského zákona z roku 1960 je odbor sociální ochrany dětí (barnavardsnamden) „povinen zasáhnout, jestliže osoba, která nedosáhla věku osmnácti let, je týrána, je s ní doma špatně zacházeno nebo zacházeno způsobem ohrožujícím její tělesné nebo mentální zdraví nebo její vývoj je ohrožen nezpůsobilostí rodičů nebo jiných opatrovníků odpovědných za její vývoj nebo jejich neschopností vychovávat dítě“. Pokud orgány státu blahobytu předmětné skutečnosti zjistí, jsou povinny jednat rychle včetně odebrání dítěte a předání pěstounům. Odebrat rodiče dětem lze podle švédského zákona i v případě, že orgán sociální ochrany shledá, že rodiče vedou vadný nebo zhýralý život.
Podle zákona o sociální ochraně dětí z roku 1960 neměli rodiče proti odebrání dětí možnost odvolání, tuto možnosti jim přiznala až novela zákona v roce 1980, kde je možnost přezkumu správním soudem.
Pán a paní Olssonovi, kterým byly švédským státem odebrány všechny tři děti, údajně trpěli mentální retardací, avšak testy prokázaly průměrnou inteligenci. Jejich situaci opakovaně řešily různé sociální odbory, až v roce 1980 rozhodl sociální odbor města Gothenburgu o odebrání všech dětí na základě zákona z roku 1960 pro neschopnost rodičů uspokojit potřeby péče a dozoru nad dětmi. Helena, Stefan a Thomas byly postupně vláčeni po psychiatriích na různá pozorování, poté umístěni na denní stacionář, znovu do nemocnice, byl jim ustanoven kurátor, děti byly rozděleny, umístěny do dětských domovů a znovu pozorovány. Výsledkem bylo konstatování, že Helena, Stefan a Thomas mají mentálně retardované rodiče, a protože se situace s výchovou dětí nelepší, například s Thomasem zacházejí jako s malým děckem a Stefan nenosí brýle, i když by měl, oba chlapci jsou zaostalí, byl dán návrh na předání dětí opatrovníkům.
V únoru 1981 byl Stefan za asistence policie předán do rodiny opatrovníků 100 km od bydliště svých rodičů. Po konfliktech mezi biologickými rodiči – Olssonovými – s opatrovníky byl po dvou letech převezen do dětského domova 80 kilometrů od svého původního bydliště.
Helena a Thomas byli umístěni v rozdílných rodinách opatrovníků, Helena v rodině Larssonových a Thomas v rodině Backiusových, které žijí 100 kilometrů od sebe. Vzdálenost od původní rodiny Olssonových v Gothenburgu činila 637 respektive 590 kilometrů.
V roce 1982 rozhodla sociální rada, že rodiče mohou Stefana navštěvovat jedenkrát za šest týdnů a Helenu s Thomasem jedenkrát za dva měsíce. Ve skutečnosti bylo podle vyjádření biologických rodičů Olssonovým umožněno setkat se s dětmi pouze jedenkrát v roce 1982, a to za přítomnosti opatrovníků a několika sociálních pracovnic. Olssonovi se obrátili ke správnímu soudu, avšak ten jejich žalobu zamítl. Znovu prošli lékařskými texty, které konstatovaly průměrnou inteligenci. „Péče bude pokračovat a odvolání je nepřípustné,“ uvádí se v popisu případu v rozsudku ESLP. Podle zákona z roku 1960 má odbor sociální ochrany dětí právo regulovat právo rodičů na přístup k dětem tak, aby bylo dosaženo cíle rozhodnutí o péči. Podle novely tohoto zákona z roku 1980 může sociální odbor omezit styk rodičů s dětmi, pokud je to nezbytné pro dosažení cíle péče.
Olssonovi po dalších peripetiích s úřady a soudy ve Švédsku podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na porušení článku 8 Úmluvy, kterého se měl dopustit švédský stát. Článek 8 Úmluvy říká, že 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence a 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Manželé Olssonovi před Evropským soudem pro lidská práva nepopírali, že zásahy proti nim a jejich rodině byly ve skutečnosti v souladu se švédským zákonem. Uvedli však, že opatření nebyla v souladu se zákonem v souvislosti s článkem 8 Úmluvy především proto, že relevantní legislativa neobsahuje žádná omezení a je tak vágní, že ve svém výsledku je nepřezkoumatelná.
ESLP konstatoval, že žádná norma nemůže být považována za zákon, pokud není formulována tak precizně, aby umožnila občanovi předvídat na takovém stupni, který je rozumný za daných okolností, důsledky, které může jednání přinést, přesto zkušenost ukazuje, že absolutní přesnost je nenastolitelná a potřeba vyhnout se excesivní rigiditě a zohlednit měnící se okolnosti znamená, že mnoho zákonů je nevyhnutelně vyjadřováno v termínech, které jsou více či méně vágní.
Švédská legislativa aplikovaná na případ je spíše obecná, speciálně co se týče implementace rozhodnutí o péči, zvláště pak poskytuje úřadům důvody pro intervenci jako zdraví dítěte nebo rozvoj, nebo ohrožení bez toho, aniž by vyžadovala důkaz aktuální škody, která se dítěti děje, vyhodnotil ESLP švédskou sociální péči o děti a poté pokládal otázku, zda opatření přijatá proti Olssonovým byla v demokratické společnosti nezbytná včetně důvodů, jak je švédské úřady uvedly, když děti Olssonovým odebíraly.
„Důvody jsou jasně relevantní pro rozhodnutí svěřit dítě do veřejné péče. Přesto, rozdělit rodinu je velmi vážný zásah. Takový krok musí být podpořen vážnými nálezy ve prospěch dítěte a nestačí, že dítěti bude ve veřejné péči lépe. Soud musí zohlednit případ v celku a vzít v úvahu okolnosti, za kterých bylo rozhodnutí učiněno, uvedl Evropský soud k rozhodování švédského správního soudu.
Evropský soud neshledal porušení článku 8 v samotném faktu, že na rodinu Olssonových byl použit zákon o sociální ochraně dětí a děti jim byly odebrány, shledal ovšem porušení téhož článku ve způsobu, jak byl zákon použit a jakým způsobem se to stalo včetně rozdělení rodiny a umístění dětí na tři různá místa stovky kilometrů od rodičů.
„Rozhodnutí o odebrání dětí mělo mít přechodný charakter tak, aby odebrání nepokračovalo, jakmile to okolnosti dovolí, a všechna opatření implementace měla být v souladu s ultimativním cílem znovusjednocení rodiny Olssonových,“ uvedl Eropský soud pro lidská práva. „Kroky, které činily švédské úřady, byly v rozporu s tímto cílem. Vazby mezi členy rodiny a jejich úspěšné znovusjednocení se oslabují, pokud nemají pravidelný a snadný přístup jeden k druhému,“ uvedl soud.
Porušení článku 8 Úmluvy v tomto případě vzešlo ze způsobu, jak bylo implementováno rozhodnutí o péči. Znamená to, že stěžovatelé manželé Olssonovi nejsou oprávněni získat zadostiučinění pro samotné rozhodnutí o odebrání jejích dětí, ale pro utrpení na základě separace dětí a umístění Heleny a Thomase do velmi vzdáleného místa od domova a s omezením návštěv, uvedl v závěru rozsudku Soud, který v březnu roku 1988 přiřkl manželům Olssonovým částku 200 tisíc švédských korun jako satisfakci a 150 tisíc švédských korun jako náklady řízení, obě částky muselo zaplatit Švédsko.
Evropský soud pro lidská práva není odvolací instance, jde o instituci, u které po vyčerpání možností u soudů v národním státu mohou občané podat stížnost proti státu, který měl porušit v jejich případě Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Irena Válová
