Pražská vrchní státní zástupkyně Praze Lenka Bradáčová označila samostatné speciální státní zastupitelství podle rakouského vzoru za vytváření paralelní struktury. Na pátečním sněmovním semináři řekla, že speciální útvar je výjimkou a každá výjimka je problém pro systém. Čím je ta výjimka větší, tím vytváří systému větší problémy, uvedla Bradáčová v proslovu, jehož přepis přináší Česká justice v plném znění.
Já bych se chtěla zeptat, uniká mi jedna podstatná odpověď. Proč chceme tu předlohu, tak, jak byla předložena? Proč o ní vlastně vůbec diskutujeme?
Nový zákon o státním zastupitelství, resp. ta předloha, kterou vytvořilo Nejvyšší státní zastupitelství a poté byla projednávána na Ministerstvu spravedlnosti a byla poté stažena z druhého čtení, byla motivována především za prvé: Posílením nezávislosti státního zastupitelství s odkazem na zkušenosti doby minulé ve vztahu k nejvyššímu státnímu zástupci. To byl první motiv. Tím slabým článkem, který mohl velmi významně ovlivnit další působení státních zástupců a výkon jejich profese, bylo to, a v minulosti se to několikrát ukázalo, že nejvyšší státní zástupce byl postaven před neřešitelné situace ve vztahu k politice a povětšinou je prohrál. Protože se prostě postavil za určitý názor, a díky tomu, že neměl téměř žádné garance při obhajobě svých pozic ve vztahu k politice, tak byl odvolán.
A s příchodem nového nejvyššího státního zástupce se začaly měnit pozice jemu podřízených vedoucích státních zástupců. Což si ale myslíme, že není systémově špatně. Důležité je, aby byl chráněn nejvyšší státní zástupce, skutečně byl odvoláván v situacích, kdy existuje reálný a vysvětlitelný důvod a popsatelný důvod pro to, aby odvolán byl, ten důvod byl řekněme přezkoumatelný, je jedno kým, a aby se prostě na odvolání nejvyššího státního zástupce podílelo více institucí. To byl první důvod.
Ten druhý důvod: Když už se přistoupilo k tomu, že by bylo třeba vyřešit tuto ochranu nejvyššího státního zástupce, tak nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, poté, co byl dobře seznámen s fungováním soustavy státního zastupitelství, nepřišel mimo soustavu, tak věděl, kde jsou takové ty neuralgické body státního zastupitelství z oblasti efektivity fungování. A tím podstatným druhým bodem bylo zrušení vrchních státních zastupitelství jakožto zpřehlednění, snížení byrokracie v systému státního zastupitelství.
To byly dvě hlavní motivace.
Pokud se dnes již bavíme o tom, že zrušení vrchních státních zastupitelství je passé, protože se většina politické reprezentace přiklonila k tomu, že je dobré ponechat konzistentní soustavu soudů a státního zastupitelství a bavit se případně o celojustiční reformě, dobře, to je legitimní, souhlas. Ale najednou se z toho samotného smyslu, proč se vlastně k té změně přistoupilo, dostáváme úplně někam jinam. A to nám nikdo nevysvětlil.
Nám nikdo nevysvětlil, proč je třeba vůči státnímu zastupitelství zvolit postup, kdy je daleko více připoutáno k politické moci, daleko více připoutáno k ministru spravedlnosti. A najednou z toho, že odstraníme ten jeden závažný problém, se dostáváme zpět. Kdy se dozvídáme, že potřebujeme rozšířit informační povinnost ve vztahu k politické moci, že je potřeba ovlivňovat daleko více personální politiku státního zastupitelství, ale my jsme neslyšeli ten krok předtím. Jaký je důvod pro změnu těchto systémových věcí uvnitř státního zastupitelství? Já ji neznám, proto neumím ani dost dobře vést diskusi o tom, zda je ta změna potřebná, nebo není.
A předtím bych varovala, abychom pod ten dobrý záměr nepodsunuli řešení, které úplně paralyzuje soustavu státního zastupitelství. A tady musím říci, a předtím varuji, že naprosto souhlasím s tím, že státní zastupitelství není soudem. Pracujeme v jiných principech a jiných zásadách. Ale ten návrh jakoby v některých částech kopíruje soudní soustavu, nebo se inspiruje postupy, tak jak funkcionáři soudů řídí soudy například v poradních sborech. Ale ty postrádají uvnitř státního zastupitelství jakýkoli smysl. A to z jednoho prostého důvodu: Návrh, který je předložen, neřeší jednu podstatnou věc – ano, posílíme nezávislost jednotlivého státního zástupce. Cesty jsou dvě. Buď jdeme touto cestou, nebo posilujeme nezávislost celého státního zastupitelství jako instituce. Ale musíme si vybrat, zda jdeme cestou institucionálního, anebo cestou individuálního posílení.
Pokud jdeme cestou individuálního posílení, tak ale začínáme činit ze státních zástupců soudce. A ten návrh v jednom směru k tomu tak začíná. Protože mluví například o místní a věcné příslušnosti státního zástupce a nemožnosti změny. Pak tedy mluvíme o zákonném státním zástupci. Na druhou stranu ale ponechává návrh povinnosti a odpovědnost vedoucím státním zástupcům, kteří můžou být odvoláváni za to, že povinnosti neunesou. Ale jednou z těch povinností vedoucího státního zástupce je unést odpovědnost za odborný a plynulý postup všech státních zástupců uvnitř státního zastupitelství. To spolu absolutně nekoresponduje, to nemůže fungovat.
A já postrádám to, pokud tady Ministerstvo spravedlnosti chce zásadní změnu, koncepční změnu, a ty změny, které do zákona jakoby nevýznamné přijalo, to jsou změny vysoce koncepční. V pohledu na odpovědnost jednotlivých aktérů uvnitř soustavy státního zastupitelství. A je potřeba nejdříve tedy říci, jestli chceme systémově vůbec soustavu změnit, anebo se vrátit k tomu, že je třeba posílit pouze pozici nejvyššího státního zástupce a odstranit některé ty nejpalčivější problémy v tom samotném fungování systému. Ale tato předloha mění systém státního zastupitelství, aniž by tomu odpovídala a korespondovala veškerá ustanovení té předlohy.
A co se týká speciálních úřadů: Ano, můžeme si vybrat dvě cesty. Ta první bude, že řekneme, že speciální útvar má skutečně potírat systémové vady korupční, hospodářské. Anebo jdeme druhou cestou, kterou bohužel jde Rakousko, že z důvodu jisté nefunkčnosti některých základních článků je řekněme nahrazuje nebo supluje velkým útvarem, který se rozrůstá z oněch patnácti státních zástupců dnes na stovku. Ale to je vytváření paralelní struktury.
Speciální útvar je výjimkou, každá výjimka je problém pro systém. Čím je ta výjimka větší, tím vytváří systému větší problémy. A já se shoduji s paní ministryní v tom, že mluví o tom, že ke změnám přistoupila pod dojmem některých nepříznivých kauz, nepříznivých závěrů z některých kauz, s nimiž se seznámila, ale to je kazuistika.
Já za tím vidím to, že v některé věci nedostala přesnou informaci, proto se rozšíří takto pro mě nepřijatelně informační povinnost. V některé situaci došlo k nesprávnému posouzení konkrétní věci, tak tuto kvalifikaci přesuneme na speciální útvar a budeme věřit, že do budoucna k tomu nedojde. My se přece musíme snažit, aby na těch základních článcích, a to jsou okresy, ale především kraje, byli dobří lidé, aby kraje byly silné a dobře fungovaly. To jsou ty nohy, na kterých ten systém stojí. A já v tom, kam se posunul vůbec význam těch změn – buď se bavme o novém systému, nebo prosím, vraťme se k tomu hlavnímu důvodu, který byl před dvěma roky.
