Inspekce Bezpečnostní informační služby vyzvala šéfreportéra týdeníku Euro Jana Hrbáčka, aby vydal nahrávku, na níž ředitel kontrarozvědky Jiří Lang informuje své podřízené o případu Jana Petržílka. Inspekce hrozí, že pokud novinář nebo redakce záznam porady z loňského 1. listopadu nevydá, může mu být uložena pokuta nebo inspekce coby policejní orgán přikročí k odebrání věci. Cítíme spíše snahu zjistit, kdo ředitele BIS nahrál, než vyšetřit jeho nepřípustné angažmá ve vyšetřování kauzy bývalého příslušníka služby Petržílka, který je podezřelý z vynesení odposlechů bývalého pražského primátora Pavla Béma a podnikatele Romana Janouška, říká v rozhovoru pro Českou justici Jan Hrbáček.
Už se redakce rozhodla, zda uposlechne výzvy a nahrávku vydá?
Nechceme to vydat. Je evidentní tendence, že ředitel BIS Lang osobně vstupuje do vyšetřování kauzy Petržílek a je vidět, že má vliv i na inspekci, která by měla být nezávislá. Zároveň se zdá, že jeho jediným cílem je zjistit, kdo si jeho přednášku nahrál a kdo ji vynesl ze služby. Naopak snaha zjistit, čeho se mohl dopustit sám ředitel BIS, tam v podstatě není.
Je pro vás přijatelná spíše cesta spolupráce se sněmovní komisí pro kontrolu BIS, která by mohla působit jako nezávislý zprostředkovatel v situaci, kdy máte pochybnosti o nezávislosti Inspekce BIS?
Už jsme to naznačili, samozřejmě. Je to parlamentní komise a pro nás je nezávislejším, logickým partnerem, se kterým se bavit můžeme. Zvlášť situaci, kdy BIS používá pozici síly a pohrozila při nevydání věci pokutou.
Nedá se ale příliš očekávat, že by inspekce jako policejní orgán změkčila svůj postoj jen proto, že se zde nabízí prostředník. Na vydání věci vám dala lhůtu tří dnů.
Počítáme se všemi alternativami. Ale je třeba zdůraznit, že jsme nahrávku nezískali v rámci nějaké trestné činnosti, kterou by snad Euro páchalo. Nahrávka není mým majetkem, je majetkem týdeníku Euro a existuje zde tiskový zákon, i když ten podle inspekce v tomto případě nemá přímou souvztažnost, neboť věc je naroubována na ohrožení utajovaných skutečností. Přesto myslím, že by inspekce měla respektovat právo na ochranu zdroje, nemluvě o tom, že pokud je to právě takováto instituce, měla by se k té věci umět dostat jinou cestou než pohrůžkami novinářům.
Čas od času se podobný případ, kdy se represivní složky nebo tajné služby pustí do sporu s novináři, vyskytují. Stalo se to v minulosti třeba v tzv. kauze Savoy nebo když Vojenská policie vtrhla pro lejstro do sídla zpravodajství České televize. Vedou takovéto metody k cíli?
Předně si myslím, že to k cíli nevede. Zaráží mě ale i sama podstata věci, kdy je evidentní, že ředitel služby v podstatě vyšetřování řídí a vyřizuje si osobní účty s jemu nepříjemným podřízeným. Vždycky zatím vyšetřování úniků informací vyšlo do ztracena, pokud někdo někoho nechytil za ruku, a já si na takový případ nevzpomínám. Prioritní by nemělo být vyšetřování úniku směrem k novinářské obci, ale vyšetřit, co se ve službě dělo kolem pánů Janouška a Béma, proč z toho nebyly výstupy do trestního řízení pro policii. Služba moc dobře věděla, co se tam za divné věci děje, ale my zde řešíme nějaký sekundární, terciární okruh.
Robert Malecký
