Případ Keena a Kennedy vs. Irsko by měl znát ředitel BIS Jiří Lang v souvislosti s únikem odposlechů Romana Janouška a Pavla Béma stejně jako ti, kdo vyšetřovali únik přepisu výslechu anonymního svědka v případu Marka Dalíka a údajných úplatků za Pandury, nebo soudce, který bude předvádět odposlechy Nagyové s Nečasem, jež si čtenáři mezitím přečetli v novinách, i ti, kdo prostřednictvím novinářů šíří části trestních spisů nebo se k tomu teprve chystají. Keena a Kennedy vs. Irsko je čerstvý rozsudek týkající se ochrany novinářova zdroje, který novináři u Evropského soudu pro lidská práva prohráli.
Reportérovi deníku The Irish Times byla jednoho zářijového dne roku 2006 anonymně doručena tajná výpověď o údajné korupci předsedy vlády Irska, dokument, který byl určen irskému vyšetřujícímu tribunálu. Deník obsah dokumentu publikoval, odmítl vydat a s odkazem na ochranu zdroje zničil. Zdánlivě jednoduchý případ skončil letos v září prohrou novinářů u Evropského soudu pro lidská práva a pro mnohé překvapivým výrokem: Novinář není soudce a nestojí nad zákonem. O ochraně novinářova zdroje musí v případě sporu rozhodnout soud, nikoli sám novinář, i když je členem unikátní třídy současné společnosti, plyne z obsahu rozsudku.
Hlavní postavy případu Keena a Kennedy vs. Irsko jsou politický korespondent Colm Keena a editorka Geraldine Kennedyová, oba zaměstnanci deníku The Irish Times. Dalším zúčastněným je irský vyšetřující tribunál ustanovený na základě rezoluce irského parlamentu v roce 1977, jehož úkolem bylo vyšetřit obvinění z korupce v souvislosti se stavebním developerem v okolí Dublinu. Tribunál během vyšetřování v režimu „důvěrné“ napsal 29. června 2006 dopis podnikateli a příteli tehdejšího předsedy vlády panu K. se žádostí o pomoc při odhalování konkrétních částek v době, kdy byl premiér ministrem financí. Tribunál požádal o podrobné prohlášení od pana K., kdo požadoval platby a proč. Obálka s dopisem byla označena „striktně osobní a důvěrné“. Pan K. na dopis odpověděl.
Dne 19. září 2006 byla kopie této důvěrné korespondence doručena politickému korespondentovi deníku The Irish Times, padesátiletému Colmovi Keenovi. Po poradě s editorkou deníku, sedmapadesátiletou Geraldinou Kennedyovou, a po ověření pravosti kopie vydal deník dne 21. září 2006 na titulní straně článek s názvem „Tribunál vyšetřuje platby Taoiseachovi“, jehož základem byl inkriminovaný dopis, z něhož byly použity celé pasáže. Taoiseachem nazývala média premiéra. Článek obsahoval informaci, že předseda vlády bral úplatky ve výši od 50 tisíc do 100 tisíc euro od developerů, tito přímo v článku obvinění odmítli.
Hned další den napsal tribunál editorce Kennedyové stanovisko, podle kterého publikováním striktně osobního a důvěrného materiálu ničí deník práci tribunálu a zasahuje do práv jednotlivců jmenovaných v článku sestaveného podle důvěrného materiálu. Kennedyová potvrdila, že deník obdržel anonymně komunikaci, kterou shledala jako důležitou ověřit a publikovat ve veřejném zájmu, což označila za povinnost novin.
Dne 25. září vydal tribunál příkaz nařizující Keenovi a Kennedyové vydat tribunálu veškeré dokumenty obsahující komunikaci, na níž byl založen článek. Kennedyová ještě tentýž den odpověděla, že tento relevantní materiál byl zničen. S tribunálem pak vedla spor o právo vydat takový příkaz. Prohlásila, že je to ohrožení základního závazku editorů a novinářů chránit své zdroje ve veřejném zájmu. Ve výpovědi před tribunálem o čtyři dny později pak uvedla, že věc konzultovala s právníkem, že nařídila zničení všech dokumentů a odmítla odpovědět na jakoukoli otázku, která by vedla k identifikaci zdroje úniku důvěrné informace, i otázku, zda viděla originální dopis s jeho znaky nebo pouze kopii.
Tribunál podal žalobu k Nejvyššímu soudu. Jako vyšetřující těleso potřebuje tribunál důvěru nezbytnou pro svou práci včetně ochrany těch, proti kterým byla vznesena podezření, avšak dosud nebyla prokázána. Garance důvěrnosti v předběžném vyšetřování je nezbytná pro zachování integrity procesu. Podezření, že dokument unikl přímo z tribunálu je pro obojí zničující, a proto je nezbytné odhalit pravý zdroj úniku, uvedl tribunál před soudem.
„Novináři nesmí odhalit identitu těch, kteří jim poskytli důvěrné informace. Pokud by byli novináři donuceni odhalovat svoje zdroje, vedlo by to k obavám lidí předávat informace, k méně účinné žurnalistice, což by bylo v neprospěch veřejného dobra,“ argumentovali naopak před soudem novináři.
Soud uznal práva novinářů podle článku 10 Úmluvy, uvedl však, že je nutné brát v úvahu také práva a zájmy dalších osob a institucí. „V demokracii je to úkol soudu… Jejich rozhodnutí zničit dokumenty poté, co obdrželi příkaz od tribunálu, bylo ohromující a flagrantní znevážení vlády práva,“ uvedl Nejvyšší soud a pokračoval: „Pokud by takové jednání bylo tolerováno, je to nejjistější cesta k anarchii. Novináři si musí uvědomit, že pokrytecká chvála demokracie nestačí. Jsou zavázáni stejně jako ostatní členové společnosti včetně politiků a soudců Ústavou a zákony k poslušnosti zákonů. Novináři nejsou ani nad zákonem, ani nejsou oprávněni vytvářet pro sebe tam, kde mají vlastní zájem, prostor, kam se zákon nedostane. Nejsou ani oprávnění usurpovat si funkci soudu, jak se to stalo zde,“ uvedl Nejvyšší soud´, podle kterého skutečnost, že novináři dokumenty zničili, znemožnila provést forenzní audit a původce úniku tak zůstává neodhalen. „Za okolností tohoto případu činíme závěr, že privilegium neodhalení zdroje je převáženo naléhavou společenskou potřebou chránit veřejnou důvěru v tribunál,“ uzavřel Nejvyšší soud.
U odvolacího soudu pak soudce zpravodaj v roce 2009 řekl: „Vznáším otázku, zda je skutečně v zájmu demokratické společnosti založené na vládě práva, že novináři jako unikátní třída mají právo rozhodnout se odepřít informaci o kterékoli veřejné instituci nebo soudu bez ohledu na existenci příkazu, například o důkazu, komisi vyšetřování závažného zločinu. Současný případ se netýká informace o komisi pro vyšetřování závažných kriminálních činů, ale takový případ bez pochyb může vzniknout. Kdo by rozhodoval, zda má být novinářův zdroj chráněn? Na to může být pouze jedna odpověď. Pokud nastane spor, ať v civilním nebo trestním kontextu, soudy musí posoudit a rozhodnout a současně respektovat principy novinářského privilegia. Žádný občan nemá právo prohlásit se imunním vůči procesu práva.“
Novinářům bylo uloženo zaplatit náklady ve výši 395 tisíc euro a odvést částku formou daně. Novináři podali stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva proti Irsku pro porušení článku 10 o svobodě slova Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Článek 10 Úmluvy říká: 1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu vyjadřovat názory a přijímat a šířit informace a myšlenky bez zásahu veřejné autority a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům požadovat licencování vysílání, televize nebo filmových společností. 2. Výkon těchto svobod, které obnášejí také povinnosti a odpovědnosti, může být předmětem formalit, podmínek, omezení nebo pokut, jak je předepisuje zákon a jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti v demokratické společnosti, k zabránění narušení pořádku nebo kriminalitě, za účelem ochrany zdraví nebo morálky, nebo ochrany pověsti nebo práv druhých, k zabránění úniku důvěrné informace nebo pro zachování autority a nestrannosti soudu.
Evropský soud pro lidská práva neshledal rozhodnutí soudu ohledně poplatku porušením práv, která jsou stěžovatelům zaručena v článku 10 Úmluvy – práva na utajení zdroje, který v tomto případu poskytl důvěrný dokument tribunálu a ve skutečnosti dal za pravdu irským národním soudům. Zatímco stěžující si novináři argumentovali případem Godwin. v. Velká Británie, Soud shledal, že fakta tohoto případu jsou zásadně rozdílná.
Jádrem stížnosti novinářů je konstatování, že pokus tribunálu objevit zdroj úniku byl nepochopen a prezentován jako přímá hrozba jejich právu na ochranu zdroje. To podle nich opravňovalo jejich akci.
Není na soudu, aby se vyjadřoval k meritu argumentů, které mohly být činěny pro a proti nařídit stěžovatelům předat uniklý dokument a odpovědět na otázky tribunálu. Přesto, soud nepřijímá tvrzení novinářů, že zájem Tribunálu určit zdroj úniku byl nepochopen, uvedl v rozsudku Evropský soud pro lidská práva. „Tato záležitost, která v sobě obsahovala vyvažování vzájemně soupeřících veřejných zájmů, byla pro domácí soudy první v pořadí k rozhodování, a to podle relevantního case-law. Domácí soudy byly v pozici, kdy by tak učinily, pokud by novináři nezničili dokumenty,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva s odkazem k judikátu ve věci ochrany zdroje v případu Sanoma Uitgevers B.V. vs. Nizozemí ze září 2010: „První a nejpřesvědčivější argument mezi zárukami je garance přezkumu soudcem nebo jiným nezávislým a nestranným rozhodujícím tělesem. Princip, že v případech týkajících se ochrany novinářova zdroje musí být celý obraz předložen před soudem, byl zdůrazněn už v jednom z nejranějším případů této povahy, které byly orgány Konvence zvažovány. Potřebný přezkum musí být proveden orgánem odlišným od exekutivy a ostatních zainteresovaných stran se sílou, která musí vymezit, zda požadavek ve veřejném zájmu převažující nad principem ochrany zdroje novináře má přednost při vydání takového materiálu a zda bude ochráněn nežádoucí přístup k informaci o identitě zdroje, pokud přednost nemá,“ citoval soud.
Ani co se týče pokuty, neshledal ho soud pro svobodu slova a projevu ohrožujícím. Evropský soud pro lidská práva v úplném závěru rozhodnutí ze 30. září 2014 naopak doslova zopakoval jako významný výrok irského soudu: „Všechny osoby musí respektovat roli soudů a nikdo, novináře nevyjímaje, nesmí usurpovat funkci soudu. Soud shledává, že pravý význam rozhodnutí Vrchního soudu bylo upozornit, že žádná strana není nad zákonem nebo mimo jurisdikci soudů.“
Irena Válová
