Česká justice pokračuje v seriálu rozhovorů o počátcích budování demokratického právního státu s bývalou nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou. Trestní politika státu se pohybuje ode zdi ke zdi s ohledem na momentální politickou a společenskou poptávku, říká.
Dal by se nějak zmapovat organizovaný zločin za pětadvacet let demokratického vývoje a reakce orgánů činných v trestním řízení v návaznosti na to?
Od listopadu 1989 jsem prošla všemi pozicemi na úrovni státního zastupitelství, přes okres, kraj až na post nejvyšší státní zástupkyně a dnes působím jako obhájkyně. Mohu proto vývoj organizovaného zločinu skutečně sledovat z první řady, a ten vývoj je nepopiratelný. Zatímco devadesátá léta byla typická tím, že organizovaný zločin v oblasti hospodářské a finanční kriminality byl jednoduchý, triviální a byl doprovázen násilnou kriminalitou včetně sériových vražd nepohodlných osob, dnes je daleko sofistikovanější a hůře rozpoznatelný. To působí především problémy při jeho objasňování u orgánů trestního řízení, protože ty často nejsou schopny rozlišit složité ekonomické jednání, které je ještě legální, od skutečné trestné činnosti. Dochází pak k efektu houpačky, kdy trestní politika státu se pohybuje ode zdi ke zdi s ohledem na momentální politickou a společenskou poptávku. Byly doby, kdy se stíhalo vše jenom trochu podezřelé a nestandardní, pro což se vžil celkem trefný pojem „kriminalizace podnikání“, pak se situace zlepšila a dnes se opět dostává do bodu, kdy není respektována zásada ultima ratio a stíhá se šmahem všechno. O nerespektování presumpce neviny ve vztahu k domnělým pachatelům nemluvě.
Je to problém neznalosti či nedostatečné fundovanosti především tzv. policejních speciálů, nebo jde o policejní zvůli a šikanu?
Bude toho od všeho kousek, a za takový bod, kdy policie začala pokulhávat za organizovanou hospodářskou trestnou činností, lze považovat vytvoření SKPV, tedy sloučení kriminálky a vyšetřovačky do jednoho policejního orgánu. Kriminální část policejní práce je důležitá pro mapování a dokládání trestné činnosti, a vyšetřování už je více méně jenom o procesní stránce trestního řízení. Smícháním obou policejních částí se z toho stal takový kočkopes, kdy jakékoli policejní poznatky je snaha zprocesnit za každou cenu, i bez ohledu na trestní řád.
O to více vystupuje do popředí role státního zástupce, který by měl být garantem procesní bezvadnosti trestního řízení. Dnes volají státní zástupci po větší nezávislosti, jsou ale schopni se zhostit role, kterou mají?
Bohužel role dozoru a dohledu na státním zastupitelství se stává stále více a více formální a dominantním hráčem v trestním řízení se stává policie. Určitě by stálo za to analyzovat, v čem je ten problém, zda například v personálním obsazení vedoucích státních zástupců či zda jde o problém systémový. V každém případě je přípravné řízení takovým zásahem do osobních svobod, že by si zasloužilo daleko větší kontrolu. Já osobně jsem se snažila tlačit státní zástupce k tomu, aby vyžadovali po policii předložení důkazů o skutečně důvodném podezření ze spáchání nějakého trestného činu. A ne, že zahájí trestní stíhání na základě toho, že jedna paní povídala, nebo proto, že se policie cosi domnívá. V mé době se stalo, že například Městské státní zastupitelství v Praze odmítlo policii nasazení odposlechů, protože státní zástupci chtěli relevantní důkazy. Neváhala jsem rovněž kritizovat policii, když si k zákrokům povolala televize a v přímém přenosu probíhala zatýkání, předvádění osob, které ani neměly sděleno obvinění a už je policisté vodili v železech. Bohužel po mém odchodu se tyto manýry vrátily zpět. Pro mne je nepochopitelné uvažování části současné generace státních zástupců, kteří si myslí, že jsou tu jenom od toho, aby stíhali, stíhali a stíhali, a ne zkoumali věci jak ve prospěch, tak v neprospěch podezřelých či obviněných osob. O naší garnituře se pejorativně hovoří jako o „zametačích kauz.“ Je to podlost. Já i moji nejbližší podřízení jsme se pouze snažili do důsledků hájit platná ustanovení trestního řízení, bez ohledu na konkrétní společenskou či politickou poptávku.
V dnešní době se stal jakousi mantrou boj proti korupci, kterým se ospravedlňuje zvýšená trestní represe. Opravdu je u nás situace tak vážná?
Problém korupce je problémem každé společnosti, nejen České republiky. Pokud se týká našich domácích specifik, byl tento problém zneužit politicky, protože se to stalo hlavním tématem některých politických skupin, které pak v rámci ražení tohoto hesla zahájily novodobý hon na čarodějnice, což pochopitelně nachází odezvu v přístupu represivních orgánů. Dnes už začíná být přece jenom toto heslo pomalu vyčpělé, a na jeho místo postupně přichází boj proti daňovým únikům. Místo toho, aby se v boji proti takovým jevům využívaly i jiné nástroje, například v oblasti prevence, vše se zužuje právě jen na oblast trestní represe. To ve svém důsledku vede ke zneužívání trestního práva a k účelovým trestním stíháním.
V jaké míře se konkrétně projevovaly ony protichůdné tendence v trestní politice státu za uplynulé období především k představitelům veřejné žaloby?
Já bych asi začala mou předchůdkyní v úřadu, Marií Benešovou, která byla vyslána do pozice tehdejší politickou reprezentací s cílem uskutečnit takzvanou akci „čisté ruce“ a která se snažila dosáhnout až k vyšetřování konkrétních kauz. A to se právě projevovalo na nejrůznějších problematických kauzách, které se mnohdy táhly až do dnešních dnů, a které de facto skončily až amnestií prezidenta Václava Klause. Tam bych viděla počátek kriminalizace jednání, které se sice někomu mohlo jevit jako nestandardní či neetické, ale které nešlo automaticky označit za trestnou činnost. Po svém nástupu do funkce jsem se snažila tento přístup změnit a chtěla jsem, aby státní zastupitelství skutečně v rámci dozoru a dohledu aktivně konalo a pouze nečekalo, co mu policie naservíruje. Pochopitelně bez toho, aby vedoucí státní zástupci ingerovali do konkrétních kauz, které dozorovali jejich podřízení. Dnes dochází k jinému extrému. Nejvyšší státní zástupce zároveň nemůže strkat hlavu do písku, jako to leckdy dnes dělá nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vůči kauzám, které hýbou celou společností.
Takovým archetypem politika, který personálně a věcně přizpůsoboval trestní politiku náladám veřejnosti, se stal Jiří Pospíšil. Jak jeho úlohu dnes s odstupem vnímáte?
Ministr Pospíšil postavení nejvyššího státního zástupce, a tím nemyslím sebe jako Renátu Veseckou, ale funkci, nenávratně poškodil. Ve chvíli, kdy vypukla aféra vicepremiéra Jiřího Čunka, Nejvyšší státní zastupitelství se ve všech těch zásadách, o kterých jsem hovořila, zachovalo, jak nejlépe mělo. Tam chyběl jakýkoli důkaz o trestné činnosti, z celého řízení čišel záměr politicky Čunka znemožnit, takže bylo logické, že se takovému jednání snažilo Nejvyšší státní zastupitelství zabránit. Náš postup začal být politicky hodnocen, a proto jsem Jiřího Pospíšila vyzvala, ať provede Ministerstvo spravedlnosti nezávislý přezkum zákonnosti tohoto postupu. Tehdy neudělal nic, kromě toho, že poslal své spolupracovníky, aby provedli kontrolu, a ta shledala, že je vše v pořádku. Přesto všechno, když se společenské nálady oním kolísáním začaly vyvíjet jinak, byl to opět ministr Pospíšil, který se nepostavil za svůj tehdejší názor, a začal naopak kolaborovat s dalšími politickými spřízněnci, kteří usilovali o nové obsazení místa nejvyššího státního zástupce a o výměnu na dalších vedoucích postech.
Je možné říci, že kauza Čunek, respektive její mediální, mocenské a personální dozvuky stály u zrodu dnešního politického uspořádání?
Určitě. Kauza Čunek je stále jakési zaklínadlo, kterým se ohánějí ať již v rámci svých mediálních či politických vystoupeních nejrůznější persony, které absolutně nevědí, o čem podstata této kauzy byla a jakým způsobem bylo postupováno. Přestože ani Nejvyšší soud ani Ministerstvo spravedlnosti neshledaly na mém postupu a postupu tehdejšího NSZ žádné pochybení, vrací se tato kauza stále dokola jako příklad klientelistických vazeb mezi světem politiky a veřejné žaloby. Pravý opak je však pravdou.
Za „matku“ různých policejně politických kauz lze označit rumovou aféru, která se dotýkala i vašeho původního působiště ve Východočeském kraji. Jak se na ni zpětně díváte?
Neznám podrobně tuto kauzu, takže si mi to těžko hodnotí. Ale nepochybně máte pravdu v tom, že zde došlo poprvé v tak významné míře k prolínání politiky, médií, finančního prostoru, s justičními a policejními orgány, to je prostě fakt. Stejně tak je faktem, že tato kauza nebyla nikdy pořádně rozkryta. Stejně tak je ovšem nutno hodnotit kauzu Kajínek, kde zůstala nezodpovězena řada otázek, které rovněž souvisejí s prolínáním těchto sfér.
Uvědomila jste si dnes, kdy jako obhájkyně stojíte na opačné straně barikády, nějaké aspekty trestního řízení, které jste jako státní zástupkyně nevnímala?
Určitě jsem pochopila, že vystupovat vůči někomu z pozice úřadu může vést často k formalismu, k tomu, že si člověk často neuvědomí své osobní postavení za učiněné rozhodnutí. Vždycky se lze odvolat na prý právní názor, a pokud je špatný, je tu řada dalších institucí, které to napraví. Je to hodně citlivé téma, a to jak pro osoby, které jsou takovým rozhodnutím dotčeny, které jsou v pozici obviněných či obžalovaných, tak i pro ty, kteří o lidských osudech rozhodují. Já nějak rozhodnu, vždyť já do vězení nepůjdu, někdo to když tak po mně opraví, a já přece neponesu nějakou mediální či politickou dehonestaci, když rozhodnu jinak, než se ode mne očekává. Tak nějak řada lidí v represivních složkách zřejmě uvažuje. Že je na té druhé straně stojí stejná lidská bytost, která má svůj život, své pocity, si bohužel mnoho z těch, co takto zpupně a formalisticky rozhodují, uvědomí až tehdy, když se náhodou ocitnou na oné pomyslné druhé straně procesu.
Dušan Šrámek
JUDr. Renata Vesecká – česká právnička, dřívější prokurátorka a státní zástupkyně, od roku 2011 advokátka. Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1984 začala pracovat na prokuratuře. V roce 2000 se stala krajskou státní zástupkyní v Hradci Králové, v této funkci se dostala do povědomí široké veřejnosti např. v souvislosti s případy rasově motivované vraždy svitavského Roma Oty Absolona Vlastimilem Pechancem a sériových vrahů manželů Jaroslava a Dany Stodolových.Dne 9. listopadu 2005 byla jmenována nejvyšší státní zástupkyní. Dne 28. února 2011 rezignovala na funkci státní zástupkyně. Funkce jí zanikla ke konci dubna 2011. Od 1. května 2011působí jako advokátka v advokátní kanceláři Kalcso, Vesecká, Kropáčová Kalcsová se sídlem v Hradci Králové.
