Propuštění z psychiatrické nemocnice není samo o sobě chybou. Problém je, že nemáme navazující služby v terénu, které řeší zhoršení nemoci pacienta, říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý. Pro Zdravotnický deník komentoval možná systémová opatření v souvislosti s tragédii, k níž došlo včera ve škole ve Žďáru nad Sázavou, kdy psychicky nemocná žena zavraždila jednoho žáka a další zranila. V únoru byla přitom propuštěna z Psychiatrické nemocnice v Opavě. Ředitel tohoto zařízení dnes ráno z funkce odstoupil, oficiálně kvůli mediálnímu tlaku. Jeho kolega z Prahy ale přímou souvislost mezi propuštěním pacientky a hrůzným činem nevidí.
Neobáváte se, že mediální tlak na rychlá řešení v konečném důsledku poškodí pacienty s duševními nemocemi?
Každá taková tragická událost vyvolá spousty emocí a každý, kdo je v emočním tlaku požaduje rychlá a jasná řešení. Teď se volá po nějakých – optimálně celorepublikových – plošných skrínincích, které by měly přinést nějaké úlevné řešení. Věřím, že během několika dnů emoce ustoupí do pozadí a budeme moci toto téma řešit konstruktivněji. Je ale třeba říci, že blízkým a zúčastněným lidem celé tragédie samozřejmě nedoporučuji v žádném případě, aby své emoce vytěsňovali.
Jak tedy dál vést debatu racionálním směrem?
Je připraven koncept změny kvality mimoústavní péče. Není možné si představit, že všichni nemocní budou trvale zavřeni v léčebnách, už jenom proto, že pokud extenzivně spočítáme roční prevalenci, tak práce z roku 2011 odhaduje, že v Evropě během jednoho roku trpí duševní poruchou 38 procent lidí. Můžeme si tak představit ústavy pro 3,8 milionů lidí v České republice. Samozřejmě to přeháním, protože vážně duševně nemocných je ve skutečnosti méně, ale cesta trvalé institucionalizace není cestou civilizovanou a evropskou. Potřebujeme vytvořit adekvátní servis pro život nemocných mimo ústav. Nemusíme jít daleko – v Evropě fungují komunitní mobilní týmy a služby, které dokážou poskytovat komplexní péči pro lidi, kteří nejsou hospitalizováni.
Ale tím přeci nezabráníme tomu, že dojde k výjimečné nešťastné události. Domníváte se, že tu je přímá souvislost mezi nereformovanou psychiatrickou péčí a touto tragédií?
Jsem přesvědčen, že určitá souvislost tady je, byť by bylo asi naivní říkat, že jakýmkoliv systémovým opatřením zabráníme všem náhodným nešťastným událostem.
Znamená to, že pokud by bylo méně lidí v ústavech a dostalo se jim pomoci takříkajíc v terénu, riziko vzniku nějaké tragédie by bylo nižší?
Ani v tuto chvíli nemáme všechny lidi v ústavech. Velká část lidí – 600 tisíc lidí – navštíví za rok ambulantní servis, hospitalizovaných je 60 tisíc lidí, čili jedna desetina. Ambulance jsou nedostatečně zasíťovány a podfinancovány, máme málo ambulantních psychiatrů. Pojišťovna platí standardní průměrné psychiatrické ambulanci 2,5 hodiny času na pacienta a rok. Takže ta pak nemůže vykonávat dostatečně kvalitně péči o komplikované pacienty.
K čemu tedy může dojít, když pomoc lidem, kteří nejsou v ústavech, není dostatečná?
Nemusíme zachytit zhoršení nemoci. Nemoc má svůj vývoj, dynamiku. Její intenzita kolísá pod různými vlivy. U dlouhodobých nemocí je to navázáno na různé psychosociální stresory, nejde jenom nějaké rozčílení z problémové komunikace, ale o skutečně zhoršení nemoci samotné.
Kvalitativní změna, která by pomohla, je už připravena, nachází se před implementací. Mimo nemocnic by měly fungovat mobilní asertivní služby, čili školené psychiatrické sestry a speciální pracovníci, kteří udržují aktivní kontakt s lidmi, propuštěnými z ústavu a mají vytipovány komplikovanější pacienty. Snaží se je sledovat velice intenzivně, tedy dělat to, co ambulance nikdy – i když budou dobře financovány – dělat nebudou. Je to koncept center duševního zdraví, která by se měla zřizovat na území pro cca 100 tisíc obyvatel a starat o cca 200 vážně duševně nemocných lidí, pokud vycházíme z odhadů jejich výskytu v populaci. Mezi nimi se ojediněle vyskytují i lidé, kteří mohou být potenciálně nebezpeční. Většina psychicky nemocných ale není nebezpečná, má spíše vlastní trápení. Zavedení tohoto systému sníží pravděpodobnost, že nám unikne zhoršení nemocí u duševně nemocného, jehož důsledkem může být hrůzný čin. Ještě pro přesnost podotýkám, že v aktuálním případě ze Žďáru ještě ani nevíme, jestli čin, k němuž včera došlo, byl důsledkem nemoci, máme příliš málo informací.
Čistě teoreticky tedy mohla léčebna postupovat správně a tím, že nejsou k dispozici další služby, mohlo dojít ke zhoršení, které nebylo možné předpokládat?
Jsem přesvědčen o tom, že souvislost mezi propuštěním pacientky v únoru letošního roku a jejím stavem v říjnu není kauzální. Tam bylo osm měsíců života a my nic nevíme o tom, jak se jí vedlo. Dávat do přímé souvislosti propuštění z ústavní do ambulantní péče s tím, co se včera stalo, není rozumné.
Umíte si sám sebe ve vaší nemocnici představit pod mediálním tlakem, který následoval bezprostředně po tragédii a který vašeho kolegu přivedl k rozhodnutí okamžitě se vzdát funkce ředitele?
Situace není jednoduchá a nedokážu odhadnout, jak bych reagoval. Pokud bych měl možnost jiného typu obživy, tak bych ho možná zvolil.
Tomáš Cikrt
(Rozhovor vyšel na našem partnerském webu www.zdravotnickydenik.cz)
