Jako neopodstatněnou odmítl Ústavní soud stížnost pana Václava O., který neuspěl u Obvodního soudu pro Prahu 2, kde se domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci ve výši 15 600,- Kč. Pan Václav O. byl odposloucháván, zadržen, prohledán a poté propuštěn, aniž by bylo zjištěno cokoli, co by odůvodňovalo podezření z jakékoli trestné činnosti. V této situaci využil právní pomoc advokáta a tyto náklady chtěl od státu vrátit, což mu bylo odepřeno. Ústavní soud ve skutečnosti řekl, že policie konala svoji práci a je na panu Václavu O., aby se dále soudil a prokázal nezákonnost takového jednání. Prezidium Unie obhájců má za to, že rozhodnutí Ústavního soudu je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podle rozhodnutí totiž za zjevný omyl policie zaplatí občan.
Stěžovatel pan Václav O. se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci ve výši 15 600,- Kč, jelikož na základě příkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 16. 11. 2010 byla provedena domovní prohlídka v domě, který je v jeho vlastnictví a prohlídka v sídle společnosti, jejímž je jednatelem, rovněž byl téhož dne policejním orgánem zadržen a byl proveden jeho výslech jako osoby podezřelé, když jeho osobní svoboda byla omezena v období od 7:10 hod. do 16:30 hod. dne 24. 11. 2011, kdy byl propuštěn. V průběhu domovní prohlídky a vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu, stěžovateli proto nebylo sděleno obvinění, shrnuje případ, o kterém Česká justice opakovaně informovala , Ústavní soud.
V případu šlo o sbírku mincí, která byla vystavena za výlohou pražského starožitnictví pana Václav O., kterou policisté považovali za kradenou, což se neprokázalo. Policisté nevstoupili do obchodu pana Václav O., aby se na sbírku zeptali, ale rovnou ho zadrželi. „Uvedené zásahy dle něj nebyly důvodné, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stěžovatel využil svého práva na právní pomoc. Za právní služby stěžovatel uhradil částku podstatně vyšší, v souladu s ustálenou judikaturou však požadoval pouze náhradu té části odpovídající mimosmluvní odměně za provedené úkony,“ popisuje situaci v odůvodnění rozsudku Ústavní soud. O částku za právní pomoc poté pan Václav O. zažaloval stát, avšak jak Obvodní soud pro Prahu 2 tak i Městský soud v Praze žalobu zamítly. Podle rozhodnutí Ústavního soudu tak učinily v souladu se zákonem, správně jednala i policie a pan Václav O. neprokázal nezákonnost policejního jednání, nedocílil zrušení příkazu k prohlídce prostřednictvím sodu, avšak rovnou podal žalobu a poté i stížnost.
Policie koná svoji práci, Václav O. se měl soudit o zrušení příkazů
„Povinností orgánů činných v trestním řízení je v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele,“ upozorňuje v odůvodnění Ústavní soud.
Z uvedeného vyplývá, že soud o náhradě škody nemůže rozhodnout pouze na základě tvrzení stěžovatele, že zásahy do jeho práv v souvislosti s vyšetřováním byly dle jeho názoru nedůvodné, měly povahu zjevného excesu, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stejně tak nemůže soud o náhradě škody rozhodnout ani jen na základě toho, že v průběhu domovní prohlídky a vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu a stěžovatel tak musel strpět jistá omezení, přestože mu následně nebylo sděleno obvinění, uvádí Ústavní soud, podle kterého jej měl pan Václav O. požádat o přezkum příkazu k domovní prohlídce. „Stěžovatel však této možnosti nevyužil a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, ani nebyla konstatována jeho nezákonnost obecnými soudy (stěžovateli nebylo ani sděleno obvinění). Neexistuje tedy žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím respektive stěžovatel existenci takového rozhodnutí v ústavní stížnosti netvrdí,“ napsal v odmítnutí stížnosti doslova Ústavní soud.
S rozhodnutím Ústavního soudu vyjádřilo zásadní nesouhlas prezidium Unie obhájců s tím, že v takové situaci se nyní může ocitnout každý občan, avšak přes zjevný omyl je to podle rozhodnutí občan, který nic nezavinil, a přesto za tento omyl platí.
Nezákonný zákrok proti Václavu O. mohl vyřešit kterýkoli soud
„V daném případě jde o relativně opakovatelný mechanismus, kdy je občan, zcela bez své iniciativy, tím méně zavinění, konfrontován s pravomocemi orgánů veřejné moci, v daném případě poměrně velmi intenzivně (zadržení). Pro takový případ je jistě oprávněná aplikace Listiny základních práva a svobod, podle jejíhož ustanovení článku 37 odst. 2 má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V daném případě pak je zjevné, že šlo o omyl, a to o omyl státního orgánu, jehož důsledky by měl stát nést. Je také nutné poukázat na to, že stanovisko soudů k této otázce je podle našeho nepřijatelně formalistní, když důvodnost a tedy oprávněnost či zákonnost zákroku si mohl kterýkoliv soud vyřešit jako předběžnou otázku a pro rozhodnutí či posouzení nároku není nutné předchozí rozhodnutí o nezákonnosti domovní prohlídky či zadržení,“ uvádí ve svém stanovisku k rozsudku Unie obhájců.
Unie obhájců ČR zastává názor, že pokud jsou proti občanovi činěny orgány činnými v trestním řízení úkony spočívající v omezení jeho osobní svobody, zejména pokud v daném případě došlo k jeho umístění v cele předběžného zadržení, musí mít nepochybně právo konzultovat svou situaci s právním zástupcem. Tato situace se významně dotýká i výkonu advokacie. Občan, který je povinen strpět úkony policejního orgánu, má v souladu s principy právního státu právo na obhájce. Jestliže se později ukáže nedůvodnost takového zadržení nebo nebude důvodnost zadržení prokázána, pak by podle názoru Prezidia Unie obhájců ČR náklady občanem účelně vynaložené na poskytnutou právní pomoc v souvislosti se zadržením měl hradit stát. Za přepjatý formalistický požadavek lze považovat to, aby byla dotčená osoba nucena vynakládat další prostředky na přezkoumávání těchto kroků všemi právními prostředky, jen pro získání „potvrzení nezákonnosti“, které samo o sobě není efektivní, uvádí ve svém stanovisku Unie obhájců, podle které je rozhodnutí v rozporu s Listinou základních práv a svobod:
Prezidium Unie obhájců ČR má za to, že uvedená rozhodnutí nerespektují základní postuláty Listiny základních práva a svobod, kdy má dle ustanovení článku 37 odst. 2 Listiny základních práva a svobod každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení a současně každý má podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, jehož podmínky dále upravuje zákon č. 82/1998 Sb.
Irena Válová
