Vymáhání náhrady škody od konkrétních osob, které svým jednáním danou škodu způsobily, má být napříště povinné. Do sněmovny nyní míří návrh poslance Petra Gazdíka (TOP 09) a dalších poslanců, kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nahradit způsobenou škodu by museli rovněž státní zástupci, respektive soudci. Návrh zároveň upravuje dosavadní roční promlčecí lhůtu k uplatnění regresivního nároku na tři roky od způsobené škodní události.
V současnosti je dáno na vůli orgánu, který způsobil škodu nesprávným úředním rozhodnutím nebo postupem, zda bude náhradu této způsobené škody, tzv. regresivní náhradu, uplatňovat na konkrétních osobách, které svým jednáním škodu způsobily. Pokud Parlament schválí navrhovanou novelu, měla by se z této eventuality stát povinnost.
Stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nepodřízeným subjektům – fyzickým i právnickým osobám. Pokud stát, jeho organizační složky anebo v širokém pojetí „orgány veřejné moci“ vydají nezákonné rozhodnutí nebo se dopustí nesprávného úředního postupu, nesou za škodu vzniklou v souvislosti s takovým pochybením odpovědnost. Podmínky odpovědnosti i uplatnění nároků a detailní úpravu jak hmotněprávního charakteru, tak procesního postupu, upravuje příslušný zákon.
Pokud stát na základě dosavadního předpisu uhradí škodu konkrétní fyzické či právnické osobě (poškozenému), již podle stávající právní úpravy má právo požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni. Stát, úřední osoby či územně samosprávné celky tak mají právo na regresní úhradu po zodpovědných osobách, jež se na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu podílely.
Podle důvodové zprávy k návrhu novely výslovná textace zákona ovšem vyvolává interpretační nejasnost, zda je povinností státu či územně samosprávných celků nárok na regresní úhradu požadovat povinně anebo zda se jedná pouze o možnost takového postupu. „Z obecné povinnosti státu i územně samosprávných celků postupovat s péčí řádného hospodáře vyplývá, že zákonné zmocnění vymáhat škodu, kterou stát či územně samosprávné celky uhradily při výkonu veřejné moci poškozeným, je povinností k takovému postupu. Explicitní vyjádření této povinnosti v platném znění zákona ovšem zásadu povinného vymáhání regresu minimálně v interpretační rovině podlamují. Je obecně známou skutečností, že stát tuto škodu až na výjimky nevymáhá, přičemž nelze přisvědčit domněnce, že se tak děje z důvodu nesplnění podmínek pro její vymáhání. Je proto vhodné výslovně zpřesnit, že takový postup je striktně povinný,“ píše se v důvodové zprávě k novele. Podle poslance Gazdíka tak nahrazením slov „může požadovat“ za slova „je povinen požadovat“ bude případným výkladovým problémům učiněno zadost. „Bude tedy povinností příslušných orgánů postupovat tak, že regresní úhradu v případě splnění zákonných podmínek pro její vymáhání bude příslušný orgán skutečně vymáhat.“
Navržená úprava nemění nic na stávajícím vymezení podmínek tohoto vymáhání, jako je otázka zavinění, výše limitů této odpovědnosti a podobně. O dva roky se ovšem zároveň prodlužuje lhůta, po kterou lze regresivní náhradu vymáhat.
Povinnosti vymáhat regresivní náhradu se v případě přijetí novely nevyhnou ani státní zástupci či soudci. Náhrada však nebude automatická. Nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení. Podle Gazdíka totiž ani v případě soudců či státních zástupců neexistuje žádný rozumný důvod zachovat stávající výslovné znění o možnosti vymáhat regresní nárok, zvláště když zároveň není nijak dotčen současně platící požadavek, aby zavinění těchto osob bylo zjištěno přinejmenším v kárném řízení.
K odpuštění regresivní povinnosti by mohlo dojít pouze na základě výjimečných okolností. „Za důvody zvláštního zřetele hodné pro nevymáhání regresní úhrady se považují zejména rozdílný výklad právní otázky, která byla důvodem pro vyslovení nezákonnosti rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, nadřízenými orgány nebo soudy, nebo také okolnost, že skutková zjištění v době vydání rozhodnutí, která se následně ukázala nesprávná či neúplná, odůvodňovala vydání daného rozhodnutí,“ vysvětluje Gazdík.
Za určitých okolností se však může jevit, že i přes splnění podmínek pro vymáhání regresní odpovědnosti bude takový postup nepřiměřeně tvrdý, neboť škoda sice vznikla zaviněným postupem úředních či jiných osob, které se podílely na vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, avšak z objektivního hlediska se jednalo o omluvitelné pochybení. I na dané zcela výjimečné situace pamatuje návrh zákona, který umožňuje právě v těchto případech regresní nárok nevymáhat. Do společného ustanovení o regresní úhradě se proto doplňují alespoň dvě typové situace, kdy sice je zjištěno zaviněné porušení právní povinnosti, avšak vymáhání regresní úhrady by bylo tvrdým a nepřiměřeným postupem. Rozdílnost výkladů ve věci rozhodné právní otázky musí být objektivně zjištěna, nepostačuje pouze subjektivní pochybnost. Ve výjimečných případech (z povahy demonstrativní normy) může rozdílnost výkladů vyplývat i z rozdílností doktrinálních výkladů. Stejně tak i například při vydání předběžného opatření či jiného rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc, může důvod pro nevymáhání regresní úhrady záležet ve výjimečné situaci, kdy skutkový stav, který byl zjištěn v době vydání takového rozhodnutí, odůvodňoval vydání takového rozhodnutí, teprve následně však byly zjištěny další relevantní skutečnosti.
„Vědomí, že stát a územně samosprávné celky musí povinně vymáhat regresní úhrady, přinese efekt nejen finanční do veřejných rozpočtů, ale i pozitivní dopad výchovný a preventivní ve vztahu k osobám, které vykonávají svěřenou moc. Lze důvodně předpokládat, že riziko osobní majetkové odpovědnosti za nezákonná rozhodnutí či nesprávný úřední postup slouží jako pozitivní nástroj ke zvyšování kvality výkonu veřejné správy,“ vysvětluje Gazdík důvody předložení novely.
Dušan Šrámek
