Když hovoříme o nezávislosti soudce a hodnotě jeho rozhodnutí, není to věc, kterou by si vymyslel soudní stav sám. Tím soudce pověřili lidé, a to i ti, kteří na ně dneska nadávají, říká čestný prezident Soudcovské unie a český zástupce ve výboru Evropské asociace soudců Jan Vyklický. Ve skutečnosti abstraktní občan takového člověka chce mít, protože dobře ví, že to je jeho takřka jediná šance, jak se ubránit ve stavu bezmoci proti mocným, dodává v rozhovoru pro Českou justici.

Soudcovská unie si zvolila nové vedení. Kam by měla v následujícím období směřovat?

Jde o vnitřní nástroje, kterými chce unie naplňovat své poslání. Ty doznávají určitého vývoje. Není to novinka, ale v současné době zesílil akcent na prosazení jiného modelu správy soudnictví, a to proto, že starý model zkrátka nefunguje.

V této souvislosti se hovoří o dvou částech té správy: ekonomické a personální, která je poslední dobou hodně aktuální. Vidíte to tak, že zejména v té oblasti personální by mělo dojít ke změně?

V každém případě. Ukazuje se, že nastavená pravidla personální politiky nerespektuje ani jejich tvůrce. I samo ministerstvo se od nich z nějakého důvodu odchyluje. Více diskutabilní je pak otázka vlastní správy soudnictví ve finančním aspektu. Tato otázka je velmi dobře řešena v odborně-politickém stanovisku, na kterém se podílí i naše vláda. Jde o doporučení výboru ministrů Rady Evropy, čili i českého ministra spravedlnosti, které jasně říká, co taková správa je – z hlediska smyslu i obsahu, dokonce i složení toho orgánu. Nám by v zásadě stačilo, kdybychom se drželi tohoto dokumentu, který už dokonce byl jak na politické, tak soudcovské úrovni předjednán v roce 2010.

Mluvíme stále o Nejvyšší radě soudnictví. Nebojíte se v této souvislosti toho, co se v posledních letech dělo na Slovensku v souvislosti s tzv. Harabinovou érou?

Víte, my se pořád strašíme Slovenskem. Samozřejmě by nebylo dobré, kdyby se to mělo vydat směrem, kam se dostalo svého času Slovensko. To ale není dnešní stav, Harabin prohrál a skončil. Ale kdybychom se měli identifikovat s touto hrozbou, tak bychom jen utíkali.

Jednoznačně tedy podle vás přišel čas na nějakou jinou formu správy?

Nám nezbývá nic jiného než prohlubovat jiný systém řízení, protože tento nefunguje. My jsme z toho v podstatě zoufalí, stejně jako by z toho mělo být zoufalé ministerstvo. My jim de facto chceme pomoct.

Ty problémy jsou dobře vidět na způsobu výběru soudních funkcionářů. Instrukce ministra spravedlnosti měla situaci vyřešit, ale ukazuje se, že příliš nefunguje, výběrová řízení stále provázejí kontroverze.

Asi je chyba v instrukci, možná v celém systému. Ale aby to nevyznělo, že stále jen kritizuji – já si skoro myslím, že chyba je také v nás. Když si vezmeme instrukci o výběru soudních funkcionářů, ale i kdyby šlo třeba o výběr soudců, prvotní problém nevzešel z instrukce, ale z osoby kandidáta. I on by měl mít určitou zpětnou vazbu, aby si řekl: Já za určitých okolností vůbec nevystavím soudnictví riziku, že bude nějak zpochybňováno, když vím, že to všechno tak úplně košer v mém případě není. Pro rozhodování onoho soudce samotného to měla být zpětná vazba, a dokonce bych řekl v určitém okamžiku i brzda.

Pomezí mezi justicí a politikou, které se nachází někde ve velmi blízkém okolí Ministerstva spravedlnosti, je poslední dobou ohniskem drobných či větších třenic. Aktuálně se rozhořel spor mezi ministryní a Soudcovskou unií, který se vlastně na pozadí žďárské tragédie vede o právo na hodnocení kvality soudního rozhodnutí.

Ano, a je to zcela nepřípustná věc. To musíme říct naprosto jasně, holou větou, politik nesmí, nemá žádné právo se vyjadřovat věcně k soudnímu rozhodnutí. To není jeho parketa, tam nemá co pohledávat. Nemohu se pořád zbavit dojmu, že i na ministerstvu chybí dostatek kompetence. Rozumíte, když tam byl jako ministr soudce Leon Richter, vůbec nepřicházelo v úvahu, že by někdo vypustil z úst takovouto věc. Totéž za Otakara Motejla nebo doktora Čermáka. Nyní je rozvolněná otázka kompetence, znalosti prostředí, elementárních principů, chybí vědomost vůbec o smyslu soudní moci. Nezapomínejme, že když hovoříme o nezávislosti soudce a hodnotě jeho rozhodnutí, není to věc, kterou by si vymyslel soudní stav sám. Tím soudce pověřili lidé, a to i ti, kteří na ně dneska nadávají. Ve skutečnosti abstraktní občan takového člověka chce mít, protože dobře ví, že to je jeho takřka jediná šance, jak se ubránit ve stavu bezmoci proti mocným. Když toto zpochybňujeme, neubližujeme primárně soudcům nebo politikům, ale především ubližujeme veřejnosti, občanovi. Lidé by se měli dnes ozvat. My zde sice nadáváme, že nám někdo mluví věcně do soudního rozhodování, ale především by se měl ozvat občan pan XY a říct: A dost, já už toho mám plné zuby, já takového ministra nechci, protože zpochybňuje jedinou jistotu, kterou já tady mám.

Robert Malecký