Veřejnost má právo vědět, jestli soudce postupoval správně, spravedlivě, nestranně. A já si jako kárná žalobkyně věc samozřejmě prověřuji, říká ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO). V rozhovoru pro Českou justici reaguje na kritiku svého postupu ze strany Soudcovské unie ve věci rozhodnutí soudu o propuštění útočnice ze Žďáru do ambulantní péče.
Co říkáte na kritiku ze strany Soudcovské unie?
Mě to velmi nemile překvapilo. Vypadá to, jako by Soudcovská unie neznala zákon, a to se mně nezdá. Pátrám po příčině, proč takové razantní prohlášení, kde mně vlastně vyčítají, že jsem porušila ústavu. O ničem takovém nevím a nikdy bych nic takového neudělala. Mám pravomoc kárného žalobce, a abych ji mohla vykonávat, musím mít možnost hodnotit chování ve věcech, které jsou skončené. A tohle není živá kauza. Veřejnost má právo vědět, jestli soudce postupoval správně, spravedlivě, nestranně. A já si jako kárná žalobkyně věc samozřejmě prověřuji. Nikdy jsem neřekla, že kárnou žalobu podám, ale že mám důvodné pochybnosti o tom, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav. A právo na pochybnosti mám. Nejen jako ministryně, jako každý občan, který chce vědět, jestli odborník, v tomto případě soudce, postupoval správně..
Překvapila vás síla té reakce?
Byla jsem zaskočena, podle mě je to hysterická reakce. Když jsem si ještě jednou pročetla svá oprávnění, prostudovala jsem si, co jsem řekla, tak si stojím za svým. Je to dokonce moje povinnost. Musím a chci chránit veřejnost před tím, aby se podobné věci mohly v budoucnu opakovat. A k tomu je třeba vědět, zda je zde pochybení systémové, nebo individuální selhání.
Můžete potvrdit informace České justice, že se v sekci náměstka Roberta Pelikána chystá kontrola postupu soudů ve všech soudních obvodech, pod která spadají psychiatrická zařízení, aby se zjistilo, zda je postup opavského soudu běžný, nebo zda šlo o exces?
Nejsou to kontroly, jde o prověrky skončených věcí v trestních věcech. Ano, protože já chci vědět, jak se postupuje v podobných věcech a co je tedy to normou, co je standard, a co je exces. A to teď nejsem schopná říct, nechci činit předčasné závěry v řádu hodin. Proti jiným ministrům jsem v personálních věcech opatrná, možná bohužel, ale zatím mám málo kárných žalob. O to víc mě zaskočila ta naprosto nepřiměřená, hysterická reakce.
Ministerstvo už před žďárskou tragédií vytvořilo pracovní skupinu, která reagovala na nejasnou legislativu při propuštění pachatelů trestných činů z ústavní péče. Zatím se toho o cílech této skupiny mnoho neví.
To je jedna z věcí, které jsem se věnovala ještě předtím, než jsem se stala poslankyní nebo ministryní. Mně vždycky vadilo, že nemáme zákon o výkonu ochranné léčby. Máme zákon o zabezpečovací detenci, ale úprava ochranné léčby chybí. Vadilo mně i neprovázanost mezi agendami ministerstev, tedy zdravotnickou a právní, a moji předchůdci tomu věnovali minimální pozornost. Nestarali se o to, že by stát měl v této oblasti převzít odpovědnost. Takže jsem založila pracovní komisi, která připravuje novou legislativu na zlepšení toho naprosto zoufalého stavu. Na jedné straně máte ústavní psychiatrickou nebo sexuologickou léčbu, kde se s pacientem pracuje, je pod nepřetržitým dohledem, a pak ho propustíte do privátní ambulance lékaře, jemuž za rok pojišťovna proplácí asi dvě a půl hodiny péče. Není zde žádná záruka, že ti psychiatři a sexuologové budou u nebezpeřných deviantů nebo u opravdu vážných psychických poruch vykonávat svoji práci se zárukou stoprocentní spolehlivosti. Chybí mi zde zařízení, jako jsou domy na půli cesty, něco mezi věznicí a svobodou nebo mezi psychiatrickou léčebnou a ambulancí. Ta pracovní skupina pod vedením paní doktorky Růženy Hajnové, které si nesmírně vážím jako velmi zkušeného psychiatra a sexuologa, začala pracovat v polovině září.
Robert Malecký
