Pouze šestkrát je v novodobé historii České republiky zmíněno v judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a obou vrchních soudů slovo sabotáž. Vyplývá to z registru judikatury uvedených soudů. Na rozdíl od telefonických hovorů údajných sabotérů Libora Grygárka, Michala Moroze a spol. o obsazování funkcí ve státní správě, pro které jsou podle VSZ v Olomouci podezřelí ze zločinu proti republice sabotáže, předmětná judikatura zmiňuje jako sabotáž uhynulý dobytek ve Vietnamu, nedovolenou porážku a žádnou skutkovou podstatu.
Jediným případem, týkajícím se výhradně současnosti, je kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu neúspěšného žadatele o azyl v ČR, Vietnamce H.V.H. Ten ve stížnosti argumentoval hrozbou trestu ve Vietnamu za sabotáž, které se měl dopustit, když mu uhynul dobytek, za který odpovídal.
Z odůvodnění Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Vietnamec má strach vrátit se kvůli obvinění z „politické sabotáže“ do Vietnamu. „Stěžovatel v kasační stížnosti namítá – byť nikoliv výslovně – důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tzn. nezákonnost napadeného rozsudku a vady řízení před správním orgánem. Žalovaný totiž vycházel ze Zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu na úseku lidských práv ve Vietnamu, kterou stěžovatel zpochybňuje a tvrdí, že se do Vietnamu „vzhledem ke všem okolnostem“ bojí vrátit. Hrozí mu prý totiž pronásledování za úhyn dobytka, z něhož byl nařčen a který je pokládán za politickou sabotáž. Navíc, stěžovatel nebyl v řízení o udělení azylu zastoupen advokátem a nesprávně porozuměl svým právům,“ uvádí se v rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti. Stížnost byla podána v roce 2004 a senát NSS za předsednictví Vojtěcha Šimíčka ji 8. prosince 2005 zamítl.
Odsouzeni pro sabotáž nedovolenou porážkou
Stížnosti ve věci vlastnického práva vyhověl dne 30. června 1998 Ústavní soud, který vrátil věc stěžovatele k projednání k soudům obecným. Šlo o spor o vrácení hospodářských budov a majetku JZD podle restitučních zákonů původnímu vlastníkovi odsouzenému za sabotáž pro nepovolenou porážku ke dvěma a půl letům vězení, propadnutí majetku a vystěhování z obce.
„Obecné soudy sice postupovaly v tomto případě podle zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který je jedním z restitučních a rehabilitačních předpisů. Aplikovaly jej však v průběhu řízení, jakoby šlo o běžný vlastnický spor mezi dvěma občany a opomenuly, že jde o nápravu (i když částečnou) křivd, vzniklých ve výše zmíněném údobí čtyřiceti let. Již ze spisu samého musely zjistit, že stěžovatelé byli od roku 1947 majiteli selské usedlosti čp. 7 v katastrálním území V., tedy celého a uzavřeného objektu, že stěžovatel byl v roce 1953 odsouzen pro nepovolenou porážku za sabotáž ke dvěma a půl letům nepodmíněného trestu odnětí svobody a mimo jiné k propadnutí celého jmění a jeho manželce byl rovněž odebrán majetek, aniž by byla trestně postižena, a že byli z obce vystěhováni i s rodinou. Šlo zřejmě o tak nápadnou křivdu, že stěžovatel byl rehabilitován původním režimem již v roce 1970, ovšem jen částečně trestně a vůbec ne majetkově,“ stojí v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ke spisové značce I.ÚS 346/96.
Naopak Ústavní soud nevyhověl navrhovateli, který podal ústavní stížnost v roce 1992. Navrhoval byl obviněn mimo jiné z trestného činu sabotáže, avšak tohoto zločinu proti republice byl zproštěn Nejvyšším soudem ČSR už v roce 1952. Z rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že navrhovatel byl obyčejný zloděj, ať je jakýkoli režim.
Takto případ Ústavní soud popsal 2. listopadu 1993: „Jde o to, že navrhovatel byl rozsudkem bývalého Státního soudu oddělení Brno odsouzen dne 19.12.1951 pro trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 6, § 245 odst. 1 písm. a) zák. č. 86/50 Sb., kterého se dopustil ve spolupachatelství s K.P., když odcizili elektromotor a vypínač z národního podniku Z. Byl také uznán vinným neoznámením trestného činu podle § 165 cit. zák. proto, že neoznámil P. chystanou sabotáž. K odvolání navrhovatele potom Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 25.3.1952 zrušil napadený rozsudek o vině neoznámení trestného činu podle § 165 cit. zák. zprostil ho v této části podle § 162 písm. c) zák. č. 87/50 Sb., a snížil mu trest, který uložil za nedotčený trestný čin rozkrádání národního majetku.,“ uvádí se ke spisové značce III.ÚS 3/93.
Podle předmětného rozhodnutí navrhovatel dobře věděl, že věc, kterou odcizuje, patří jinému. „Tato skutečnost je bezpochybná, a to i přes některá procesní pochybení tehdejších soudů,“ zdůvodnil Ústavní soud zamítnutí stížnosti.
Žalobce si protistátní činnost a sabotáž vymyslel
Všechny rozsudky ve věci lékaře odsouzeného za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a za obcházení branné povinnosti zrušil v rámci soudní rehabilitace 15. května 1997 Ústavní soud, který v odůvodnění ve spisové značce III.ÚS 51/96 cituje Nejvyšší soud ČR, ze kterého plyne, že žalobce zveličil činy obžalovaných, vymyslel si protistátní činnost, bezdůvodně činy kvalifikoval jako sabotáž a obžaloval obviněné z činů, které nenaplňovaly žádnou skutkovou podstatu.
„V těchto souvislostech jako zásadní se jeví mimořádně důležitým zjištění, zda v uvedené věci, vedené v roce 1958 – 1959 před Krajským soudem v Praze a bývalým Nejvyšším soudem, šlo o běžnou trestní věc nebo zda lze přisvědčit navrhovateli v tom, že bezpochyby šlo o proces, který byl veden s politickým podtextem se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 10. 1. 1996, čj. Tzn 27/93-106, se podává, že „lze proto uzavřít, že trestní řízení proti obviněnému proběhlo podle tehdy platného trestního řádu, délka vazby odpovídala složitosti případu a byla kompetentními orgány přípravného řízení řádně prodlužována. Skutkovým a právním závěrům krajského soudu ohledně trestných činů uvedených v jeho rozsudku ze dne 19. 10. 1959 ve výrocích ad 4 a 13 nelze ničeho vytknout. Nemění na tom ničeho ani fakt, že společenská nebezpečnost trestné činnosti MUDr. K. a jeho spoluobžalovaných byla zveličena a získala nádech protistátní trestné činnosti tím, že stejná trestná činnost dr. P., jen většího rozsahu, byla bezdůvodně kvalifikována jako sabotáž. To se projevilo v nekritickém převzetí názoru obžaloby i ohledně dalších trestných činů, které buďto nenaplňovaly žádnou skutkovou podstatu tr. zák., nebo nebyly dostatečně objasněny. Citované akcentování hledisek, která jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním státě, je nutno chápat tak, že se soudy v původním řízení nechaly ovlivnit velkým počtem pachatelů, rozsáhlostí vzniklých škod a zdůrazněním politických důsledků jejich trestné činnosti, přecenily společenskou nebezpečnost jednání některých obžalovaných, jimž pak vyměřily nepřiměřené tresty,“ uvádí v rozhodnutí z 15. května 1997 Ústavní soud ČR.
Sabotáž je spolu s terorem, záškodnictvím a trestnými činy podle zákona na ochranu míru zmíněna i v souvislosti s kvalifikací trestné činnosti, o které rozhodovaly vojenské soudy v Příbrami a v Táboře v roce 1992, a věc se stala předmětem stížnosti pro porušení zákona, o které rozhodoval Nejvyšší soud. Šlo o složitou procesní věc a NS stížnost 16. září 2004 zamítl. Zamítnuta byla také kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu, kterou se účastnice národního odboje, která prováděla sabotáže, domáhala vyrovnání u České správy sociálního zabezpečení.
Grygárek, Moroz a spol. mohou být první souzení
Z registru judikatury Ústavního soudu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a obou vrchních soudů vyplývá, že v historii České republiky nebyl dosud nikdo za sabotáž obžalován a souzen. Organizovaná skupina podezřelých sabotérů kolem Libora Grygárka, Michala Moroze a dalších osob, které státní zástupci VSZ v Olomouci v usnesení o vyloučení věci neurčili, tak v případě obžaloby bude po letech první skupinou souzenou pro tento zločin proti republice.
„Z nově zjištěných skutečností vzniklo podezření, že se JUDr. Libor Grygárek s dalšími osobami (Moroz a další osoby) měl dopustit další trestné činnosti, a to trestného činu sabotáže podle § 314 odst. 1, písm a), b), odst. 2, písm a) Trestního zákona…Z hlediska společného řízení bylo odůvodněno podezření, že činnost Libora Grygárka je do jisté míry řízena dalšími podezřelými, kteří usilují o obsazení významných pozic v bezpečnostních sborech a dalších státních institucích, jejichž cílem je především boj s trestnou činností, tj. její odhalování a objasňování, a to na ministerstvu vnitra, ministerstvu spravedlnosti, v soustavě státního zastupitelství, na vedoucích pozicích v Policii ČR, Generální inspekci bezpečnostních sborů, případně i u dalších orgánů moci výkonné, zejména u orgánů činných v trestním řízení, osobami, které následně mohly jednat v jejich prospěch, čímž by došlo k dysfunkci jednoho ze základních principů demokratického stát,.“ uvádí v usnesení o vyloučení věci státní zástupce VSZ v Olomouci.
Irena Válová
