Ukrajinská společnost dnes řeší to, co jsme my řešili už před více než dvaceti lety. Bohužel jsme přitom neřešili problémy komunistické korupce, které se přelily do dnešního režimu, říká první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a současný nezávislý kandidát do Senátu za ODS Pavel Žáček. Česká justice s Pavlem Žáčkem pokračuje v rozhovorech o počátcích budování demokratického právního státu.

Předvolební kampaň do Senátu jste zahájil netradičně. Cestou na Ukrajinu, kde jste pomáhal s přípravou lustračního zákona. Jaká je tam situace v tomto směru?

Byl jsem tam pozván na konferenci, která se týkala lustrací a lustračního zákona jako politického fenoménu, který dnes hýbe ukrajinskou společností. Podpora nějakého řešení očisty společnosti, odříznutí se od minulosti, vyřešení právní formou změny na mnoha funkcích jak na celostátní i lokální úrovni našla vyjádření právě v lustračním zákoně. Ukrajinští zákonodárci plus různé think-tanky či nadace chtěli diskusi, která ve společnosti dnes je, dostat na určitou legislativní úroveň. To bylo i téma americké nadace působící na Ukrajině, na jejíž konferenci jsem byl pozván. Jejím cílem bylo prezentovat zkušenosti s aplikací lustračních norem v bývalých státech východní Evropy, od České republiky, Německa, Polska, Pobaltí až po Rumunsko a další státy. Problém je tak velký, že dokáže dokonce zvrátit poměr sil v ukrajinském parlamentu, protože tam stále mají většinu komunisté a Strana regionů. Přitom jde o věci, které my máme již dávno za sebou. My jsme k tomu přistoupili dva roky po listopadu 1989, přesně řečeno v říjnu a listopadu 1991, poté, co sovětská vojska opustila v polovině roku Československo, a poté, co v srpnu proběhl puč v Moskvě, který vedl ve svém důsledku k osamostatnění Ukrajiny. Oni řeší minulost rozfázovanou do několika etap – před rokem 1991, tedy sovětský režim a KGB, dále korupční systém po roce 1991, pak Janukovyčův systém a nakonec řeší i ty představitele, kteří aktivně zasahovali v represích na Majdanu. Proti našemu minulostnímu řešení, které se vyrovnalo s různými nomenklaturními funkcemi – kdo byl milicionářem, kdo byl příslušníkem StB, kdo byl stranickým funkcionářem, tak oni do toho poměrně komplikovaného zákona řadí i ony výše vyjmenované kategorie, které se i někdy překrývají, ale které nelze označit za problémy, s nimiž se vyrovnávaly lustrační zákony ostatních států východní Evropy. V tomto směru je to jiné a je vidět, že v tom se sešel zájem politicko-společenský, kdy spojují minulostní lustrace například s korupcí.

Lze ale vůbec tato údobí ukrajinských dějin odlišit? Vždyť to byla právě ukrajinská KGB, která měla pod palcem východní Evropu. Dá se nějak odstřihnout i od tohoto dědictví?

O toto odstřižení se dnešní ukrajinská reprezentace snaží, ta definice tam v onom lustračním zákoně je. To jsou posty v organizačních a bezpečnostních strukturách před vznikem samostatné Ukrajiny, jejichž zastávání by mělo být překážkou při obsazování určitých míst při obsazování jak na celostátní, tak lokální úrovni. Nebude se to týkat s největší pravděpodobností volených funkcí, tedy parlamentních zástupců.

Mohlo by vás zajímat

Jak je to s příslušnými archiváliemi, které pochopitelně zajímají i nás?

Ty materiály, které až na tu část, která byla zlikvidována v letech 1990 – 1991 samotnou KGB nebo stranickými strukturami, jsou k dispozici a zřejmě budou využity k verifikaci a identifikaci toho, zda dotyčná osoba může být pověřená, či nikoli. U těch archiválií, které vznikaly po tomto datu, už ta definice nebude tak jasná. Ukrajinská KGB v zásadě archivy zachované má, a s tím se pracovat dá. Na druhou stranu nejsou úplné, stejně tak jako nejsou úplné u nás. Nicméně vůle využít je k tomu, aby se přerušily určité kanály mezi těmi sovětskými a proruskými elementy ve státním aparátu, ta existuje.

Při vzniku této vlády se u nás řešila otázka, zda už není lustrační zákon překonán. Naposledy v pátek se pravici ve sněmovně nepodařilo prosadit, aby ministři povinně předkládali lustrační osvědčení. Měl být zákon ještě zachován? Hrozí nějaké nebezpečí od exponentů komunistického režimu či od agentů StB?

Lustrační zákon stanoví podmínky jmenování do určitých funkcí. Když se to vezme, tak diskuse je vedena pouze nad určitou skupinou lidí narozených před rokem 1971, a to jsou osoby, které StB označila za tajné spolupracovníky. S ostatními kategoriemi osob nikdo problémy nemá. Do státní správy prostě tito lidé nepatří, protože sloužili totalitnímu režimu. To je věc, která se nedá překročit, odpustit – buď se člověk spolčil s tím systémem, anebo zůstal mimo něj. Jedinou kapitolou, která je nejcitlivější, protože se týká v zásadě průřezově celé společnosti, a tam je prokazatelnost vzhledem ke skartacím mnohdy složitá, to jsou agenti, tajní spolupracovníci a další kategorie, které pod lustrační zákon spadají rovněž. Já si pořád myslím, a vidíme to kolem sebe i v rámci pětadvacátého výročí, pokud bychom překročili lustrační zákon, stále se mohou tito lidé vracet do funkcí. Naším problémem na rozdíl od ostatních států východní Evropy je, že tady je politický subjekt, který má vůli, a ovlivňuje tím celé politické spektrum, aby tito lidé byli rehabilitováni, aby se mohli zpátky na nějaká výkonná místa dostat, a tím je komunistická strana. Každý se diví, jak je možné, že ji máme takhle silnou po čtvrtstoletí, a v zásadě ten problém ani v Polsku, ani v Německu, kde jsou silné reminiscence po bývalé NDR, ale ani v jiných státech, není. Jediná relace je paradoxně vlastně s Ukrajinou, kde je rovněž dodnes silná komunistická strana.

KSČM je stále alespoň na vládní úrovni ostrakizována, ale vládnoucí strana ANO má předsedu, který je registrován jako agent, a jak je vidno, nikomu to nevadí a nevadilo ani před rozhodnutím soudu, že byl registrován neoprávněně, ať už si o takovém rozhodnutí myslíme cokoli. Nevadí to ani voličům, ani koaličním partnerům.

Oddělme tři problémy. První je v tom, že mimo Českou republiku probíhá nějaký soud, který je kvůli označení pana Babiše za agenta StB. A tento soud žádnou relaci na právní řád České republiky nemá. Ale i pokud by ten soud probíhal u nás, tak v zásadě bude to lustrační osvědčení stejné. A jde jenom o to, jak se k tomu postaví jeho nadřízení, v tomto případě prezident, respektive premiér, čemu víc uvěří. No, a on to osvědčení ani nemá. Takže tady byla prolomena dosavadní praxe, dosavadní právní systém, takže bez ohledu na rozhodnutí soudu tady byla nastavena situace, jako kdyby pro někoho lustrační zákon neplatil. To je druhá rovina. Třetí problém je v onom procesu zapomínání na totalitní minulost, ve snaze překroutit historii, což je dnes vidět nejlépe na dění, které dnes probíhá na Ústavu pro studium totalitních režimů. Takže je otázka, zda pětadvacet let po pádu komunistického režimu mají tito lidé oprávnění vstupovat do veřejného života demokratického státu. Komunismus přece nebyla nějaká nemoc, ze které se člověk vyléčí.

Jak vůbec hodnotíte jako první ředitel ÚSTR současnou situaci?

I krize, která tam dnes probíhá, je součástí onoho procesu zapomínání. Jde o souboj, zda Archiv bezpečnostních složek zůstane otevřený, anebo zda se opět uzavře, jako to bylo v době, kdy byl ještě součástí Ministerstva vnitra. Myslím, že to má politické pozadí, odstartovala to nešťastná volba radních levicovým Senátem, kdy tam najmenovali politické figury, o nichž není ani známo, zda v době jmenování nebyly ještě členy svých stran, a někteří jsou předními straníky dodnes. Jsou tam osoby, které preferovaly ve volbách třeba koalici komunistů se sociální demokracií a které ani nejsou schopny řízení úřadu manažersky zvládnout. Takže současní radní vytvořili galimatyáš, kdy nebyli ani schopni řádně odvolat ředitele Daniela Hermana. Další management, od ředitelky Foglové až po Hazdru, prohrávají soudy a nejsou schopni ústav vůbec uřídit. Znamená to zároveň kompromitaci myšlenky ústavu a České republiky navenek, takže je kvůli nim úplně odříznuta spolupráce se zahraničím. Uvnitř poklesl o osmdesát až devadesát procent počet digitalizovaných materiálů, byť je na to paragraf v zákoně. Během dvou let poklesly o více než padesát procent odborné publikace, témata nejsou řádně mediálně prezentována. Vše směřuje k tomu, že nakonec Archiv bezpečnostních složek dojde k závěru, že o tyto materiály není zájem a že politici chtějí, aby se to zavřelo. A nakonec se k tomu najde administrativní cesta, která je velmi jednoduchá.

Jak vnímáte, že pojem korupce, byť závažný, vytěsnil to, oč zde šlo svržením komunistického režimu? Je už téma vyrovnání se s komunistickým režimem passé a společnost už je dnes někde jinde?

Když společnost neprojde katarzí, když se nepodívá do toho zrcadla, i kdyby tam našla sebekritičtější pohled, tak nemůže dál. Je pořád podstatné se vracet před listopad 89 i k samotnému listopadu. Pokud dnes někteří politici říkají, že těch pětadvacet let můžeme hodit do koše a nevracet se k tomu, není to pravda. Proč nám to říkají lidé, kteří v té době stáli na opačné straně barikády? To je přece úplně nehorázná věc, pokud takový člověk vstupuje dnes do aktivního politického života. Bez zpřístupnění archivů, bez pojmenování minulosti, bez oné sebereflexe se nikam dál nepohneme. Je to věc, která mne nejvíc trápí, a nesmíme si nechat namluvit, že politický systém, který jsme budovali po listopadu, je horší než ten, v němž jsme žili předtím. My jsme bohužel neřešili problém korupce komunistického režimu, a tam bylo to semínko, kdy pronikla do nového režimu. To není tak, že by tento problém přišel s kapitalismem, byť korupce v nějaké latentní míře je přítomna v každé demokratické společnosti. Tady se překrývají některé problémy trvalejšího rázu, které jsou geostrategické, které jsou hodnotové, a které úzce souvisí s listopadem 89. Stále jsem přesvědčen, že celý polistopadový vývoj byl tou nejlepší cestou a nemá právo nás dnes poučovat ten, který nebýt pádu komunismu, dál by budoval svou kariéru uvnitř strany nebo v bezpečnostních či ekonomických strukturách. To je přece absurdní.

Známe už vše o pozadí 17. listopadu 1989?

Myslím, že kontext „sametové revoluce“, tj. specifického československého předávání moci, je všeobecně znám. Dominový pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě kombinovaný s vnitřní krizí totalitního režimu, která erodovala i samotnou komunistickou stranu. Zejména mezinárodní situace rozhodla o tom, že vedení KSČ nemohlo nasadit mocenské složky, léta připravované na „obranu socialismu“, i když by pochopitelně chtělo.
Zcela jistě však neznáme veškeré podrobnosti, nemáme podrobněji zmapovány děje uvnitř české a slovenské společnosti, poměrně povrchně známe aktivity disentu, nemluvě o mocenských složkách. Relativně dobře je popsán pouze vznik a vnitřní vývoj Občanského fóra. Minimální zájem je o analýzu situace v komunistické straně. Zčásti je zmapována činnost bezpečnostních složek, zejména Státní bezpečnosti. Politická policie, z povahy své konspirativní činnosti, je někdy vnímána jako potenciální iniciátor změn v komunistické nomenklatuře, které se zvrtly. Mluví o tom například i bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Jsem přesvědčen, že tomu tak nebylo. Státní bezpečnost dostala za úkol udržet opozici na uzdě do nadcházejícího sjezdu KSČ, což se jí nepodařilo. Přes nasazení velkého množství sil a prostředků nezvládla spolu s pohotovostními útvary Veřejné bezpečnosti demonstraci 17. 11. 1989 ani vývoj o nadcházejícím víkendu. A to rozhodlo.
Ještě v době vzniku Občanského fóra v Činoherním klubu večer 19. listopadu 1989, kdy zároveň zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, se vysocí funkcionáři komunistické strany ujišťovali, že se nic neděje, a domnívali se, že situaci zvládnou. Určitě je nutné rozebrat zejména dění v týdnu po 17. listopadu 1989, s ohledem na pokusy nasadit Lidové milice, ČSLA či aktivizovat Státní bezpečnost. Podrobnější pohled si zaslouží i reakce sovětské strany, které se díky nadcházejícím jednáním na Maltě nehodil jakýkoliv mocenský zásah. Nemluvě o činnosti sovětského bezpečnostního aparátu, resp. okupační armády. Z této oblasti známe opravdu jen obecný rámec událostí a podrobnější vhled nás teprve čeká.

Dušan Šrámek

Pavel Žáček – český historik a novinář, v letech 2008–2010 zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. V průběhu roku 1989 byl místopředsedou Studentského tiskového a informačního střediska, šéfredaktorem fakultního časopisu, spoluorganizátorem studentské demonstrace 17. listopadu 1989, zakládajícím předsedou stávkového výboru Fakulty žurnalistiky UK a zástupcem FŽ UK ve Studentském parlamentu. V prosinci 1989 založil a po dva roky působil šéfredaktor nezávislého čtrnáctideníku vysokoškolského hnutí Studentské listy. Od roku 1993 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, který se v roce 1995 přeměnil v Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). V současné době působí jako poradce náměstka ministra obrany pro personalistiku v oblasti minulostní a paměťové agendy a zároveň jako poradce ministra kultury.