Česká televize nás v těchto týdnech začala častovat dalším seriálem, tentokrát ne z prostředí kriminálního, ale z prostředí soudního. Život a doba soudce A. K. Už název by mohl svádět k myšlence, že se seriál chce přihřát na slávě amerického filmu „Život a doba soudce Roye Beana“. Po zhlédnutí tří částí seriálu mám za to, že jen název ke slávě nestačí. Doba je jiná a život také. Jestli se dobře pamatuji, soudce Roy Bean byl suverén, který za své přesvědčení i střílel. Náš soudce A. K. je v péči psychologické poradny. Třeba se to vyvine jinak, vnadná postava psycholožky jisté možnosti nabízí, ale zatím je náš soudce jen pacientem, který si sám se sebou neví rady.
Původně jsem chtěl v tomto komentáři seriál ironicky znevážit. I když jsem zatím viděl jen tři díly, munice by se už našlo dost a bude jí jistě přibývat. Televizí zvolené téma je ale vážné, a nezaslouží si vypořádat se s ním několika legráckami. Pár vážných slov si rozhodně zasluhuje.
Kdo co ví o životě soudce? O době ví každý svoje a těžko ho nějaký seriál přesvědčí, že je to jinak. O životě soudce ví něco málokdo, a tak je přesvědčování snazší. Nejúčinnější argument je, že to bylo v televizi, a to většině stačí. Další argumentace není třeba, a to je zásadní problém našeho seriálu.
To, že je náš seriálový hrdina člověkem širokých zájmů, že létá, vesluje, hraje tenis, že má podbízivou, ale jinak oddanou a spolehlivou zapisovatelku, to je jen křoví, to vezmou bez reptání všichni. Vážnější to začíná být, když se seznámíme s prostředím, v jakém žije. Nemyslím rodinu, ke které ještě dojdu, ale soud, kde pracuje. To je vybydlený dům, kde zatím, vedle té zapisovatelky, z kolegů potkal jen jednoho starého dosluhujícího soudce. Tak to ale v životě není. Soud je mraveniště plné více či méně pracovitých mravenců. Náš hrdina asi bude patřit k těm méně. Tak, jak jsme ho zatím poznali, víc než pět věcí měsíčně nevyřídí, a to je k oblibě u kolegů, a především nadřízených málo.
Daleko vážnější téma ale začíná, když se seznámíme s jeho rozhodováním. Laický divák našemu hrdinovi odpustí nejistotu, nerozhodnost, i to věčné odročování. Do konce hodinového dílu seriálu se koneckonců nějakého ukončení dočká. Nevadí mu ani poklesky odborné, jako třeba že má svědky za účastníky řízení a že pracovní spory soudí bez přísedících. Informovaný divák zde však už zpozorní. V obou uvedených případech jde totiž o rozpor se zákonem. Proč ale takovými banalitami snižovat již dost nízké všeobecné právní vědomí? Ale jsou to jen banality? Potencionální svědek by se mohl bát svědčit, protože se tím stane účastníkem řízení, a účastníkovi pracovního sporu bude podezřelé, že ho soudí senát, když v televizi na to stačí samosoudce.
Možná, že to jsou jen žabomyší spekulace a kromě konzervativních puristů si toho nikdo nevšimne. Jde přece o umělecké dílo a tam se holt se skutečností, ale i s právem, nemusí nakládat doslova. Svědci ostatně lžou tak jako tak, ať už jsou poučováni jako svědci nebo jako účastníci, a přísedící jsou pomalu vymírající přežitek. Tak proč nepředběhnout dobu a dát našemu osamělému protagonistovi nezatíženému nezáživnými přísedícími větší prostor pro vtipnou samomluvu. A tím by bylo možné případné výhrady laiků i odborníků spláchnout. Jak ale ukázalo třetí pokračování, byly první dvě jen zahřívacím průzkumem, co všechno laik i odborník snese.
Soudce A. K. je z právnické rodiny. Otec je soudcem Ústavního soudu a matka vyhlášená advokátka. Že si doma povídají o své práci, je asi normální, že si vzájemně radí, je už horší, ale těžko tomu lze nějak zabránit. Že ale matka A. K. coby advokátka zastupuje klienta ve sporu, který jako soudce rozhoduje její syn, je neslýchané, nevídané a naprosto nepřijatelné. Pro všechny, i pro toho televizní osvětou vychovaného nejotrlejšího diváka.
Že je tento propadák vyšperkován ještě dalšími poklesky, se už jeví téměř jako nadbytečné. Matčin klient vyhrál právem, ale ne proto, že o tom rozhodoval její syn, ale protože to tak chtělo desetileté dítě. Matka se o úspěch nervala s protistranou, ale se synem, a z pozadí to jistil otec připomenutím možností Ústavního soudu. Že dostal na frak Občanský soudní řád i Zákon o Ústavním soudu, ví možná jen odborník. Že to tak nemůže, nebo přesněji nesmí být, pochopili všichni, bohužel s výjimkou české veřejnoprávní televize.
Tvář bez hany si zachoval jen náš protagonista. Nejapný pokus o intervenci ve prospěch klienta jeho matky ze strany stařičkého kolegy tvrdě odrazil. Jestli ho ještě bázně zbaví jeho psycholožka, máme se od tohoto hrdiny ve zbývajících deseti pokračováních této televizní osvěty na co těšit. Zvláště, když jsme se jako pikantní desert návdavkem dozvěděli, že rodiče A. K. už spolu léta nesouloží.
Česká televize se tváří, že svým strávníkům servíruje z jejich poplatků delikatesu z michelinské kuchyně. Ve skutečnosti jde o nestravitelnou bramboračku z kantýny na Kavčích horách.
Pavel Kučera
(Autor je advokát a bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR.)
