Česká justice pokračuje v rozhovorech o počátcích budování demokratického právního státu s bývalým ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem. Nikomu bych nezazlíval upřímnou a spravedlivou snahu bojovat s fenoménem doby, kterým je korupce a ekonomická kriminalita, pokud by byla vždy prováděna v zákonných mezích. Tak tomu bohužel podle mého není, na pomyslném hřišti hledání spravedlnosti nehrají družstva podle stejných pravidel a dochází k deformaci práva, říká k situaci ve státním zastupitelství.

Jaký byl stav české justice v době, kdy jste nastoupil do funkce ministra spravedlnosti?

Bylo to opravdu velice těžké období. V justici vládl chaos, byla na kolenou a její funkčnost zejména zeslabovaly odchody soudců, jejichž počet byl oproti současnému stavu čtvrtinový. V některých okresech byla situace natolik závažná, že zde nebyli ani soudci, kteří předtím soudili trestní věci. Justice byla podfinancovaná, věznice byly přeplněné, takže ke každodenní činnosti ministra spravedlnosti patřilo i obrazně řečeno „hašení požárů“. V porovnání s tím, co jsem tehdy prožíval, považuji s nadsázkou problémy současných ministrů za procházku růžovým sadem a někdy jim tak s odstupem času trochu závidím.

Které změny v justici, jež se počátkem 90. let udály, považujete za nejdůležitější?

Mimo problémy, které jsme v té době museli každodenně řešit, bylo naším prvořadým úkolem provést změnu zákonů poznamenaných dědictvím minulé doby v zákony demokratického zřízení, takže tehdejší reforma justice byla v prvé řadě doslova a do písmene jakýmsi legislativním běsem. Já osobně považuji za velice důležité, že změna zákonů a tvorba nových nebyla věcí pouze resortní legislativy, ale do její přípravy jsme zapojili i justici jako takovou a já sám jsem spoustu času trávil tím, že jsem jezdil osobně po soudech a se soudci jsem plánované změny projednával. Jsem přesvědčen, že tento jakýsi „kolektivní duch“ se při přípravě legislativních změn velice pozitivně projevil.
Pokud jde o konkrétní právní normy, šlo v justiční oblasti zejména o novely občanského soudního řádu, zákona o trestním řízení soudním, a dále o nový zákon o vyšších soudních úřednících, který měl za cíl snížit pracovní zatížení soudcům, aby se mohli soustředit pouze na výkon své soudcovské činnosti. Výraznou změnou byla i privatizace do té doby státního notářství do současné podoby zákonem o notářích a jejich činnosti. K zásadním změnám pak patřil zákon o státním zastupitelství z roku 1993, který znamenal přeměnu totalitní generální prokuratury ve státní zastupitelství, tak jak jej známe v dnešní podobě. V oblasti vězeňství pak byl klíčovou právní normou nový zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky a zákony o výkonu vazby a trestu, které zcela změnily postavení, činnost a do té doby používané metody v oblasti vězeňství, které byly předtím realizovány tzv. Sborem nápravné výchovy. Ministerstvo spravedlnosti bylo v té době zpracovatelem i jiných právních norem, které přímo nesouvisely s jeho činností, jako například zákona proti praní špinavých peněz a dalších podzákonných norem.

Mohlo by vás zajímat

Z některých míst jste byl kritizován za to, že jste nechal nadále působit i soudce, kteří si příliš zadali s minulým režimem. Neměl jste být tehdy důslednější?

Čtenáři, kteří již zapomínají nebo osobně neprožili léta totality, si možná neuvědomují, že kdo v té době chtěl být soudcem, tak byl fakticky donucen vstoupit do KSČ. Z tohoto pohledu je pak přirozené, že – až na několik málo výjimek – byli všichni soudci členy této strany, protože chtěli soudit a těch, kteří při svém rozhodování důsledně uplatňovali jakési stranické přesvědčení, eventuálně pokyny jim nadřízených stranických orgánů, byla výrazná menšina. Z těchto soudců většina odešla z justice sama a ti, kteří zůstali, byli pak předmětem posuzování v rámci tzv. renominace dříve v parlamentu a později ve vládě, kdy byla zvažována jejich způsobilost býti soudcem v nových demokratických podmínkách.
Návrhy na nové jmenování soudců v té době projednávalo ministerstvo spravedlnosti a já jsem svým jmenováním do funkce ministra fakticky spadl do tohoto období. Problém byl, že na tuto zásadní personální změnu zákon vymezil pouze několik měsíců a též možnosti posuzování způsobilosti soudců k výkonu jejich funkce byly omezené. Museli jsme se v té době proto spoléhat na informace poskytnuté předsedy krajských soudů, advokátů, Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, různých občanských sdružení a poslanců, které jsem požádal, aby ve svých obvodech prošetřili eventuální případy, kdy se soudci v minulosti zprotivili svým povinnostem.
V té době jsem byl bit ze všech stran – levice mé počínání klasifikovala jako hon na čarodějnice a řada lidí z pravice by chtěla vyhodit všechny komunisty. Obojí byl nesmysl, nehledě na to, že justice byla na pokraji kolapsu a bezhlavým zbavováním se soudců bych ohrozil základy státu jako takového.
Já sám jsem měl za to, že v nových demokratických podmínkách, kdy se nikdo nebude muset hrbit před vládou jedné strany, budou moci soudci obecně rozhodovat nezávisle a spravedlivě. Ti soudci, které jsem osobně znal, a u kterých jsem měl trochu pochybnosti, mě později nezklamali. Snad s výjimkou jednoho, který bral úplatky, teď je však již po smrti, a budiž mu země lehká.

Nebylo chybou konstituovat všechny nejvyšší soudní instituce i NSZ do Brna? Nevznikla tím určitá snaha korigovat „špinavý svět politiky“, který se odehrává v hlavním městě, „čistým světem práva“, tedy jenom posunutý střet dvou největších českých měst?

Kladnou odpovědí bych jen spekuloval, a to nechci. Umístit tyto instituce do Brna bylo přirozenou reakcí na kritiku a volání některých takzvaných moravských hnutí po emancipaci Moravy a Slezska.

Jak hodnotíte současný stav české justice a legislativy?

Mám trochu smutek na duši. Kdybych měl začít situací na státním zastupitelství, tak zde mi vadí zejména jakási revolučnost doby a hon na čarodějnice, který je dnes nepřehlédnutelný. Nikomu bych nezazlíval upřímnou a spravedlivou snahu bojovat s fenoménem doby, kterým je korupce a ekonomická kriminalita, pokud by byla vždy prováděna v zákonných mezích. Tak tomu bohužel podle mého není, na pomyslném hřišti hledání spravedlnosti nehrají družstva podle stejných pravidel a dochází k deformaci práva.
V každém takovém období, kdy se začínají obrazně řečeno vychylovat váhy spravedlnosti na jednu stranu, souběžně platí i téze, kterou si mnozí z nás ještě pamatují, a to „když se kácí les, létají třísky“. V takovém prostředí se mi žít moc nechce. Potřeba jiných po slávě, na jejímž konci je nevinně odsouzený člověk, se mi příčí a nikdy s ní souhlasit nebudu.
Slovo spravedlnost jako by se vypařilo z dnešního slovníku představitelů justice, stále se jen mluví o „vyřizování věcí“ a zrychlování řízení, nikdo při tom ale nehovoří o tom, že každé zrychlování trestního řízení a jeho „zjednodušení“ je vesměs na úkor práv obviněného a tedy i výraznějších rizik justičních omylů. Já osobně dnes nepochybuji o tom, že v českých věznicích jsou stovky nevinně odsouzených lidí, zejména co se týče trestních věcí ekonomické kriminality. Má to svůj původ nejen v mnohdy zásadních neznalostech orgánů činných v trestním řízení v oblasti ekonomie a jejích zákonitostí a často i v povrchnosti, rutinérství a alibismu těch všech, kteří mají za úkol spravedlnost nalézat.
Pokud se týče českého vězeňství, je jeho dlouhodobých fenoménem enormní množství odsouzených lidí ve výkonu trestu. Málokdo možná ví, že podle světových statistik jsme v počtu odsouzených na počet obyvatel někde na špici a já odmítám závěr, že by snad Češi bylo větší grázlové než ostatní. Tato nepříznivá statistika pak má zcela jistě jiné příčiny; v celém systému trestního řízení tak jak je v současné době nastaveno, které plodí další a další odsouzené, v nevyužívání odklonů v trestním řízení (protože to je pracnější), v mnohdy zbytečně přísných trestních sazbách a ukládaných trestech a v trvalé neschopnosti státu jakkoli podat pomocnou ruku propuštěným odsouzeným a umožnit jim nový start do života.

Nemáte pocit, že stále žijeme v revoluční době, alespoň podle snahy vytvářet novou legislativu, aniž by se usadily již přijaté normy?

Pokud jde o českou legislativu, jen nevěřícně kroutím hlavou nad přetlakem nových a nových zákonů, které nic dobrého neřeší a jsou to jen jakési polotovary, které se vzápětí musí opětovně novelizovat. Jedno anglické konzervativní přísloví říká, že „každá změna je k horšímu“. Toto přísloví podle mého plně dopadá na přebujelou tvorbu legislativy.
Důvodem tohoto stavu jsou i neustálé reformy, které následují po uchopení moci po volbách, kdy všichni ministři provádí reformy ve svých úřadech, včetně legislativy, s tvrzením, že to všechno, co dělali jejich předchůdci, bylo úplně špatně. Kdybych měl tu moc, tak bych napříště slovo „reforma“ zakázal používat. Jestli něco tahle země potřebuje, tak potřebuje legislativní klid zbraní a vyčištění našeho právního řádu od nesmyslů, které všem komplikují život. To, jaký mají Češi vztah k právu a že se stává národním sportem zákony nedodržovat, je z velké části právě způsobeno chaosem v našem právním řádu.

Týká se to i nově připravovaného zákona o státním zastupitelství?

Nepochybně. Zákon by se měl měnit jen tehdy, kdy je viditelně špatný a je zřejmá společenská poptávka po jeho změně. Tak tomu není, a to platí i pro tolik diskutovaný tlak na změnu zákona o státním zastupitelství. Nedávno jsem o tom psal, tak jen stručně. Ještě donedávna nepadlo ani slovo o tom, že by se tento zákon měl měnit, a že by se měla rušit vrchní státní zastupitelství, s tím, že by se státní zastupitelství fakticky stalo bývalou generální prokuraturou. Tento tlak začal s nástupem nové garnitury státních zástupců, kteří obsadili vrcholné pozice v tomto systému dokonalým lobbingem a mediální prezentací. Proti těmto snahám stojí absolutní většina státních zástupců a odborné veřejnosti, která ví, že v této věci jde jen o moc a nic víc. Jejich problémem je však, že mlčí.

Dušan Šrámek

Jiří Novák, narozen 11. dubna 1950, Hranice – český právník a bývalý politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, ODS a Unii svobody, v letech 1992-1996 ministr spravedlnosti České republiky. Vystudoval gymnázium v Přerově a v roce 1976 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Mezi roky 1976 až 1990 pracoval jako advokátní koncipient a poté advokát v Lipníku nad Bečvou. Od roku 1999 je společníkem v Advokátní kanceláři Brož – Sokol – Novák. Specializuje se na trestní, občanské a obchodní právo.