Případy hraniční a velmi náročné na posouzení, ať už z hlediska věcného či právního. Spisový materiál obsahuje množství listinných důkazů, avšak některá stěžejní tvrzení účastníka řízení o jeho činnosti nejsou dochovanými archivními materiály prokázána. Žadatelé navíc pod tlakem v minulém století tvrdili, že nic protistátního nespáchali.Tak vypadá často práce se spisy žadatelů o osvědčení účastníků protikomunistického odboje, které vydává Ministerstvo obrany. O osvědčení mohou lidé požádat už dva roky.Neúspěšní žadatelé mají ještě jednu možnost – odvolat se k Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu.
Mezi devět členů Etické komise patří osobnosti, z nichž se mnohé samy postavily proti komunistickému režimu v Československu, a osobnosti, které se svou činností zasadily o přijetí zákona č. 262/2011 Sb. nebo se dlouhodobě problematikou totalitních režimů zabývají. O dosavadní činnosti Etické komise ČR hovoří předseda Jiří Kaucký.
Kolik případů již Etická komise řešila, a s jakým výsledkem?
Do současné doby Etická komise obdržela 163 spisů, z nichž 158 je, nebo bylo řešeno, jako odvolání. Na svých devětadvaceti jednáních Etická komise projednala 145 spisů. Ve 21 případech Etická komise změnila rozhodnutí Ministerstva obrany a udělila ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu, v sedmi případech vrátila věc Ministerstvu obrany k novému projednání, ve třech případech zastavila řízení, a v ostatních případech potvrdila rozhodnutí ministerstva.
Mohlo by vás zajímat
Jaké bývají nejčastější případy, které končí před komisí?
Etická komise řeší zejména případy hraniční a velmi náročné na posouzení, ať už z hlediska věcného či právního. Často se potýkáme s nedostatkem podkladů pro rozhodnutí nebo s jejich spornou vypovídací hodnotou. S dlouhým časovým odstupem v situaci, kdy žadatel je zároveň posledním žijícím pamětníkem, nebo dokonce žádá jeho pozůstalý, velmi těžko rekonstruujeme objektivní, a ještě komplikovaněji subjektivní stránku předmětných skutků. Samozřejmě se maximálně snažíme brát v potaz i etický rozměr jednotlivých kauz. Jedná se o případy členů odbojových skupin zejména z padesátých let, jejichž činnost spočívala například v ukrývání osob, převádění osob přes hranice, shromažďování a předávání informací, v přípravě k ozbrojeným akcím, tisku a rozšiřování protikomunistických letáků, či o případy lidí, kteří se více či méně otevřeně stavěli proti násilné kolektivizaci venkova, poskytovali pomoc členům odbojových skupin nebo se veřejně vyjadřovali proti komunistickému režimu.
Lze říci, na základě jakých kritérií komise rozhoduje ve prospěch, a v jakých v neprospěch žadatelů?
Takto nelze rozhodovací praxi Etické komise zevšeobecňovat. Při svém rozhodování dbá Etická komise samozřejmě na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, a vždy posuzuje daný případ v mezích zákona, avšak přistupuje ke každému případu individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a na specifičnost řízení. Přesto v návaznosti na některé případy, které komise řešila, bylo vypracováno šest „obecných závěrů“, které zveřejnila na svých internetových stránkách (http://www.etickakomisecr.cz/cs/dokumenty), neboť u těchto případů shledala, že by se v budoucnu mohly týkat většího okruhu žadatelů a mohly by být přínosné pro informování širší veřejnosti o její rozhodovací praxi.
Jakkoliv to mezi právníky – a zejména pozitivisty – bude znít jako klišé nebo nemístný amatérismus, snažíme se rozhodovat v mezích zákona spravedlivě.
V čem nejvíce lidé v žádostech chybují?
Zákon č. 262/2011 Sb. v ustanovení § 6 odst. 1 stanoví, že k žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu musí být připojeny podklady prokazující splnění podmínek pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, prokazující tvrzenou odbojovou činnost. Setkáváme se s případy, kdy účastníci řízení považují za dostačující přiložit ke své žádosti např. pouze rozsudek, kterým byli odsouzeni za politicky motivovaný trestný čin, popř. rehabilitační rozhodnutí, avšak blíže svou vykonávanou činnost, a to ani po výzvách správního orgánu, nekonkretizují. Správní orgán je tak odkázán pouze na shromážděné archivní materiály, v nichž obsažené skutečnosti mohou být do jisté míry zkreslené – např. z důvodu toho, že se účastník řízení ke své činnosti před vyšetřujícími orgány plně nedoznal – a z hlediska naplnění podmínek zákona pro prokázání odbojové činnosti nemusejí být dostatečné. Správní orgán tak při absenci tvrzení účastníka řízení nemusí získat úplný obraz o jeho celkové činnosti a v některých případech musí vycházet jen ze skutečností vyplývajících z archivních materiálů, tedy z činnosti doznané či interpretované pouze tehdejšími vyšetřovacími orgány. Účastník řízení se tak připravuje o možnost doplnit ucelený obraz jím vykonávané činnosti a tím pomoci správnímu orgánu objektivně věc posoudit. Někdy se z jistých náznaků v podáních účastníka zdá, že by mohl podmínky zákona naplnit, ale vysoký věk, nebo zdravotní stav mu již objektivně neumožňuje poskytnout takovou součinnost, abychom na základě jím podaných informací mohli dohledat dostatečné podklady pro kladné rozhodnutí. Spisy jsou někdy smutným svědectvím o tom, že vážně nemocný účastník má obtíže z úkonů správního orgánu pochopit, proč se svou žádostí neuspěl. Snažíme se proto co nejvíce oprostit od neosobního úředního jazyka a právnických floskulí.
Co když není dostatek formálních důkazů, např. listinných, a vše stojí pouze na výpovědích svědků?
Etická komise se často potýká spíše s opačným problémem, kdy spisový materiál obsahuje množství listinných důkazů, avšak některá stěžejní tvrzení účastníka řízení o jeho činnosti nejsou dochovanými archivními materiály prokázána (např. veřejné projevy na zakládajících schůzích JZD, podnikových schůzích apod.). S odstupem doby je zejména v případech činnosti z padesátých a šedesátých let již velmi obtížné získat svědectví pamětníků. V takových případech jsou pak tvrzené skutky účastníků řízení bohužel neprokázané. Pokud je to možné, snažíme se došetřovat v oblastních a okresních archivech, v obecních kronikách, místním tisku a podobně; často jsme ale neúspěšní. Výjimečně se podaří nalézt alespoň tolik nepřímých důkazů, že můžeme mít činnost za dostatečně prokázanou.
V případě, že se dokonce podaří získat svědeckou výpověď, dokresluje tato zpravidla skutečnosti vyplývající z dohledaných listinných důkazů, většinou archivní materiálů. Vzhledem k tomu, že naprostá většina našich žadatelů je pokročilého věku a nechceme je vystavovat dalším procesním peripetiím, snažíme se tam, kde je to možné, provádět další šetření sami. Případů, kdy bychom věc vraceli správnímu orgánu prvního stupně, je skutečně málo.
Rozhoduje ve svědectvích například veřejně známá osobnost, která již osvědčení získala?
Pokud by taková situace nastala, nemá Etická komise oprávnění takovou informaci poskytnout, neboť řízení před Etickou komisí je dle správního řádu ovládáno zásadou neveřejnosti. Etická komise by tedy nemohla sdělit jméno takové osoby, ani osoby, v jejímž případě byla svědecká výpověď podána. Pro úplnost lze uvést, že se Etická komise při svém rozhodování řídí zásadou volného hodnocení důkazů a v tomto kontextu přistupuje i k hodnocení důkazu svědeckou výpovědí; tedy hodnotí každou svědeckou výpověď jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy shromážděnými v řízení. Asi tedy nemusím vysvětlovat, že pokud se v rámci řízení podaří získat více svědeckých výpovědí, je třeba posoudit skutečnosti uvedené v každé podané výpovědi v kontextu se skutečnostmi zmíněnými ve výpovědích ostatních a dalších, zejména listinných, důkazech. Pečlivě přihlížíme ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Snažíme se, aby odůvodnění našich rozhodnutí bylo pro účastníky řízení srozumitelné a zejména o to, aby byl účastník řízení srozumitelnou formou dostatečně seznámen s důvody, pro které jeho odvolání resp. žádosti bylo, či naopak nebylo vyhověno.
Jak posuzujete případy, kdy byla součástí odboje i nějaká kriminální, byť dobově podmíněná trestná činnost? Například krádež materiálu pro tisk protistátních tiskovin či napadení policistů při zatýkání v souvislosti s politickou činností?
Ano, i s takovými případy se Etická komise již setkala a při jejich řešení musí přihlížet ke znění zákona č. 262/2011 Sb., zejména pak k ustanovení § 4 odst. 4, dle něhož se za účastníka odboje a odporu proti komunismu nepovažuje občan, jehož účast na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout.
Obecně, i když ani zde se nedá rozhodovací praxe Etické komise jakkoliv zevšeobecňovat, se však dá říci, že drobná kriminální činnost, např. krádež materiálu, kterého bylo následně prokazatelně použito pro činnost proti komunistickému režimu, není překážkou přidělení postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu.
Většinou jsou tyto případy skutkově i právně mnohem složitější. Ze subjektivního hlediska se mnohdy jedná o činnost, k níž je účastník řízení často veden i soukromými, respektive osobními pohnutkami, a z objektivního hlediska se pak jedná o řadu činů, které mohou být zaměřeny proti režimu. Nemalou roli zde hraje v dobových dokumentech provokace tehdejších státních orgánů, umělé vytváření protistátních skupin a podobně. Většina příběhů našich žadatelů, a to i neúspěšných, je lidsky velmi dojemných a se smutným koncem. Aby to nevyznělo tak depresivně, uvedu příklad, který se vymyká i tím, že udělené tresty členům „odbojové skupiny“ byly na tehdejší dobu relativně nízké. V průběhu řízení se nám vůbec nepodařilo zjistit, co přesně tato skupina dělala, a zejména jaké měla cíle, a co byly jen konstrukce tehdejších orgánů. Ve zkratce řečeno – pokud členové této skupiny chtěli konat odboj, zůstalo to v rovině plánů, a majetkovou trestnou činností si pro to opatřovali věcné i finanční prostředky, činili tak velmi neobratně, a zároveň pokud naopak jejich motivem bylo osobní obohacení, tak i to činili velmi neobratně – většina odcizených věcí byla nepatrné hodnoty; měli ovšem smůlu, že tehdejší orgány činné v trestním řízení z nich „vyrobily“ protistátní skupinu.
Na druhou stranu se Etická komise setkává s případy účastníků řízení, kteří z pochopitelných důvodů ve svých výpovědích čelili obvinění z „politických trestných činů“ (trestných činů proti republice) často tím, že ve svých výpovědích tvrdili, že motivy a cíle jejich činnosti byly kriminální (a to zejména s ohledem na tehdejší drakonickou výši trestních sazeb za politické trestné činy). To však samo o sobě nemusí vypovídat a nevypovídá o subjektivní stránce jednotlivých činů, kterou je třeba posuzovat vždy k okolnostem každého případu samostatně.
Lze vůbec dnes správně interpretovat například tehdejší soudní spisy?
Tento problém se týká dalšího okruhu podkladů, který je třeba brát v úvahu velmi obezřetně, a tím jsou rehabilitační spisy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Kdo chtěl být rehabilitován, pochopitelně tvrdil, že „úklady proti republice“ nečinil. V devadesátých letech byl jako nevinná oběť rehabilitován, v horším případě mu zůstal zbytkový trest. Etická komise se ve své rozhodovací praxi velmi snaží, aby nebyla manipulována podklady vytvořenými tendenčně v době komunistického režimu. Nelze účastníky řízení „usvědčovat ze lži“ tvrzením, že se v žádosti o rehabilitaci hájili, že nic protistátního nedělali. To by naše rozhodovací praxe dovršila zlé dílo, které započalo před šedesáti léty. Z tohoto důvodu se vždy snažíme maximálně objektivně rekonstruovat skutkový a právní stav projednávaných případů.
Dušan Šrámek
