Do oslav svátku demokracie, jak se říká volbám, se letos zapojily stovky uskupení usilujících o křesla v obecních zastupitelstvech. Když k nim přičteme stovky kandidátů snažících se získat křeslo v obměňující se třetině Senátu, je jasné, že ve veřejném prostoru čelíme vysoce panoptikální show. Vybrali jsme třináct nejkřiklavějších pokusů zaujmout voliče za každou cenu.
Instalatéři, mlátičky, mušketýři a další pánové a dámy
Kandidáti veřejných funkcí se z nějakého důvodu domnívají, že volič šest neděl až dva měsíce před volbami netouží po ničem jiném než se dívat na jejich obří podobizny. Shlížejí na nás z plakátů, jezdí okolo nás nalepení na tramvaji a připomínají ty staré obrazy, které vás sledují, ať se hnete kamkoliv. Čas od času se někdo pokusí svou vizáž trochu oživit. Například Matěj Stropnický ze Strany zelených si nechal narůst jakýsi kníreček, viz foto.
Jízliví komentátoři se zatím neshodli zda se u Stropnického jedná o inspiraci první republikou a Miloušem, známým z knihy Saturnin („Když už se ti něco takového udělalo na obličeji, nos na něm kapesník“) nebo léty sedmdesátými a tehdejším i hambatými filmy („Jsem instalatér Udo a přišel jsem vám protáhnout potrubí“). Stropnický bezesporu zaujal – otázka je, kolik hlasů mu to přinese. Přeci jenom Saturnina nečetl každý a málokdo se přizná, že koukal na bavorské porno, že ano.
„Volební kampaně tvoří dost specifickou marketingovou oblast, při jejímž hodnocení je dobré zapomenout na marketingová i etická pravidla, je to hodně otevřený ring pro zápasy bez rukavic,“ konstatuje zástupce šéfredaktora Marketingu a médií Jaroslav Krupka.
Jiní kandidáti se rozhodli svou vizáž vylepšit pomocí grafických programů. Potíž je, že když se to přežene, dosáhne kandidátova tvář tak vysokého stupně vymazlenosti, že je obtížné poznat jestli je na obrázku živý člověk nebo jakýsi gumopryžový předmět. To se stalo například Petru Kubíčkovi, kamdidátovi do zastupitelstva Prahy 7. Naštěstí ho doporučuje Karel, takže se nic neděje.
A pak tu jsou kandidáti, kterým nepomůže nic, například chovatel koz Stanislav Penc. Ten se snaží dostat do veřejného života ve Vrchlabí. Proč jeho volební plakáty visí v Praze na Malostranské se nepodařilo zjistit. Mimochodem – senátní volby se píší s malým „es.“
Sliby coby kladiva
Před volbami je třeba slibovat. Cokoliv. „V „normální“ marketingové komunikaci také platí, že reklama může používat nadsázku, ale nesmí lhát, protože jejímu zadavateli se to záhy vrátí v odmítnutí produktu, o kterém spotřebitelé zjistí, že byl přechválený. U voleb tohle neplatí, protože jednou zvolený politik se hned tak vrátit nedá. Takže se ve volebních kampaních daleko víc lže,“ konstatuje Jaroslav Krupka. „Úspěšný je v tomto směru například současný primátor Prahy Hudeček, který si v kampani vesele připisuje úspěchy svých předchůdců (třeba to, že Praha zveřejňuje své smlouvy na internetu, což on neprosadil) a ví, že slibem nezarmoutí (třeba že se začne opravovat Šlechtova restaurace, o jejíž opravě se mluví od poloviny 90. let). Tahle taktika se dá kritizovat, ale bývá úspěšná minimálně pro jedno volební období – lidé rádi volí lídry, kteří vystupují a jednají jako lídři, navenek vystavovaná síla se ve volebních kampaních vyplácí. A agresivita volební kampaně k ní patří. Stejně jako to, že po volbách bývají voliči zhusta zklamáni, že ze siláckých volebních gest nic nevzešlo.“
Na komunální úrovni se pracuje s klíčovými slovy „bezpečnost,“ „transparentnost,“ „bezdomovci“, „parkování“ a „fekálie.“ Kandidáti do Senátu volí vznešenější témata jako jsou svoboda, rovnost, volnost, bratrství a sesterství. Rovnost pohlaví se totiž stává důležitým volebním tématem. Důkazem budiž prezentace kandidáta ČSSD Petra Pavlíka. Jeho billboard ukazuje, jak škodolibě se umí okolnosti občas seběhnout. Petr Pavlík je jedním z mála politiků, kterým rovnost pohlaví ležela na srdci dávno předtím než to bylo cool – a přitom se nápadně podobá ikonickému antipodu feministy, seriálovému Alu Bundovi. Což nezůstalo bez povšimnutí.
„Myslím si, že nelze úplně oddělit jazyk a myšlení. Proto bych určitě za jeden z hlavních hříchů politického marketingu pokládal to, čemu se v anglosaských zemích říká hate speech – tedy rasistické či sexistické útoky a narážky. Jde nejen o útok na primitivní emoce, ale také o zneužití jazyka – podobně jako je zneužitím kladiva, když s ním někoho praštíte po hlavě,“ říká lingvista Daniel Soukup.
Možná měl na mysli třeba pana Fendrycha, kandidáta Svobodných, který chce v Senátu hájit poctivé lidi proti „nemakačenkům.“ Jeho volbu doporučuje sám Petr Mach, známý odborník na vysávání a statečný politik, který se při poslechu hymny v europarlamentu nejen otočil zády, ale podle neověřených zpráv také dvakrát otočil oči v sloup. Pro všechny čtyři voliče Svobodných ve Žďáru nad Sázavou je makačenko Fendrych jasná volba. Ti ostatní se zatím budou snažit vyhnout kandidátově žhoucímu pohledu.
Nebo obskurní sdružení z Ostravy jménem Toryové. To svou kampaň vystavělo na ukázkově rasistických a xenofobních heslech jako jsou třeba následující dva. V nich nepokrytě odkazuje na nacistickou ideologii. U hnutí, které údajně vychází „z křesťanských hodnot a konzervativních zásad“ je to dost překvapující.
Ovšem jen do chvíle než zjistíte kdo za spolkem, kandidujícím kromě Ostravy také v Mostu a Českých Budějovicích (ano, tam by chtěl žít a kandidovat každý) stojí. Jedná se o bývalé členy ODS (a to vcelku vlivné, například Oldřicha Vojíře a Miroslava Beneše), někdejší oblíbence někdejšího Václava Klause. Pak věci začínají dávat smysl.
Pozoruhodnou kombinací nereálných slibů a práskání pěstí do stolu se prezentuje někdejší dlouholetý zastupitel a chvíli i poslanec za ODS Jiří Janeček. Jeho OK strana vznikla z odpadu, který opadal z relativně zdravého jádra ODS v posledních dvou letech a její prezentace podle toho vypadá. Například slib, že Janeček v Praze nepřipustí „Majdan“ patří k tomu nejfantasmagoričtějšímu co se z letošní volební kampaně vylouplo.
Ještě víc mimo mísu než Janeček je docent inženýr Luboš Smrčka, kandidát věd. Jeho prioritami coby primátora hlavního města Prahy by byla armáda schopná teritoriální obrany a potravinová soběstačnost, což je přesně to co Matka měst potřebuje nejvíc ze všeho. Nic ve zlém, ale bez Miroslava Šloufa se pozoruhodná parta z Loretánské ulice mění v dezorganizovanou tlupu amatérů. Snad to jejich voličům (je jich aktuálně asi 0.24 procenta) nebude příliš vadit.
Podle Jaroslava Krupky není vhodná sázka na soucit nebo přílišná pokora. V předvolebních výzkumech se sice takoví politici jeví lidem často jako sympatičtí, ale do uren voliči nakonec spíš vhodí jméno toho, koho vnímají jako lídra. Naše zkoumání zatím nenašlo jediného kandidáta, který by byl soucitný nebo pokorný. Snad jen dvojportrét fotbalisty Panenky a starosty Zoufalíka – není ale jisté, jestli ti dva soucit spíš jen nevzbuzují. Možné to je, ostatně posuďte sami.
Jinak se kandidáti snaží prezentovat spíš jako silní vůdci, což třeba v případě pana Jakla, reklamního pracovníka z Chebu působí… no ano, je to směšné.
Když už jsme u Svobodných: Takhle se se Senátem popasoval další z jejich kandidátů, jistý Romanus Křížus. Na jeho předvolební prezentaci lze docela dobře vztáhnout slova už citovaného Jaroslava Krupky: „Dobrý vkus nemá na volební výsledek velký vliv, protože je třeba získat i ty voliče, kteří dobrý vkus nemají, a ti jsou v populaci zastoupeni docela početně.“
Ještě jedna skupina voličů by neměla zůstat opomenuta. Jsou to voliči Petra Cibulky. Speciálně pro ně a také pro fajnšmekry přinášíme necenzurovaný volební leták jeho strany Pravý blok a tak dále a tak dále a tak dále…
Ondřej Fér, Start-up.cz
